Ivan Jefremov - Na konci světa

Zvuky se opakovaly, stále mocněji, stále hlasitěji a častěji, a lidská srdce začala zrychleně tlouci neuvědomělým strachem, který šířily tyto stříbrné tóny, nepopsatelné a vzdálené všeho živoucího.

Libyjec se zastavil a s žalostivým nářkem padl na kolena. Zvedl ruce k nebi a modlil se k bohům, prosil je o ochranu před hrozným neštěstím. Vyděšení uprchlíci se těsně semkli k sobě na úzké prostoře mezi třemi písčitými kopci. Pandion se podíval tázavě na Kidoga a byl ohromen — černá negrova pokožka zešedla. Mladý Řek po prvé viděl svého přítele bledého strachem a nevěděl, že tak blednou lidé černé pleti. Kavi uchopil průvodce za rameno, bez námahy ho postavil na nohy a zhurta se ptal, co se stalo.

Achmi obrátil k němu obličej strhaný hrůzou a pokrytý velkými krůpějemi potu.

„Písek pouště zpívá, volá vítr a s ním přiletí i smrt,“ odpověděl chraplavě Libyjec. „Blíží se písečná bouře…“

Nad oddílem se rozhostilo zdrcující ticho, rušené jen zvuky zpívajícího písku.

Kavi stál v rozpacích — nevěděl, co dělat, a ti, kteří to věděli, chápali strašnou moc hrozícího nebezpečí a také mlčeli.

Konečně se Achmi vzpamatoval.

„Kupředu, rychle kupředu! Viděl jsem skalnatou plošinku, nezavalenou pískem: musíme se tam honem dostat. Zde je smrt jistá — všechny nás to zasype pískem, ale tam… možná, alespoň někteří se zachrání …“

Polekaní lidé se vrhli za běžícím Libyjcem.

Olověný mrak se přeměnil v rudou mlhu, která zakalila celé nebe. Z vrcholků písečných kopců se zlověstně zakouřilo, dech větru se dotkl rozpálených tváří rojem zvířeného nejjemnějšího písku. Nebylo čím dýchat, vzduch jako by byl prosycen žhavým jedem. Ale už se písečné pahorky rozestoupily, a uprchlíci se octli na malém kousku kamenité půdy, zčernalé a uhlazené. Kolem vzrůstal rachot a hukot zdaleka letícího větru, rudý oblak zdola rychle ztemněl, jako by celé nebe zatáhla černá opona. Jen nad hlavami zůstal oblak temně rudý, bledý kotouč slunce zmizel za hrozným mračnem. Lidé se řídili příkladem zkušenějších soudruhů, spěšně strhávali se sebe bederní roušky a hadry, které zakrývaly hlavu a ramena, zamotávali do nich tváře a padali na nerovný povrch horkého kamene, tisknouce se jeden k druhému.

Pandion se trochu opozdil. Poslední, co viděl, naplnilo ho hrůzou. Všechno kolem bylo v pohybu. Kameny jako pěst veliké vířily po černé zemi jako suché listí, které žene podzimní vítr. Kopce vymrštily proti uprchlíkům tlustá, točící se chapadla, písek se zdvihl a rychle se řítil záplavou kolem dokola jako povodeň, hnaná bouří přes povlovný břeh.

Vířící masa pohltila Pandiona — jinoch upadl a už neviděl nic. Srdce bušilo a každý jeho úder duněl až v hlavě. Zrychlený dech se namáhavě dral z hrdla a rty jako by se pokryly tvrdou kůrou.

Svištění větru, přehlušované dutým hučením řítícího se písku, úpělo vysokými tóny, poušť kolem dokola rachotila a řvala. Pandionovi se v hlavě zakalilo, zápasil s bezvědomím, do něhož ho strhávala dusící bouře, vysávající všechen dech. Mladý Řek se snažil zoufalým kašlem zbavit krk písčitého prachu a znovu začínal zrychleně oddechovat. Ale výbuchy Pandionova odporu se opakovaly stále řidčeji a nakonec mladý Řek ztratil vědomí.

