Ivan Jefremov - Na konci světa

Stepí se rozlehl ohlušující vítězný křik. Tělo zabitého lva bylo vyhozeno před ohně a druzi se jali převazovat nové raněné, rozechvělé ještě horečkou boje.

Dravci se potulovali kolem tábora až do svítání a občas zaburácel otřásající řev. Ale ani jeden ze lvů si netroufal opakovat útok.

Na úsvitě nového dne, který se zrodil v oslepující záři, zemřelo pět těžce raněných. A dalších sedm lidí bylo nalezeno mrtvých — v noci ve zmatku se lvy nikdo nezpozoroval, kdy se to stalo.

Aehmi ještě dýchal, občas pohybuje šedými rty.

Po snídani ze zbytků včerejšího jídla Kavi navrhl, aby se vydali na cestu.

Asiaté, kteří se v noci mezi sebou domluvili, odepřeli jít společně. Křičeli, že v této zemi, v níž žije takové množství hrozné zvěře, nevyhnutelně zahynou, že se musí z této osudné stepi zachránit, že poušť je jim známější a bezpečnější. Marně je Kavi a černoši přemlouvali, Asiaté byli neoblomní.

„Dobře, dělejte si, co chcete,“ rozhodl Etrusk. „Já půjdu s Kidogem na jih. Kdo jde s námi, přistupte ke mně, kdo chce na východ, jděte nalevo.“

Kolem Etruská se ihned utvořila skupina černých a světle bronzových těl — černoši, Nubijci a Libyjci. Ke Kavimu se připojilo třicet sedm lidí, nepočítaje Pandiona a černocha ležícího na zemi se zlámanou nohou; ten opřen o loket s napětím sledoval všechno, co se dělo.

Dvaatřicet lidí přešlo nalevo a stáli tam s umíněně sklopenými hlavami.

Mezi obě skupiny byly rozděleny zbraně a nádoby na vodu stejným dílem, aby Asiaté nepřičítali možný neúspěch tomu, že byli vlastními druhy ošizeni.

Jakmile bylo všechno rozděleno, jejich vousatý vůdce vedl své lidi ihned na východ k řece, jako by se obával, že příchylnost k přátelům zlomí jejich rozhodnutí. Ti, co zůstali, dlouho se dívali za statečnými přáteli, kteří se od nich odtrhli na samém prahu svobody, a pak se smutnými vzdechy se vrátili ke své práci.

Etrusk a Kidogo prohlédli Pandiona a raněného černocha a přenesli je pod jiný strom s tenkými větvemi. Když se pokusili zvednout Achmiho, vydralo se z Libyjcova hrdla zasténání a život statečného bojovníka za svobodu skončil.

Kavi poradil Libyjcům, aby mrtvého vysadili na strom a pevně ho přivázali provazy. Bylo to ihned provedeno, ačkoli lidé věděli, že mrtvola bude roztrhána dravými ptáky; ale to se zdálo méně odporné než dát potravu smrdutým hyenám.

Mlčky, se vzájemným němým porozuměním, uřízli Kavi a Kidogo několik větví.

„Co to děláš?“ — zeptal se Etruská jeden z vysokých černochů, přistoupiv blíže.

„Nosítka. Poneseme ho s Kidogem,“ Kavi ukázal na Pandiona, „a vy ponesete tamtoho,“ Etrusk kývl směrem k černochovi s nohou v deskách; „Libyjec s ovázanou rukou půjde sám.“

„My všichni poneseme toho, který první skočil na nosorožce,“ odpověděl černoch, obraceje se k soudruhům. „Odvážlivec nás všechny zachránil. Na to přece nesmíme zapomenout. Počkej, my umíme dělat lépe nosítka než ty.“

Čtyři černoši se obratně chopili práce. Nosítka z dlouhých tyčí, propletených provazy, byla brzo hotova — na bojišti zůstalo provazů dost a dost.

Tyče spojili černoši dvojitými příčkami a uprostřed upevnili po cele délce kulaté podušky z tvrdé kůry, omotané kusy lví kůže. Černoch se zlámanou nohou sledoval práci s úsměvem; jeho tmavé oči pohlížely oddaně do tváří druhů.

Raněné položili na nosítka. Všechno bylo připraveno. Černoši se postavili u nosítek po dvou a rázem je zvedli na vzpažených rukou na hlavy, pečlivě si upravivše na temenech polštářky. Pak se nosiči hnuli stejným a lehkým krokem vpřed.

