Ivan Jefremov - Na konci světa

Minuli už jeskynní chrám Ramsesa II. [68] Jeskynní chrám Ramsesa II. v Istambule. na levém břehu řeky. Pandionovu pozornost upoutaly čtyři obrovské postavy, vysoké skoro třicet loktů a stojící ve výklencích jeskyně. Obrovské sochy faraóna — dobyvatele Sotepenry jako by střežily vchod do chrámu.

Výprava zdolala druhé nilské peřeje, které se táhly celý den cesty. Dále na jih proti proudu byl ostrov Uronartu s peřejemi Semne, na jehož zbrázděných skalnatých březích byla ohromná pevnost.

Pevnost se jmenovala „Zahnání divochů“ a byla zbudována už před devíti sty lety, za panování faraóna-podmanitele země Nub. [69] Senusert III. (legendární Sezostris). 1887–1849 př. Kr. z 12. dynastie (2000–1788); proslavil se ohromnými stavbami.

Tlusté zdi, vysoké dvacet loktů a vystavěné z nepálených cihel, stály úplně zachované; každých třicet let se opravovaly. Na skalách bylo vidět starodávné kamenné desky s nápisy, zakazujícími černochům přístup do kemtské země.

Chmurná šedá pevnost s čtvercovými věžemi v rozích a s několika jinými obrácenými k řece a s úzkým schodištěm, prosekaným od břehu přes útesy k branám, se tyčila jako zosobnění pyšné moci kemtské země. Nikdo z otroků netušil, že doby veliké síly Kemtu už minuly a že zemi ohrožuje vzrůstající síla nových národů.

Na cestě se setkali ještě se čtyřmi pevnostmi, stojícími na skalnatých ostrovech nebo pobřežních útesech. Loďky projely prudkou zátočinou, v jejímž středu se rozkládalo malé město Gem-Aton. Vystavěl je týž zavržený faraón, v jehož rozbořeném hlavním městě“ našel Pandion sochu záhadné dívky. Zde za starých dob žili Egypťané, poslaní do vyhnanství nebo uprchnuvší z Kemtu. Na konci záhybu se řeka, narážejíc na srázné útesy tmavého pískovce, otočila v pravém úhlu. Zde začínal třetí katarakt, dlouhý téměř sto tisíc loktů; lovci tu jeli celé čtyři dny.

Čtvrtý katarakt, na sever od velkého města Napatý — hlavního města králů země Nub, byl ještě delší a zdržel cestovatele pět dní. Nadto loďky tu ztratily ještě další dva dny, jež vrchní lovčí potřeboval k jednání s vládci Kuše. Na čtvrtém kataraktu předstihly výpravu tři čluny Nubijců, kteří byli vysláni napřed, aby zvíře vyslídili.

Osady se v údolí řeky vyskytovaly daleko řidčeji než v Kemtu. Údolí samo se značně zúžilo a skály pustých náhorních rovin, kterými si řeka razila cestu, bylo jasně vidět lehkým závojem parného vzduchu. Sta krokodýlů, dosahujících někdy ohromných rozměru, se schovávalo v rákosových houštinách nebo leželo nehybně na písčitých mělčinách a vystavovalo hřebeny černozelených hřbetů parnému slunci. Několik neopatrných otroků i vojáků se stalo oběťmi zákeřného přepadení němých ještěrů přímo před očima druhů.

Bylo zde také mnoho hrochů. Pandion, Etruskové a jiní otroci ze severních zemí se už dříve seznámili s šeredným obyvatelem řeky, který dostal od Egypťanů jméno „chte“. Hroši se lidí nebáli a bez příčiny se na ně nevrhali, proto k nim mohli otroci připlouvat blízko. V dálce před zelenou stěnou rákosí bylo vidět množství velkých bleděmodrých skvrn, které prozrazovaly místo odpočinku hrochů v širokých úsecích údolí, v místech, kde se řeka rozlévala jako rovné lesklé jezero. Mokrá kůže zvířat byla bleděmodré barvy. Těžká tlustá zvířata pozorovala loďky, vystrčivše nad vodu ohromné hlavy podobné osekaným špalkům. Nezřídka zvířata potápěla do vody i čtvercové tlamy a pak se černala na lesklé a rozčeřené hladině kalné žlutí jen čela s malinkýma kulatýma ušima, trčícíma dopředu. Oči hrochů, sedící na vyvýšených hrbolcích lebky — což jim dodávalo zvlášť sveřepého vzhledu — pohlížely na lidi s tupou vytrvalostí.

