Ivan Jefremov - Na konci světa

„O nic tě už neprosím,“ znovu oslovil vrchního lovčího, který odcházel s poslední skupinou vojáků, „poruč jen, aby nám zde nechali několik kopí, nožů a luků. Musíme chránit své raněné.“

Velitel lovu mlčky kývl hlavou a zmizel za křovinami; odcházel k řece po široké stopě, kterou vytlačila v trávě plošina s odváženým nosorožcem.

Kavi pověděl přátelům o své rozmluvě s velitelem. Výkřiky hněvu, tlumené kletby a bezmocné hrozby se mísily s tichým žalostným sténáním umírajících.

„O tom, co budeme dělat, budeme uvažovat později!“ zvolal Kavi. „Nyní musíme rozhodnout, co s raněnými. K řece je daleko, my jsme unaveni a soudruhy tam nedoneseme. Odpočineme si trochu a pak půjde padesát lidí k řece a dvacet zůstane na stráži — kolem je mnoho dravé zvěře.“ Kavi ukázal na ohnutá záda skvrnitých hyen, které se mihly nedaleko v trávě; přilákal je patrně pach prolité krve. Nad planinou kroužili ohromní ptáci s holými krky, klesali a znovu vzlétali do výše.

Suchá země rozpálená sluncem sálala, síť slunečních skvrn se pod stromy nepatrně chvěla, smutně znělo v rozžhaveném tichu vrkání divokého holuba. Bojový zápal lidí vyprchal, rány začaly citelně bolet, rozedraná pokožka pálila a svědila.

Remdova smrt naplnila Kaviho zádumčivostí — hoch byl jedinou nitkou, která poutala Etruska s dalekou vlastí. Nyní se tato tenká nitka přetrhla.

Kidogo zapomněl na své rány a seděl u Pandiona. Mladý Řek měl patrně ještě nějaké vnitřní zranění a nenabýval vědomí. Okoralými rty se dral dech sotva slyšitelným, hvízdavým zvukem. Černoch se několikrát rozhlédl po přátelích, ležících mlčky ve stínu, a konečně vyskočil a požádal je, aby s ním šli k řece raněným pro vodu.

Lidé se začali s bezděčným sténáním zvedat. Rázem se dostavila nesnesitelná žízeň, spalující a drásající hrdlo. Chtělo-li se tak pít zdravým, jak asi trpěli ranění, němí ztrátou všech sil! A k řece bylo přímou cestou nejméně dvě hodiny rychlé chůze.

Neočekávaně se za křovinami ozvaly hlasy — na planině se objevil asi padesátičlenný oddíl vojínů s nádobami s jídlem a vodou. V tomto oddílu Egypťané nebyli — přišli jen Nubijci a černoši, vedení dvěma průvodci.

Sotva spatřili vojáci místo boje, rázem zmlkli. Zamířili ke stromu, pod nímž stál Kavi, nepromluvili slova, postavili k jeho nohám hliněné a dřevěné nádoby, položili sem asi deset kopí, šest luků s toulci, plnými střel, čtyři těžké nože a čtyři malinké štíty z hroší kůže, posázené měděnými puklicemi. Lidé se vrhli lačně na džbány. Kidogo popadl nůž a hněvivě kouleje očima křikl, že zabije prvního, kdo se vody dotkne. Ze dvou nádob začali vodu spěšně nalévat do vyschlých úst raněných, pak se napili ostatní. Vojíni odešli, aniž promluvili slovo.

Mezi otroky se našli dva, kteří se vyznali v léčení; ti se s Kavim dali do převazování raněných. Zlámané kosti Pandionovy byly staženy do destiček z tvrdé kůry a omotány proužky látky z jeho bederní roušky. Kidogo přitom zahlédl lesklý bleděmodře nazelenalý kámen, který byl do látky pevně zabalen. Černoch jej pečlivě uschoval, domnívaje se, že je to Pandionův kouzelný talisman.

Do destiček bylo nutno obvázat údy ještě dvou raněných: jeden Libyjec měl zlomenou ruku a hubený, svalnatý černoch ležel bezvládně s nohou zlomenou pod kolenem. Stav ostatních byl zřejmě beznadějný — strašný netvorův roh pronikl hluboko a poškodil vnitřnosti. Někteří byli rozdrceni tíhou nosorožcova ohromného těla a jeho sloupovitých nohou.

Kavi ještě nebyl hotov s ošetřením všech raněných druhů, když se v žluté trávě objevil tmavý obrys člověka, spěchajícího na místo boje. Byl to jeden z místních obyvatelů; přivedl sem vojáky s vodou a nyní se znovu vracel.