A hřmění bouře bylo stále sebevědomější a hrozivější, její rachoceni se převalovalo po poušti jako obrovská drnčící měděná kola. Kamenitá půda odpovídala chvějícím se duněním jako kovový plech a nad ní se hnaly mraky písku. Zrnka písku nabitá elektřinou vyšlehovala modrými jiskřičkami a celá masa letícího písku se valila plna namodralého záření. Zdálo se, že každým okamžikem spustí déšť a osvěžující voda zachrání lidi zprahlé žhavým vzduchem a ležící tu v bezvědomí. Ale déšť nepřicházel a bouřka hřměla dále. Tmavá hromada lidských těl byla pokrývána stále tlustšími vrstvami písku, tlumícími slabé pohyby, zahlušujícími ojedinělé stony…

Pandion otevřel oči a uviděl na pozadí hvězd siluetu černé hlavy Kidogovy. Jak se dozvěděl Pandion později, černoch se dlouho namáhal nad bezvládnými těly přátel — mladého Reka a Etrusků.

Ve tmě se pohybovali lidé, odhazovali písek se zasypaných soudruhů a naslouchali, ozývá-li se v prsou bezvědomých slabý záchvěv života; mrtvé odtahovali stranou.

Libyjec Achmi odešel se svými krajany znalými pouště a s několika černochy zpět k prameni ve skalách. Kidogo zůstal u Pandiona, nebyl s to opustit sotva znatelně dýchajícího přítele.

Konečně padesát pět položivých lidí, sotva vidoucích cestu a držících se za ruce, se vydalo v čele s Kidogem na cestu po stopách těch, kteří odešli dříve. Nikdo nemyslil na to, že se musí vracet snad vstříc možnému stíhání — každý měl na mysli jen vodu. Voda odsunula touhu po svobodě, potlačila všechno úsilí — voda byla majákem v horečce blouznícího rozpáleného mozku.

Pandion ztratil jakoukoli představu o čase, zapomněl, že se vzdálili od pramene sotva dvacet tisíc loktů, zapomněl na všechno, mimo to, že je třeba se držet ramene druhova, který jde před ním, a malátně kráčet do taktu s přáteli postupujícími vpředu. Asi uprostřed cesty zaslechli vpředu hlasy, které se zdály neobyčejně silné: Achmi a dvacet sedm lidí, kteří s ním odešli, spěchali jim naproti, nesli opatrně hadry namočené ve vodě a dvě staré vydlabané tykve, které našli u pramene. Lidé našli v sobě tolik síly, že se dovedli zříci vody, a navrhli Achmimu, aby šel k těm, kteří zůstali na místě katastrofy.

Bylo třeba nadlidského přemáhání k tomu, aby došli ke studni, neboť sil ubývalo s každými deseti kroky, ale lidé přece propustili mlčky Achmiho skupinu s vodou a vlekli se dále.

Mihotavá černá mlha zastírala zraky klopýtajících lidí, někteří padali, ale povzbuzeni domluvami a podporováni odolnějšími druhy pokračovali v cestě. Padesát pět lidí si nebylo už vědomo poslední hodiny své cesty — šli jako bez ducha, nohy se pohybovaly samy nejistými zpomalenými kroky. A tak přece poutníci došli, voda jim vrátila vědomí, napojila jejich těla, osvěžená krev mohla zvláčnět vyprahlé svaly.

A jakmile nabyli opět vědomí, vzpomněli hned na své povinnosti k přátelům. Sotva se trochu sebrali, šli po příkladu prvních zpátky, aby přinesli druhům, blouznícím kdesi v písku, pramen života — vodu, kapající z mokrých kusů látky. Pomoc byla pro ně neocenitelná, neboť přišla právě včas. Slunce už vycházelo. Voda, kterou přinesli Libyjci, pomohla poslední skupině, zbývající ještě na živu. Lidé se zastavili uprostřed písku, neměli sil pokračovat v chůzi, nedbali domluv povzbuzováni, ba ani hrozeb. Mokré hadry jim daly ještě hodinu sil — čas který postačil k tomu, aby se dovlekli ke studni.

Tak se vrátilo k vodě ještě jednatřicet lidí — celkem se zachránilo sto čtrnáct lidí — méně než polovina těch, kteří před dvěma dny vkročili do pouště. Nejslabší zahynuli hned při prvním pochodu pouští, nyní strašná katastrofa zahubila mnoho skvělých, silných bojovníků. Budoucnost se teď zdála mnohem méně jistá. Nucená nečinnost skličovala, ještě nebylo sil k pokračování v další cestě, zbraně byly odhozeny tam, kde je přepadla písečná bouře. Kdyby měli vzbouřenci potravu, vrátily by se jim síly rychleji, ale zbytky jídla byly rozděleny už na začátku minulé noci.