Ivan Jefremov - Na konci světa

„Znáš lépe zvířata než lidi, Nezi, proto nech lidi na starosti mně. Slíbím jim svobodu. Ti, kdo už jednou šli pro ni na smrt, půjdou ještě jednou. Proto chci použít otroků, kteří se zúčastnili povstání.“

„A splníš sliby?“ opět se zeptal Nezi.

Kabuefta vyšpulil nadutě spodní ret:

„Velikost vládců Jihu nedopustí, abych se ponížil před otroky lží, ale ti se zpátky nevrátí. Nechrne toho! Řekni mi raději, kolik bude třeba lidí, aby bylo možno zvíře chytit, a jak je daleká cesta do míst, kde žije.“

„Je třeba nejméně dvou set lidí. Zvíře jich polovinu rozdupe, ostatní se na něho navalí hromadně a svážou je. Za dva úplňky měsíce začne velká voda, v zemi Nub budou deště, tráva v stepích se zazelená. Tehdy zvířata půjdou na trávu na sever a bude je lze najít přímo u řeky v oblasti šestého prahu. Nejdůležitější bude chytit zvíře blízko řeky, jinak vojáci nedotáhnou zvíře, které má váhu čtyř býků, živé. A po řece je dopravíme ve velké kleci až do Města…“

Velitel Jihu uvažoval, cosi počítal, jeho rty se pohybovaly.

„Chet!“ [65] Chet! Nechť se stane! řekl konečně. „Půl druhé stovky otroků stačí, budou-li se lidé dobře bít. Sto vojáků, dvacet lovců a průvodců. Ty, Nezi, převezmeš vrchní velení! Dej se do práce ihned! Senofri vybere spolehlivé vojáky a pokojné [66] Pokojní černoši — tak se říkalo v Egyptě černochům, kteří sloužili ve vojsku a u policie. černochy.“

Vrchní lovci se uklonil.

Hodnostáři opustili komnatu, pošklebujíce se novému rozkazu, jehož provedením byl Nezi pověřen.

Kabuefta posadil písaře ke stolku a jal se diktovat dopis veliteli věznice obou měst u Vrat Jihu — Neb a Sevene.

U paty schodiště, sestupujícího s kopce k jižnímu cípu ostrova Neb, stála skupina otroků; byli přikováni k velkým bronzovým kruhům na sloupech z červené žuly, které se tyčily na dolejší plošině. Bylo zde všech sto čtrnáct uprchlíků, kteří zůstali na živu a ještě čtyřicet otroků černochů a Nubijců se surovými tvářemi a s těly plnými zacelených jizev po ranách. Dlouho se trápili na žhavém slunci, čekajíce na svůj ortel.

Konečně se na horní plošině schodiště objevil vysoký člověk v bílém rouchu, s třpytícím se zlatem na čele, na prsou a na černé berle. Šel pomalu ve stínu dvou velikých vějířů. Nesli je nubijští vojáci. Vládce obklopovalo několik lidí, podle oděvu vznešení úředníci. Byl to Kabuefta — velitel Vrat Jihu.

Vojáci se spěšně seřadili kolem otroků; vězeňský písař doprovázející zajatce, vystoupil vpřed a poklonil se až k zemi.

Kabuefta klidně, neměně výraz ztrnulé tváře, sestoupil dolů a přiblížil se až k otrokům. Těkavým, opovržlivým pohledem přelétl všechny přítomné. Obrátil se k úředníku a cosi mu nedbale řekl. Z jeho hlasu zněla tichá spokojenost. Velitel Vrat Jihu klepl berlou — její měděný konec zazvonil o kamenné dlaždice. „Hleďte všichni na mne a slyšte! Kdo nerozumí kemtskému jazyku, nechť je odveden vlevo — vysvětlí se jim to potom.“

Vojíni spěšně vyplnili rozkaz a odvedli stranou patnáct černochů, kteří neznali jazyk.

Kabuefta hlasitě a pomalu začal mluvit lidovou řečí, vyhledávaje vhodné výrazy. Bylo vidět, že vládce Jihu měl co dělat s cizinci.

Velmož vysvětlil otrokům věc, která na ně čeká, nezamlčel, že mnohé očekává záhuba, ale všem, kteří se zachrání, slíbil svobodu. Většina vzbouřenců projevila souhlas spokojenými výkřiky, menší část zachovávala zatvrzele mlčení — neodmítal však nikdo.