Tam, kde se žulové skály zvedaly ze dna, tvoříce slapy a peřeje, objevovaly se mezí útesy hluboké jámy s průhlednou a klidnou vodou. Když jednou otroci táhli loďku podél žulového balvanu, uviděli na dně takové jámy ohromného hrocha, zvolna se pohybujícího po dně na svých krátkých nohách. Pod vodou mělo zvíře zcela tmavomodrou barvu. Zkušení černoši vysvětlili soudruhům, že se „chte“ často prochází po dně řeky a hledá kořeny vodních rostlin.

Údolí se naposled ostře zahnulo. Od velkého úrodného a hustě obydleného ostrova mířilo téměř přímo na jih — k cíli zbýval kousek cesty.

Skalnatý lem údolí se snížil, protínaly jej četné a široké suché rokle, v nichž rostly sem tam husté háje trnitých stromů. Při přecházení pátého kataraktu se dvě loďky převrátily; utonulo jedenáct lidí, kteří nedovedli dobře plavat. Nad pátým kataraktemspatřili lidé konečně první přítok velké řeky.

Široké ústí přítoku, který se jmenoval Řeka vůní [70] Řeka vůní — Atbara, pravý přítok Nilu. a který se, vléval do Nilu s pravé strany po proudu, splývalo s hlavním korytem v rozsáhlém houští rákosu a papyru. Neproniknutelná zelená stěna až dvanáct loktů vysoká, zbrázděná klikatinou zálivů a ramen, tarasila přístup do ústí řeky. Na obou březích, rozervaných jednotlivými skupinami horských hřebenů, se stále Častěji setkávali s houštinami stromů; jejich pichlavé kmeny byly stále vyšší a houštiny se od řeky vzdalovaly jako dlouhé tmavé stuhy daleko do hloubi neznámé a liduprázdné země. Na svazích se ježily trsy ostré trávy, tiše šustící ve větru. Blížil se okamžik, kdy bylo třeba zaplatit za svobodné cestování bez řetězů a vězení, a v srdcích otroků vzrůstal temný nepokoj.

„Brzy začne hrozná zkouška: jedni se zachrání za cenu krve a utrpení přátel, druzí padnou jako vykupitelská oběť a zůstanou navždy v neznámé zemi.“ Tak si říkal Kavi a bezděky se rozhlížel po svých druzích, snaže se představit si jejich budoucnost.

Krajina výše proti řece začínala mít stále více rovinatý ráz. Třpytící se hladinu řeky vroubily močálovité břehy ostrou tmavou čarou vysoké trávy a táhly se daleko, až kam sahal zrak. Nad řekou se nakláněly hvězdicovité štětky papyru a. zpestřovaly jednotvárnost rovných břehů. Travnaté ostrovy tříštily proud na labyrinty úzkých průlivů — hluboká voda mezi vysokými stěnami zeleně byla tajemná a černá. V místech, kde byl břeh tvrdší, viděli cestovatelé velké plochy zaschlé a rozpukaně hlíny, zdupané nesčíslnými stopami zvířat. Ptáci, kteří se podobali čápům, ale dosahovali téměř velikosti člověka, budili úžas vzbouřenců svými nestvůrnými zobáky. Zdálo se, že ptákova hlava je zakončena těžkou kostěnou truhlicí s dravě zahnutým okrajem hořejšího víka. Zpod převislých očních oblouků ptačích oblud se dívaly zlé žluté oči.

Koncem druhého dne, co se vzdálili od ústí Řeky vůní do Nilu, zahnulo údolí rovné jako kopí na východ a lidé uviděli na výběžku říčního břehu řídký kouř dvou hranic. To bylo smluvené znamení. Zde vojáci a nubijští průvodci, poslaní napřed, čekali se zprávou, že zvíře je nalezeno. Sto čtyřicet otroků pod dozorem devadesáti vojáků nastoupilo v noci cestu pěšky na západ od řeky. Na rozpálenou zemi se spustil teplý a hojný déšť. Vlhké výpary omamovaly lidi, kteří pod věčně jasným nebem Kemtu dávno už na déšť zapomněli.

Lovci kráčeli v ostré trávě vysoké až po pás a občas se před nimi objevily černé obrysy osamělých stromů. Kolem dokola vyli a štěkali šakali a hyeny, pronikavě mňoukaly divoké kočky a neznámí noční ptáci křičeli na sebe zlověstnými kovovými hlasy. Nová země se tajemně a neurčitě rozplývala ve tmě, před lidmi z Asie a se severních břehů se otvíral kraj, bující životem, nezávislý na člověku a dosud tím nepokořený.