Tak se Pandion vydal do neznáma, nenabyv dosud vědomí. Dva Nubijci a černoch ozbrojeni kopími a lukem, vzali na sebe povinnosti vůdců a šli vpředu. Ostatních třicet lidí následovalo nosítka husím pochodem. Průvod uzavírali dva kopiníci a lučištník. Dali se po okraji planiny na západ, snažíce se nehledět na pozůstatky druhů a sevřeni pocitem viny, že nedovedli uchránit těla mrtvých před nočními požírači zdechlin.

Po poledním odpočinku došel oddíl brzo k širokému vyschlému korytu, jež v žluté stepi bylo už z dálky vidět podle dvou pruhů křovisek vroubících jeho břehy.

Podél koryta se obrátili přímo na jih a šli bez zastávky až do večera Toho dne nemuseli kopat jámu na vodu — malý pramen prosakoval na povrch ze štěrbiny mezi dvěma balvany hrubozrnného křehkého kamene; ale zato se lidé hodně zapotili s místem noclehu, které museli obehnat valem z trnitých větví. V noci všichni tiše spali, neděsíce se vzdáleného řvaní lva a ve tmě přebíhajících hyen

Druhý a třetí den cesty minuly v klidu. Jen jednou zahlédli zdaleka černou hroudu nosorožce prodírajícího se trávou se skloněnou hlavou.

Lidé se ve zmatku zastavili — znovu se v jejich paměti vzkřísilo všechno strašlivé a nezapomenutelné, co nedávno prožili. Přitiskli se k trávě. Viděli, jak nosorožec zvedl hlavu; a opět jako v té hrozné nedávné chvíli spatřili trčící uši, ze široka rozchlíplé, a konce rohů stojících před nimi. Záhyby tlusté kůže vroubily hruď zvířete a visely jako válečky na konci předních rozkročených nohou, bořících se v trávě. Obrovitý netvor postál nehybně a obrátiv se šel dál dřívějším směrem.

Nevelká stáda malých žlutošedých antilop potkávali často; zvířata skolená střelami byla chutnou potravou.

Čtvrtý den se koryto rozšířilo a zmizelo, žlutou hlinitou půdu vystřídala podivně světlečervená země, [75] Laterit — červená železitá půda, vznikající v jižních zemích zvětráním vyvřelin pokrývající tenkou vrstvou drolící se žulu. Oblé žulové pahorky se zvedaly jako tmavé skvrny na rudé smutné rovině. Tráva zmizela, místo ní trčely ze země tvrdé listy, podobající se svazkům ostrých úzkých mečů zabodnutých kolmo do kypré země. [76] Sanseverie — specifická rostlina pustých lateritových stepí. Průvodci s největší opatrností obcházeli houštiny těchto podivných rostlin s ostrými kraji, řezajícími jako břitva,

Před nimi se prostírala červená dolina a vířily kolmé kotouče prachu, které se zvedaly jako sloupy a tříštily třpyt slunečních paprsků. Poutníky trápilo vedro, ale lidé pokračovali v cestě, bojíce se, že tato dolina bez vody bude velmi dlouhá. Koryto se svým podzemním proudem vody zůstalo za nimi. Kdoví, kdy se jim podaří najít vodu, bez níž člověk nemůže v této horké zemi žít.

S vrcholu jednoho ze žulových pahorků zpozorovali v dálce probíhající nazlátlou čáru — tam zřejmé končila rudá půda a znovu začínala travnatá step. Vskutku, stíny se prodloužily od poledne teprve o polovinu a cestovatelé f už kráčeli šustící trávou, nižší než dříve, ale zato hustší. Stranou bylo vidět rozlehlé zelené mračno, které se zdánlivě vznášelo nad svým vlastním namodrale černým stínem — to obrovský strom zval hosty pod svou klenbu. Průvodci k němu zamířili. Unavení lidé přidali do kroku a brzo stála nosítka s raněnými ve stínu u kmene, rozděleného hlubokými podélnými žlábky na četná oblá žebra.

Několik černochů utvořilo živý žebřík a vylezlo na mohutné větve. Shora se ozvaly nadšené výkřiky — černí se nemýlili ve svých domněnkách: vnitřní dutina tlustého kmene, nejméně patnáct loktů široká, obsahovala vodu z nedávných dešťů. Nádoby byly naplněny studenou tmavou vodou. Černoši shodili shora několik dlouhých, na obou koncích zašpičatělých plodů obrovského stromu. Každý plod, veliký jako lidská hlava, obsahoval pod svou tenkou tvrdou skořápkou nažloutlé moučnaté sladkokyselé maso, znamenitě osvěžující horkem vyprahlá ústa poutníků. Kidogo rozbil dva plody, vybral množství drobných peciček, rozmělnil obsah trochou vody a začal krmit Pandiona.