„Chet!“ pokračoval Kabuefta a jeho pohled se opět svezl po hubených a špinavých tělech. „Poručím, aby vám dávali dobrou stravu a abyste se mohli mýt. Cesta přes pět slapů Chapi je těžká, je rychlejší plout na lehkých loďkách. Poručím, aby vás zprostili pout, budete-li přísahat, že neprchnete…“ Radostné výkřiky přehlušily jeho řeč. Počkal, až ztichly, a pokračoval. „Ale kromě přísahy tento můj rozkaz: Za každého uprchlého bude jeho deset nejlepších přátel svázáno a se sedřenou kůží, posypanou solí, budou pohozeni na písčitých březích země Nub. Ti, kteří dostanou při chytání zvířete strach a budou utíkat, budou vydáni nejkrutějším mukám, neboť obyvatelé země Nub jsou varováni a je jim pohroženo přísnými tresty, nevypátrají-li je a nezajmou.“

Konec řeči velitele Jihu vyslechli otroci v chmurrném mlčení. Kabuefta si toho nevšímal a znovu si začal lidi prohlížet. Jeho zkušené oko mu pomohlo k dobrému výběru.

„Předstup sem ty,“ vládce ukázal na Kaviho. „Ty budeš náčelníkem honců, prostředníkem mezi mými lovci a tvými druhy.“

Kavi se beze spěchu poklonil velmoži, Etruskovou tváří se kmitl pošklebek.

„Za drahou cenu nám prodáváš svobodu, velký pane, ale my ji kupujeme,“ řekl Etrusk a obrátil se k svým druhům: „Sveřepé zvíře není hroznější než zlaté doly, a naděje je přitom mnohem více..

Kabuefta se vzdálil, zajatci byli znovu zavřeni do vězení. Vládce Jihu dodržel svůj slib — vzbouřencům začali dávat dobrou stravu, zprostili je řetězů a obojků a dvakrát denně je vodili k Nilu, aby se mohli vykoupat v zátoce, zahrazené před krokodýly. Za dva dny se sto padesát čtyři otroci připojili k oddílu vojáků a lovců a vydali se vzhůru proti řece na třiceti lehkých loďkách spletených ze stébel třtiny.

Cesta byla daleká. Obyvatelé Kemtu počítali od Vrat Jihu do šestého prahu Nilu čtyři miliony loktů. Řeka, která zeměmi Vavat a Iertet tekla téměř přímo, tvořila v zemi Kuš [67] Země Kuš — část údolí Nilu a část Nubie, mezi druhým a pátým prahem. , položené výše, dvě ohromné smyčky — jednu na západ, druhou na východ.

Velitel honu velice pospíchal: cesta si měla vyžádat dva měsíce a za devět neděl začínala doba dešťů. Zápas s prudším proudem bude cestu zdržovat Plout s velkou a těžkou lodí s chyceným netvorem bylo možno jen za velké vody.

Tak měl vrchní lovčí k disposici na zpáteční cestu jen málo času. Otrokům dávali po celou dlouhou plavbu dobrou stravu a oni se cítili zdravými a silnými, nehledě na těžkou každodenní práci.

Táhli naložené loďky proti proudu zvlášť prudkému na stupních prahů.

Lov, který je očekával, jim zatím nedělal starosti, v každém z nich žilo přesvědčení, že právě on se zachrání a dostane svobodu. Kontrast mezi divokými prostorami neznámé země a očekáváním krutého trestu v jámě žaláře byl příliš veliký. A lidé pracovali ze všech sil, čilí, posíleni na duchu i na těle. Spokojený vrchní lovčí nešetřil na stravě — dodávaly ji vesnice a města, s kterými se setkávali cestou.

Hned po vyplutí z města Neb uviděli Pandion a jeho druhové první slap Nilu. Rychlý tok řeky sevřené skalami se tříštil na několik proudů běsnící zpěněné vody, valící se s řevem svažujícím se korytem mezi labyrinty černých skalnatých ostrůvků. Před mnoha staletími prosekalo deset tisíc otroků pod dozorem mistrných egyptských inženýrů v žule kanály, kterými snadno přepluly prahy i velké válené lodě. Pro loďky lovecké výpravy nebyly ani první, ani další nilské prahy vážnou překážkou. Otroci se seřadili do řetězu po pás ve vodě a postrkovali loďky od jednoho ostrůvku k druhému. Někdy byli nuceni přenášet loďky na ramenou přes pohodlné terasy na břehu, vymleté velkou vodou. Den co den se lovci dostávali dále na jih.