Udýchán rychlou chůzí, přistoupil Nubijec ke Kavimu a vztáhl k němu ruce dlaněmi nahoru. Etrusk pochopil toto znamení přátelství a odpověděl týmž gestem. Nato si průvodce sedl ve stínu stromu do podřepu, opíraje se přitom o své dlouhé kopí a rychle začal mluvit, ukazuje k řece a na jih. Nastalo mlčení: Nubijec neznal více než deset slov v řeči Kemtu a Kavi Nubjjci vůbec nerozuměl. Na štěstí se mezi otroky našli tlumočnici.

Vyšlo najevo, že se průvodce od oddílu vojínů vzdálil a chvatně se vrátil, aby pomohl otrokům najít cestu. Nubijec osvobozeným otrokům vyložil, že je vyhnali ze zemí podrobených Kemtu a že je proto nebezpečné, aby se vraceli k řece — mohli by se znovu octnout v otroctví. Průvodce radil Kavimu, aby šli na západ, kde záhy přijdou do ohromných suchých dolin. Poté se musí dát na jih a tam se asi po čtyřech dnech cesty setkají s nebojovným kočovným kmenem, chovajícím dobytek.

„Dáš jim tohle,“ Nubijec vytáhl z kousku látky přehozené přes rameno jakýsi znak, složený z červených větviček, zvláštním způsobem spletených a nalomených — „pak vás přijmou dobře a dají vám osly pro převoz raněných. Ještě dále na jih budou území bohatého a nebojovného národa, který Kemt nenávidí. Tam se zranění mohou vyléčit. Čím dále k jihu, tím bude vody více, tím častější budou deště. V suchém korytě, kterým zprvu půjdete, najdete vodu vždycky, vykopete-li jámu do dvou loket hloubky…“

Nubijec vstal, měl se chvatně k odchodu a Kavi mu chtěl poděkovat, když tu najednou přiskočil k průvodci jeden z asijských otroků s dlouhým zcuchaným a špinavým plnovousem a s houní chundelatých vlasů na hlavě.

„Proč nám radíš, abychom šli na západ a ne na jih? Náš domov je tam,“ Asiat ukázal na východ, směrem k řece.

Nubijec upřeně pohlédl na mluvícího a pomalu odpověděl, odděluje slovo za slovem:

„Dostaneš-li se přes řeku, bude na východě kamenitá poušť bez vody. Přejdeš-li ji a překročíš-li vysoké hory, přijdeš k moři, kde vládne Kemt. Dokážeš-li přeplout moře, je tam, jak se říká, poušť ještě strašnější. A v horách a při Řece vůní žijí kmeny, které dodávají Kemtu otroky výměnou za zbraně. Uvažuj tedy sám!“.

„A na sever cesty není?“ úlisně se ptal jeden z Libyjců.

„Na severu, dva dny cesty odsud, se prostírá nesmírná poušť: nejdříve holé kameny a hlína, pak písek. Kam bys tam tedy šel a proč? Možná, že tam jsou nějaké cesty a prameny, ale já o nich nevím. Mluvím jen o cestě, která je nejlehčí, o té, kterou dobře znám…“ A posunkem ukázav, že je rozmluva u konce, vzdaloval se průvodce od stromu.

Kavi šel za ním, objal ho v ramenou a začal mu děkovat, míchaje egyptská a etruská slova a pak zavolal tlumočníka.

„Nemám, co bych ti dal, sám nemám nic, jen tohle…“ — Etrusk se dotkl ušpiněné bederní roušky — „ale v srdci si na tebe uchovám památku.“

„Ani já to nedělám pro zisk, ale naslouchám hlasu svého srdce,“ odpověděl Nubijec s úsměvem. „Kdo z nás, kteří jsme okusili jařmo Kemtu, by odřekl pomoc vám hrdinům, kteří se vykoupili z otroctví za tak strašlivou cenu? Poslyš tedy, zachovej se podle mé rady a uschovej znak, který jsem ti dal… Ještě ti něco řeknu: pramen vody je od vás vpravo, dva tisíce loktů odsud — tamhle, kde se koupali nosorožci, a nejlépe bude, když odsud odejdete ještě dnes před příchodem noci.

Buď sbohem, odvážný cizince, pozdrav tvým statečným druhům! Spěchám.“

Průvodce zmizel a Kavi se díval za ním zamyšlen.

Ne, dnes nebudou moci odsud odejít a nechat umírající soudruhy na pospas hyenám. Je-li voda nablízku, musí zde zůstat tím spíše.