Ivan Jefremov - Na konci světa

Průvodci zřejmě odhadli vzdálenost nepřesně: putovali už devět dní, a dosud se neobjevily známky lidských sídel. Libyjcova ruka se zahojila, černoch se zlámanou nohou už na nosítkách seděl a večer v táboře vesele poskakoval a směšně se belhal kolem ohně, působě soudruhům svým uzdravením radost. Jen Pandion ležel němý a netečný jako dříve, a Kidogo a Kavi ho musili nutit, aby více jedl.

A bujný život stepi rozkvétal kolem po deštích stále více.

Miliony hmyzu nad trávou zvonivě bzučely a hučely, ve spleti šedivých, pokroucených větví se míhali pestře zbarvení ptáci jako modravé, žluté, smaragdově zelené a sametově černé vidiny. V parném vzduchu se stále častěji ozýval zvučný pokřik malých dropů: „Mak-char! Mak-char!“

Kavi uviděl zblízka také africké obry.

Nehlučné a klidné obrovské šedé hroudy slonů proplouvaly nezřídka nad trávou, gigantické uši tlustokožců se natahovaly směrem k lidem, lesklé bílé kly se ostře odrážely od tmavých kroutících se chobotů. Mohutná zvířata se Etruskovi líbila — jejich moudré chování se tolik lišilo od neklidných antilop, zlostných nosorožců, číhavé pružnosti dravců. Někdy se lidem podařilo zahlédnout vznešené obry při odpočinku: stádo ukryté ve stínu stromů stálo bez hnutí v těsném shluku.

Ohromní staří samci měli široká čela svých hlav obtížených prohnutými kly nízko skloněna, samice, jejichž čela byla plošší, spaly s hlavami zvednutými výše. Jednou průvodci kráčející vpředu uviděli osamělého starého slona. Obr spal stoje přímo na slunci. Usnul patrně ve stínu, a pak se slunce posunulo, a slon v hlubokém spánku žár necítil. Kavi se díval dlouho se zalíbením na mocného velikána.

Slon stál jako socha, lehce roztáhnuv zadní nohy. Spuštěný chobot byl svinut do prstence, malinké oči byly zavřeny, tenký ocas visel kolmo se srázného zadku. Tlusté, prohnuté kly hrozivě trčely vpřed, jejich konce se rozcházely daleko do stran.

Kde bylo stromů pořídku, tam potkávali často zvířata neobvyklého zjevu. Jejich dlouhé nohy nesly krátké tělo s hřbetem prudce se svažujícím dozadu. Přední nohy byly mnohem delší než zadní. Záda od masivních plecí a široké hrudi přecházela v neobyčejně dlouhý krk, nakloněný dopředu a na něm seděla malinká hlava s krátkými růžky a velkýma rourovitýma ušima. To byly žirafy. Zvířata potkávali v celých stádech od pěti do sta kusů. Nezapomenutelnou podívanou bylo velké stádo žiraf na zcela volném místě: zdálo se, že se v oslnivém světle stěhuje celý les, jehož kmeny byly ohnuty větrem a vrhají kolem skvrny fantastických stínů.

Žirafy běžely hned klusem, hned podivnými poskoky, při kterých skrčovaly přední nohy a zadní natahovaly dopředu. Jejich strakatá kůže se světležlutým mřížovím úzkých proužků, přerušovaných velkými černými nepravidelnými skvrnami, se podivuhodně podobala stínu stromů, pod nimiž zvířata byla naprosto neviditelná. Žirafy opatrně otrhávaly pysky listí z vysokých větví a pásly se bez lačnosti; jejich velké, jemné uši se citlivě pohybovaly.

Nad vlnícím se mořem trávy se často objevila řada šíjí — tato podivná zvířata se pohybovala pomalu a hrdě nesla své hlavy s lesklýma Černýma očima ve výšce deseti loktů nad zemí.

Zdrželivé pohyby žiraf byly půvabné, neškodná zvířata bezděky k sobě všechny poutala.

Nejednou zaslechli cestovatelé za stěnou trávy zlostné frkání nosorožce, ale už se uměli vyhnout těmto zuřivým netvorům, kteří měli špatný zrak, a možné setkání s nimi bývalé otroky už neochromovalo hrůzou.

