Ivan Jefremov - Na konci světa

Na čisté, ničím nezkalené obloze se slunce rozžhavovalo a ti, kteří zůstali na místě katastrofy a v nichž ještě doutnala uhasínající jiskřička života, museli nyní bez pomoci zahynout.

Zachránění se skrývali v rozsedlině mezi skalami, tam, kde leželi den předtím s těmi, kteří už nežili. Jako včera, i dnes čekali na pochod, ale ne až se už zmírní denní žár, nýbrž na noc, neboť doufali, že její chládek dovolí, aby zesláblí pokračovali v zápase s pouští, ležící jim v cestě do vlasti.

Nebylo však souzeno, aby se tato poslední naděje splnila.

Sotva nastala noc, uprchlíci cítili, že jsou s to se pomalu dát na další cestu, ale najednou zaslechli v dálce chraplavé hýkání oslů a psí štěkáni. Nějakou dobu se vzbouřenci těšili, že to je kupecká karavana nebo oddíl výběrčího daní, ale záhy se na temné rovině objevili jezdci. Známé výkřiky „Aatu!“ se rozléhly pouští. Prchat nebylo kam, bojovat nebylo čím, schovávat se bylo zbytečné — zlí psi se špičatýma ušima by uprchlíky našli. Několik vzbouřenců padlo k zemi — poslední síly je opustily, druzí začali zmateně pobíhat mezi kameny. Někteří si v zoufalství rvali vlasy.

Jeden z Libyjců, docela mladý hoch, žalostně zasténal a z polekaných očí mu vyhrkly velké slzy. Amu a Cheriuša stáli se sklopenými hlavami a skřípali zuby. Několik lidí se bezděky dalo na útěk, ale ihned byli zastaveni psy.

Chladnokrevnější zůstali na místě jako přimraženi, napínajíce mozek hledáním spásy. Kemtští vojáci měli opravdu štěstí: dohonili uprchlíky ve chvíli, kdy byli naprosto bez sil. Kdyby měli jen polovinu bývalé energie, většina vzbouřenců by byla dala přednost smrti v nerovném boji před novým zajetím. Ale nyní byly síly povstalců vyčerpány — uprchlíci nekladli odpor vojákům, kteří se blížili s připravenými luky. Boj za svobodu byl u konce. Nyní byli tisíckrát šťastnější ti, kteří dřímali věčný sen mezi pohozenými zbraněmi.

Zmučení otroci ztratili naději na svobodu a byli pokorní a neteční.

Brzo nato se vleklo všech sto čtrnáct lidí na východ s rukama svázanýma na zádech, po deseti přikováni řetízky ke krku a šleháni biči. Několik vojáků se jelo přesvědčit na místo katastrofy, že ostatní zahynuli.

Stihatelé očekávali, že dostanou za každého otroka přivedeného zpět odměnu, a jen to zachránilo uprchlíky před krutou smrtí. Ani jeden nezahynul na tomto strašlivém zpátečním pochodu, ač šli nazí, svázaní, šleháni biči a bez potravy. Karavana se pohybovala pomalu, obcházejíc cestou písečné vrchy.

Pandion se vlekl, neodvažuje se pohledět na přátele, netečný k vnějším dojmům. Ani rány bičem neprobudily mladého Řeka ze ztrnulosti. Jedinou vzpomínkou na zpáteční cestu do otroctví, která uvízla v Pandionově paměti, byl okamžik, kdy došli k údolí Nilu nedaleko města Abidu. Velitel oddílu zastavil karavanu a vyhlížel přístav, kde měla na chycené otroky čekat bárka. Zajatci se shlukli na pokraji sestupu do údolí, někteří klesli k zemi. Ranní vítr zanášel k nim vůni čerstvé vody.

Pandion, který zůstal stát, spatřil najednou na pokraji pouště veselé, něžné modré květinky. Kolébaly se na svých vysokých stoncích a šířily jemnou vůni. Pandionovi se mihlo hlavou, že ztracená svoboda mu posílá svůj poslední pozdrav. Rozpukané a krvácející rty mladého Řeka se pohnuly, z hrdla se vydraly nejisté, slabé zvuky. Kidogo, který se na zastávkách neklidně ohlížel po příteli — černoch se octl v druhém řetěze — pozorně naslouchal.

„Bleděmodré… zachytil poslední slovo. Pandion upadl opět do dřívější netečnosti.

