Ivan Jefremov - Na konci světa

Nebylo pochyb — velké vojenské oddíly se přepravovaly přes řeku a spěchaly obklíčit místo, kde plápolaly požáry a kde byli shromážděni vzbouřivší se otroci.

A zde povstalci stále ještě pobíhali na všechny strany a hledali cestu, jak šene napadnout; někteří se snažili přiblížit k nepříteli dnem zavodňovacího kanálu, jiní plýtvali drahocennými střelami.

Kavi přelétl pohledem temný dav lidí, rozplývající se v neurčitých obrysech. Podle jeho odhadu měla bojeschopná kolona ne více než tři sta lidí, z nich jen menší část měla nože, a kopí a luků bylo ukořistěno sotva více než třicet.

Nebude to trvat dlouho a stovky hrozných kemtských lučištníků je zasypou zdaleka mračnem dlouhých střel, tisíce dobře vycvičených vojínů sevřou do kruhu dav, který sotva okusil svobodu.

Achmi blýskaje hněvivě očima křičel, že se už přiblížila půlnoc a nevykročí-li odsud ihned, bude pozdě.

Libyjec, Kavi a Pandion museli ztratit nemálo drahocenných minut, aby vysvětlili rozníceným lidem, lačnícím po boji, marnost pokusu vzdorovat vojsku hlavního města. Předáci naléhali na okamžitý odchod do pouště a v případě nutnosti byli odhodláni učinit to sami a opustit všechny, kdo se dali unést hledáním zbraní, loupením a pomstou. Část nesouhlasivších otroků se odtrhla od kolony a zamířila dolů podél řeky k bohaté usedlosti jakéhosi velmože, odkud sem doléhal křik, a míhaly se ohně pochodní. Ostatní — bylo jich něco přes dvě stě — se podřídili vůdcům.

Tmavý zástup lidí vinoucí se jako dlouhý had vtáhl do úzké úžlabiny mezi skalami ještě rozpálenými denním sluncem a došel až k plochému konci údolí. Před uprchlíky se rozevřela nekonečná rovina, zavalená pískem a drobným kamením. Pandion se naposled ohlédl k řece, slabě se dole lesknoucí. Kolik dní, plných stesku, zoufalství, nadějí a hněvu strávil u její klidně proudící hladiny! Srdce mladého Reka zaplavila radost, horoucí vděčnost k věrným soudruhům. S jásotem se obrátil k zemi otroctví zády a zrychlil své i beztak rychlé kroky.

Oddíl vzbouřenců urazil už dvacet tisíc loktů od konce údolí, když Libyjec kolonu zastavil. Vzadu na východě začalo nebe světlet.

V olověném šedém přísvitu se nezřetelně rýsovaly linie oblých písčitých pahorků, dosahujících až sto padesáti loktů výšky a matně se táhnoucích až k zachmuřené čáře obzoru. Ve chvíli rozbřesku poušť mlčela, vzduch byl nehybný, šakalové a hyeny ztichli.

„Co chceš ty, který jsi pořád na nás spěchal, proč otálíš?“ tázali se Libyjce netrpělivě ze zadních řad.

Libyjec jim vysvětlil, že začíná nejtěžší část cesty; nekonečné hřebeny písčitých pahorků. Budou stále vyšší, dosáhnou až tří set loktů. Je třeba se seřadit do kolony po dvou v řadě a jít, nezastavovat se, nevšímat si únavy. Kdo zůstane pozadu, nedojde. Libyjec půjde vpředu, bude vyhledávat cestu mezi písčitými kopci.

Ukázalo se, že téměř nikdo neměl čas se napít, a už nyní trápila mnohé po bitevní horečce žízeň. Neměli také všichni pláště nebo alespoň hadry a kousky látky, aby si přikryli před sluncem hlavu a ramena. Ale nedalo se už nic dělat

V řetězu dlouhém dvě stě loktů se hnuli na další cestu a mlčky se dívali pod nohy, váznoucí v sypkém písku. Přední řady zahýbaly hned vpravo, hned vlevo, obcházely sypké svahy — cesta vedla ostrými zatáčkami.

Na východě se rozhořel široký purpurový pruh.

Srpovité nebo ostře vroubkované hřebeny písčitých pahorků se zbarvily do zlatova. Ozářená poušť se Pandionovi zdála oceánem ztuhlých vysokých vln s hladkými svahy, odrážejícími se oranžově žlutou barvou. Noční rozčilení postupně vyprchávalo, lidé se uklidňovali. Na lidi otupělé zajetím blahodárně působily svoboda, prostory pouště, zlaté paprsky ranního úsvitu. Místo hněvu a strachu, stesku a zoufalství rozkvetla v srdcích lidí radost.

