Ivan Jefremov - Na konci světa

Po třetí se netvor obrátil, a ačkoliv se lidé bezděky rozestoupili před jeho střelhbitým tělem, přece jen nosorožec stačil probodnout rohem mladšího Etruska — Remda. Zvíře se s ostrým frkáním divoce zmítalo mezi lidmi, dupalo a bodalo. Z nozder stříkala zvířeti pěna, malinká očka hořela vztekem.

Kavi se vrhl na obludu se zuřivým řevem, ale jeho provaz se po rohu smekl; Etrusk odletěl stranou, zalit krví — jeho ramena a prsa byla sedřena drsnou kůží nosorožcovou.

Kavi se těžce zvedl, vzlykaje bezmocným vztekem. Lidé, zdrceni nosorožcovou silou, couvali před netvorem, nejméně stateční se schovávali za záda soudruhů.

Ještě okamžik — zdálo se — a všichni se ve strachu rozběhnou nazdařbůh a rozloučí se s myšlenkou na svobodu.

Nosorožec se znovu vrhl na lidi, znovu se rozlehl nářek. Tu vystoupil dopředu Kidogo. Černochovo chřípí se rozšířilo, zahořel v něm bojovný oheň, který se rodí v smrtelném nebezpečí, kdy člověk zapomene na všechno, kromě toho, že se musí bít, že musí ve jménu života bojovat. Uskočiv před strašným rohem, který hrozil nevyhnutelnou smrtí, Kidogo se vrhl v patách za netvorem mihnuvším se mimo něj, a aniž by si uvědomoval, co dělá, pověsil se mu na ocas. Pandion se už z těžkého úderu vzpamatoval a zvedl síť válející se na zemi. V ten okamžik si uvědomil, že musí být před soudruhy, kteří ho svými těly chránili, když padl omráčen. Hlavou mladého Řeka se mihla nejasná vzpomínka na mýtinu na Krétě, na nebezpečnou hru s býkem. Nosorožec byl málo podoben býku, ale Pandion se rozhodl použít krétského manévru. Stočenou síť si přehodil přes rameno a rozběhl se k nosorožci. Zvíře se chvíli zastavilo, vyhodilo zadníma nohama, zvedlo mrak prachu a odhodilo daleko Kidoga. Dva Libyjci, kteří Pandionův plán pochopili, upoutali pozornost zvířete stranou, a mladý Řek jediným skokem zvíře dostihl a přitiskl se k jeho boku. Nosorožec se bleskurychle otočil a jeho tvrdý bok sedřel Pandionovi kůži. Pandion pocítil strašnou bolest, ale zapomněl na všechno a zaťal prsty do netvorova ucha. Způsobem, který viděl na Krétě, učinil skok na tělo zvířete a octl se na jeho širokých zádech. Nosorožec začal zběsilý rej, ale Pandion se vší silou na něm držel. „Jen se udržet, jen se udržet“ — vířilo v mozku mladého Řeka.

Podařilo se mu to právě na tak dlouho, aby mohl hodit okraj sítě na netvorovu tlamu, a nosorožcovy rohy rázem prošly oky sítě. Divoká radost jako blesk palčivě projela Pandionovým srdcem, ale v týž okamžik přestal vidět, co se kolem děje, a ztratil vědomí. Něco zapraskalo, navalila se na něho hrozná tíha a v očích se mu zatmělo.

V zápalu boje Pandion neviděl, že se Kidogo s lvím řevem pověsil nosorožci znovu na ocas a že se deset Libyjců a šest Amuů zmocnilo sítě, do níž se hlava zvířete zamotala. Nosorožec se snažil lidi setřást, převalil se na bok a Pandionovi, který s těžkým nárazem spadl na zem, zlomil ruku a klíční kost. Pádu netvora lidé ihned využili. Nahrnuli se s křikem na zvíře, hlavu mu omotala druhá síť, dvě smyčky zachytily

zadní nohu, jedna přední. Nosorožcovo frkaní přešlo do hlubokého řevu, zvíře se převrátilo na levý bok a pak na záda, lámajíc svou tíhou lidem kosti.

Zdálo se, že netvorova síla je nekonečná. Šestkrát zvíře vyskočilo, ale zamotané do provazů znovu se převrhovalo na záda a rozdrtilo tak přes padesát lidí.

Ale provazy a řemeny omotávaly jeho nohy stále hustěji a lidé utahovali smyčky sítě pevněji. Už tři sítě omotaly nosorožce shora i zdola. Brzo ležela hrstka zakrvácených lidí v potu a v tekuté špíně na netvorovi a tiskla k zemi nosorožce zběsile kopajícího a vyhazujícího. Kůže obludy, mokrá lidskou krví, byla kluzká, zaťaté prsty po ní ujížděly, ale provazy se stahovaly stále pevněji. I ti, na které se naposled zhroutilo těžké zvířecí tělo, drželi v předsmrtných křečích pevně smyčky.