Uprchlíkům sňali pouta a zahnali je do člunu, který je dopravil až k předměstí hlavního města. Tam je jako zvlášť nebezpečné a vzpurné vzbouřence uvrhli do vězení, kde měli čekat na nevyhnutelnou deportaci do zlatých dolů.

Vězení bylo v ohromné jámě, vykopané v suché a tvrdé zemi, obložené cihlami a nahoře překlenuté několika vysokými oblouky klenby. Místo oken byly proraženy nahoře čtyři uzounké škvíry, místo dveří byl šikmý otvor ve stropě, kterým spouštěli vodu a házeli pokrmy.

Pološero, které v jámě ustavičně vládlo, bylo pro uprchlíky dobrodiním: mnohé bolely oči, zanícené od strašného záření pouště, a zajatci, kdyby byli zůstali na poušti déle, byli by nevyhnutelně oslepli.

Jakým utrpením byl pobyt v tmavé, smrduté jámě po několika dnech volnosti!

Zatčení byli neprodyšně odloučeni od světa, nikomu nebylo nic po tom, co cítili a jak zkoušeli.

A přece, jakmile se trochu vzpamatovali po těžkém pochodu, znovu se začali chytat stébla naděje, ač jejich postavení bylo zoufalé.

Znovu promluvil Kavi a jako vždy poněkud drsně vyjadřoval myšlenky, jimž všichni rozuměli. Znovu se ozval Kidogův smích, zazněly pronikavé výkřiky Libyjce Achmiho. Pandion těžce překonával zhroucené naděje, vzpamatovával se pomaleji.

Nejedlou mladý Řek nahmatal ve své bederní roušce kámen — kouzelný dárek Jachmův, ale zdálo se rouháním vyndat nádhernou věc zde, v ohavné tmavé jámě. A kromě toho, kámen ho oklamal, neměl kouzelnou moc, nepomohl mu dosáhnout svobody a dojít k moři. Jednou Pandion přece jen potajmu vyndal modrozelený krystal a pozdvihl jej proti bledému paprsku, který se prodíral škvírou, ale nedosahoval dna podzemí.

První pohled, který Pandion vrhl na radostnou průzračnost kamene, znovu v něm vyvolal touhu žít a bít se za svobodu. Ztratil všechno — na Tessu nesmí ani pomyslit, nesmí si v duši obnovovat obrazy vlasti. Všechno, co mu zbylo — je tento kámen — jako sen o moři, o životě, který kdysi byl, o životě jiném, skutečném. A Pandion se často těšil pohledem na kámen, nacházel v jeho průzračné hlubině útěchu, bez níž by nebyl mohl žít.

Pandion strávil se soudruhy v podzemí sotva deset dni. Osud uprchlých otroků byl rozhodnut lidmi vládnoucími tam nahoře bez vyšetřování a bez jakéhokoli soudu. Najednou se otevřel vchod, do díry spadl dřevěný žebřík. Otroky vyváděli nahoru a oslněné denním světlem svazovali a poutali řetízkem po šesti. Pak vzbouřence vedli k Nilu a hned je naložili na velkou loď, která pak brzo vyplula nahoru proti řece. Vzbouřence posílali na jižní hranici Kemtu, k Vratům Jihu, [54] Vrata Jihu — města Neb a Sevene, dnes Sienna a Asuán, na ostrovech Elefantina a File. kde pak na ně čekala poslední a nenávratná cesta do hrozných zlatých dolů země Nub. [55] Nub (epryptsky zlato) — společný název všech zemi podle Nilu od prvního jeho slapu, později Nubie.

Za čtrnáct dní po tom, co uprchlíci vyměnili podzemní vezení za plovoucí, pět set tisíc loktů proti hornímu toku řeky na jih od hlavního města Kemtu, v nádherném paláci velitele Vrat Jihu na ostrově Neb se dálo toto:

Velitel Vrat Jihu, současně také velitel provincie Nub, krutý a panovačný Kabuefta, který se pokládal v Kemtu za druhého člověka po faraónovi, pozval k sobě velitele svých vojsk, vrchního lovčího a vrchního průvodce karavan Jihu.

Kabuefta připravil pozvaným bohatou hostinu na balkoně paláce v přítomnosti hlavního písaře. Silný a svalnatý Kabuefta napodoboval faraóna a hrdě se vznášel nad spolustolovníky na vysokém křesle z ebenového dřeva a slonoviny.