Svět kolem se stal světlejší, blankyt nebe byl bezedný. Slunce stoupalo výše, jeho paprsky, které zprvu laskavě hřály, nyní pálily a žhly. Zpomatený, těžký pohyb v labyrintu hlubokých dusných úžlabin mezi ohromnými kopci písku se stával stále namáhavější. Stíny pahorků se silně zkrátily, kráčet po rozpáleném písku už působilo bolest, ale lidé pokračovali v chůzi, nezastavujíce se a neohlížejíce se. Vpředu se do nekonečna opakovaly jeden jako druhý zcela stejné písčité kopce, bráníce možnosti něco vidět.

Čas letěl, vzduch, slunečný jas a písek splývaly v jedno nekonečné moře plamenů, oslňujících, dusících a spalujících jako roztavený kov.

Pro lidi, kteří pocházeli ze severních přímořských krajů — mezi nimi byli Pandion i oba Etruskové to byla zvlášť těžká cesta.

V hlavě mladého Hellena, jako by sevřené obručí, divoce bušila krev, působíc nesnesitelné bolesti.

Oslněné oči přestaly takřka vidět — před nimi pluly, míhaly se nebo prudce vířily skvrny a pruhy nesmírně oslnivých barev, měnících se ve fantastických kombinacích. Strašná moc slunce proměnila písek v masu zlatého prachu, prosyceného světlem.

Pandion v chůzi blouznil: v šílícím mozku se rojily vidiny. V krvavých ohnivých plamenech se pohybovaly obrovité egyptské sochy a tonuly ve vlnách fialového moře. A moře se zase rozvíralo a kamsi se hnala hejna polozvířat a poloptáků, řítících se s neobyčejně vysokých kolmých srázů. A znovu se řadily do bojového šiku a táhly proti Pandionovi žulové figury kemtských faraónů.

Mladý Rek vrávoral, vytíral si oči, štípal se do tváří, snažil se vidět, co bylo skutečné — písčité závěje dýšící žárem a v oslnivém, zlatově šedém světle zasypávající jedna druhou.

Ale opět zavířily barevné, ohnivé smrště a Pandiona zachvátilo těžké blouznění. Jen vášnivá touha po svobodě ho donutila pohybovat nohama ve stejném kroku s černýma nohama Kidogovýma, a tisíce písčitých pahorků ubíhaly zpět, k Egyptu. Před uprchlíky se objevily nové řetězy písčitých hor, rozdělené od sebe ohromnými hladkými trychtýři, v jejichž hlubinách se odrážely plochy země černé jako uhel.

Stále častěji se dlouhým řetězem otroků rozléhalo chraptivé sténání; tu a tam padali vysílení lidé na kolena nebo rovnou tváří do rozpáleného písku a prosili soudruhy, aby je dorazili.

Lidé pokračovali v chůzi, zamračeně se odvracejíce, a prosby vzadu, za změklými obrysy písčitých hor, zmlkly. Písek, písek, rozžhavený, obludný svou masou, nedohledný, tichý a zlověstný, zaplavil, zdálo se, celý svět mořem dusivých, hustých plamenů.

Vpředu, v nazlátlém ohni slunce, se mihl vzdálený, stříbřitý záblesk. Libyjec vyrazil slabý povzbuzující výkřik. Stále jasněji se rýsovaly na hnědém pozadí dálky nesčíslné skvrny, třpytící se ostrým modrým zářením. To byly pruhy země, pokryté krystalovou solí.

Písčité kopce se zmenšovaly, snižovaly a brzo se proměnily v malé hromady slehlého písku a nohy jdoucích se začaly pohybovat lehčeji, osvobozeny z dotěrných objetí sypké půdy. Žlutá tvrdá hlína, zbrázděná tmavými trhlinami, se podobala hladkému dláždění palácové aleje.

Slunce ještě nedostoupilo na celou dlaň poledního vrcholu a uprchlí otroci už dorazili k nevysokému sráznému výběžku z hnědého, vrstvitého kamene a zahnuli v pravém úhlu doleva, na jihozápad. V krátké rozsedlině, která se zařízla širokým úhlem do výstupku skály a která se zdaleka černala jako otvor do jeskyně, byla pravěká studna — pramen se studenou a čistou vodou. Aby zabránil útoku lidí, šílících žízní, postavil Kavi nejsilnější ke vchodu do úžlabiny a dal napít nejprve nejvíce zesláblým.