K poraženému nosorožci se přiblížili lovci; přinesli nové svazky řemenů, křížem krážem svázali všechny čtyři sloupovité nohy a hlavu připoutali za roh k předním nohám.

Strašná bitva byla skončena.

Vyděšení lidé se pomalu vzpamatovávali, svaly zraněných těl se chvěly jako v horečce a v nevidoucích očích pluly černé skvrny.

Konečně se tlukot zoufale bušících srdcí zpomalil, sem tam se ozval povzdech ulehčení — lidé si začali uvědomovat, že smrt je minula. Kavi vstal vrávoraje a pokryt krvavou špínou; přiblížil se Kidogo. Celý se třásl, ale na jeho tváři už byl úsměv. Avšak úsměv rázem zmizel, tvář černochova zešedla, když mezi živými neviděl svého přítele Pandiona.

Na živu zůstali sedmdesát tři lidé, ostatní byli zabiti nebo smrtelně zmrzačeni. Etrusk a Kidogo vyhledali Pandiona mezi mrtvými těly ve zdupané trávě a odnesli ho do stínu. Tam Kavi mladého Řeka pečlivě prohlédl, ale nenašel u něho smrtelných zranění. Remd byl mrtev, zahynul i vznětlivý vůdce Amu a statečný Libyjec Achmi těžce sténal, umíraje s rozdrcenou hrudí.

Zatím co otroci počítali své ztráty a přenášeli umírající do stínu pod stromy, vojáci přinesli od řeky ohromnou dřevěnou plošinu — dno klece připravené pro nosorožce, převalili na ni svázaného netvora a na válcích ji táhli k řece.

Kavi přistoupil k veliteli lovu.

„Poruč jim“ — Etrusk ukázal na vojáky — „aby nám pomohli odnést raněné.“

„Co chceš s nimi dělat?“ — zeptal se velitel, hledě bezděky s úctou na mohutného Etruska, zmazaného krví a prachem a na jeho tvář plnou drsného smutku.

„Povezeme je dolů: možná, že někteří zůstanou na živu až do Kemtu a dočkají se jeho dovedných lékařů,“ odpověděl zamračené Kavi. „Kdo ti řekl, že se vrátíte do Kemtu?“ přerušil ho velitel. Etrusk sebou trhl a ustoupil o krok.

„Jakže? Slova vládce Jihu byla tedy lží? Nejsme svobodni?“ vykřikl Kavi.

„Ne, Veliký tobě bídnému nelhal — jste svobodni!“ A s těmito slovy podal vrchní lovčí Etruskovi malý svitek papyru: „Zde je jeho rozkaz.“ Kavi vzal opatrně drahocenný list, který činil z otroků svobodné lidi. „Je-li tomu tak, proč…“ promluvil.

„Buď zticha,“ pyšně ho přerušil velitel, „a poslyš! Jste svobodni zde,“ velitel honů zdůraznil poslední slovo, „a můžete jít, kam chcete“: tam nebo tam — ruka velitelova ukázala na západ, na jih a na východ — „ale ne do Kemtu a ne do poddané nám země Nub. Neuposlechnete-li, stanete se opět otroky. Myslím,“ skončil tvrdě, „že si to na svobodě rozmyslíte a všichni se vrátíte k nohám našeho pána, abyste plnili službu vyvolenému národu Kemtu, předurčenou vám osudem!“

Kavi pokročil dva kroky vpřed, z očí mu vyšlehl plamen. Vztáhl ruku k jednomu z vojáků, pohlédnuvšímu zmateně na vrchního lovčího a smělým pohybem mu vytrhl z pasu krátký meč. Etrusk zvedl lesklou zbraň ostřím vzhůru, políbil ji a rychle promluvil svou mateřštinou, které nikdo nerozuměl:

„Zaklínám se nejvyšším bohem blesku, bohem smrti, jehož jméno nosím, že přes všechny hanebné úklady prokletého národa se vrátím do vlasti živ. Přísahám, že od této hodiny nepoznám klidu, dokud nepřijdu se silným oddílem na břehy Kemtu a za všechno toto zplna neodplatím.“

Kavi mávl rukou přes planinu, na které ležela těla, a prudce mrštil mečem pod své nohy. Zbraň se hluboko vetkla do země. Etrusk se prudce obrátil a zamířil k soudruhům, ale pojednou se otočil zpět.