Poutníci šli husím pochodem, kráčejíce těsně po stopách svých druhů v úzké chodbě vysoké trávy — nad trčícími stébly se kolébala jen kopí a vyčnívaly hlavy omotané hadry a listy. Po stranách se do nedozírna táhla jednotvárná, vlnící se plocha. Tráva a planoucí nebe pronásledovaly cestovatele ve dne, hradby trávy se jim objevovaly v nočních snech, zdálo se jim, že navždy utonuli v dusné šelestící nekonečnosti. Teprve desátého dne se před oddílem objevil nízký řetěz útesů, zahalený bleděmodrým závojem. Vystoupili na ně a octli se na kamenité náhorní planině, porostlé křovím a bezlistými stromy, jejichž větve jako množství rukou s roztaženými prsty se smutně vztahovaly k nebi. Nízké kmeny i větve byly stejně jedovatě zelené barvy. Tyto stromy se podobaly kulatým štětkám, nahoře rovně přistřiženým a trčícím na krátkých násadách. V jejich houštinách byl vzduch pln trpké, ostré vůně, křehké větve se lehko lámaly větrem a v místech lomu vytékala hojná šťáva. Byla bílá, jako husté mléko a tuhla v dlouhých šedivých kapkách. Průvodci spěšně chvátali z tohoto neobyčejného lesa a tvrdili, že se křehké stromy, kdyby vítr zesílil, začnou kolem dokola kácet a umačkají lidi. [79] Euphorbia — kandelábrovitý strom, se skupiny pryšcovitých, zevnějškem se podobá obrovitým kaktusům. Na stepích a pouštích vznikají neproniknutelné houštiny (charakteristické v afrických pustinách).

Za stromy se opět rozvinula step, vzdutá pahorky a porostlá svěží zelenou trávou. S vrcholu kopce se najednou před poutníky objevila obdělaná pole, přimykající se až k pruhu hustého a vysokého lesa. V hloubi lesa byl průsek, kde na vyvýšenině bylo postaveno mnoho kuželovitých chatrčí. Kopec byl obehnán masivní kůlovou ohradou. Přímo proti poutníkům byla těžká vrata z nerovných břeven, ozdobená nahoře girlandou lvích lebek, vybělených sluncem.

Vysocí drsní ozbrojenci vyšli ze vrat vstříc oddílu bývalých otroků, pomalu vystupujícímu do kopce. Místní obyvatelé se podobali Nubijcům, jejich pleť byla jen o něco světlejšího bronzového odstínu.

V rukou tiskli ozbrojenci velká kopí s ohromnými hroty, podobnými úzkým mečům. Opírali se o ohromné štíty, pomalované černobílými ornamenty. U pasů z kůže žiraf jim visely kyje z černého dřeva, velmi tvrdého a těžkého.

Se svahu kopce bylo vidět malebnou krajinu. Od zlaté stepní trávy se ostře odrážela svěží smaragdová zeleň břehů, která lemovala úzkou bleděmodrou stuhu lesknoucí se řeky. Křoviny se nepatrně chvěly, pokryty růžovými nadýchanými chomáči. Se stromů visely hrozny žlutých a bílých květů;

Předběžná vyjednávání se dlouho táhla. Černoch se zlámanou nohou, který tvrdil, že pochází z tohoto národa, vystoupil jako tlumočník. Pokynem ruky dal druhům znamení, aby zůstali stát a opíraje se o hůl poskakoval na jedné nože k vojínům.

Kaví otrok se zlomenou nohou, Kidogo, jeden Nubijec a jeden z průvodců byli vpuštěni do vrat a odvedeni do náčelníkovy chýše.

Ostatní čekali před vraty netrpělivě na návrat svých druhů, nejistota je sužovala. Jen Pandion, nehybný a netečný, ležel na nosítkách snesených s oslů. Zdálo se, že uplynula velice dlouhá doba. Konečně se ve vratech objevil Etrusk, doprovázen celým zástupem mužů, žen a dětí. Obyvatelé osady se přívětivě usmívali, mávali širokými listy a pronášeli nesrozumitelná, ale přátelsky znějící slova.

Vrata se otevřela, bývalí otroci prošli mezi velkými chýšemi, které byly vystavěny v podobě vysokých, z hlíny uplácaných rozměrných prstenců, pokrytých kuželovitými čepicemi z dlouhých stébel tvrdé trávy.