Ivan Jefremov - Na konci světa

Několikrát zachytil tázavé pohledy, které mezi sebou vyměňovali pozvaní hodnostáři, a v duchu se tomu poškleboval.

S balkonu paláce, který stál na vyvýšeném místě ostrova, se otevíral pohled na široká ramena řeky, omývající skupinu chrámů z bílého vápence a červené žuly. Břehy byly hustě zarostlé vysokými palmami, jejichž listí tvořilo tmavý řasovitý pruh podél úbočí srázného skalnatého břehu. Na jihu se tyčila kolmá stěna žulové náhorní planiny, na jejímž východním konci byl první nilský slap. Tam se údolí řeky rázem úžilo, prostor obdělané klidné roviny rázem končil u nezměrného neplodného území zlata — u země Nub. S terasovitých úbočí skal se dívaly na palác hroby slavných předků — vládců Vrat Jihu, odvážných dobyvatelů země Černých, počínajíc už velkým Chirchufem. [56] Chirchuf — správce provincie Nub, cestovatel do země Černých za VI. dynastie (2625–2475 př. Kr.).

Daleký obzor tonul v našedlém závoji žáru, ale na ostrově byl chládek — severní vítr se tu potýkal s dorážejícím jižním žárem a zaháněl jej zpět do mrtvých spálených stepí.

Velitel Jihu se zamyšleně díval na hroby předků, pak poručil posunkem přítomnému otroku nalít poslední poháry. Hostina byla u konce, hosté se zvedli a následovali hostitele do vnitřních komnat paláce. Octli se ve čtvercovém, nepříliš vysokém pokoji, zařízeném s elegancí a vkusem velikých dob Mencheperrových. [57] Mencheperra — trůnní jméno Tutmese III., faraona dobyvatele, význačného státníka (1501–1447 př. Kr.). Hladké bílé stěny byly dole u podlahy zdobeny širokou světlemodrou obrubou se složitým přímočarým ornamentem z bílých linek, u stropu se vinul úzký pruh z lotosových květů a symbolických postav, malovaných na pozadí matného zlata modrou, zelenou, černou a bílou barvou.

Strop byl lemován úzkým proužkem z černých a zlatých čtverečků a dělen čtyřmi souběžnými trámci z dřeva tmavé višňové barvy. V mezerách mezi trámci byla celá plocha stropu vyplněna pestrým vzorem ze zlatých spirál a bílých růžic malovaných na šachovitě se střídajících červených a bleděmodrých čtvercích.

Široké veřeje dveří z hladkých leštěných cedrových desek byly vroubeny úzkými černými proužky, přerušovanými množstvím dvojitých podélných bleděmodrých čárek. Koberec, několik skládacích židlí ze slonoviny, potažených nahoře leopardi kůží, dvě křesla z ebenu se zlatým vykládáním a několik truhlic na nožičkách, které byly současně stolečky — to bylo veškeré zařízení rozlehlé a světlé komnaty, plné čistého vzduchu.

Kabuefta se beze spěchu posadil do křesla a jeho ostrý profil se výrazně rýsoval na sněhobílé stěně. Hodnostáři si přisunuli židle blíže, vrchní písař se postavil u vysokého stolečku z ebenového dřeva, vykládaného zlatem a slonovinou.

Na lesklé desce stolu ležel svitek papyru s červenobílou pečetí. Na pokyn správce Jihu písař rozvinul svitek a znehybněl v uctivém postoji.

Velitel vojsk, hubený, holohlavý muž bez paruky, mrkl na malého zavalitého průvodce karavan, dávaje mu na srozuměnou, že teď přijde to hlavní, proč sem byli pozváni.

A skutečně, Kabuefta sklopil hlavu a promluvil, obraceje se ke všem přítomným:

„Jejich Veličenstvo, vládce obou Kemtů, život, zdraví, síla, mi poslal spěšný dopis. V něm mi Jeho Veličenstvo poručil vykonat věc neslýchanou — dopravit do města živého nosorožce, jednoho z těch, kteří žijí za zemí Vavat [58] Země Vavat — část nynější Nubie, úsek nilského údolí mezi dnešním Asuánem a Chartumem. a jsou známi svou nestvůrnou silou a divokostí.

Do Velikého domu se dopravovalo v dřívějších dobách mnoho živých zvířat z dalekých zemi. Lidé Města a lidé To-meri-cheb viděli velké opice, žirafy, zvířata Setcha [59] Zvíře Setcha-okapi svérázné zvíře, podobné žirafě z dávnověké původní skupiny žiraf Zachovalo se jen v panenských lesích Konga, ač se dříve vyskytovalo po celé Africe a bvlo hojné v Nilské deltě. Staří Egyptané dali jeho podobu hroznému bohovi Setchovi. a stepní svině, [60] Stepní svině — egyptsky ta-riri, svérázný africký savec. sveřepí lvi a leopardi celými zástupy doprovázeli velikého Usermar-Sotepenru [61] Usermar-Sotepenra — trůnní jméno Ramsesa II (1292–1225 př.Kr), velkého dobyvatele. ; a dokonce bojovali s nepřáteli Kemtu [62] Cvičení lvi bojovali v bitvách Ramsesa II. s Chetty. , ale nikdy nebyl chycen ani jeden nosorožec.“

„Od nepamětných dob dováželi vládcové Jihu ze země Černých všechno, co Kemt potřeboval, nic pro ně nebylo nemožno splnit. Chci v tomto slavném obyčeji pokračovat: Kemt musí spatřit živého nosorožce. Pozval jsem vás, abychom se poradili, jakým nejsnadnějším způsobem budeme moci poslat do Kemtu alespoň jednoho z těchto strašných zvířat. Co tomu říkáš, Nezi, ty, který jsi viděl tolik slavných lovů?“ — obrátil se k svému vrchnímu lovčímu, zamračenému, tlustému člověku, jehož kadeřavé vlasy, tmavá pleť a hrbolatý nos prozrazovaly, že je původem Hyks.

„Zvíře jižních stepí je nepopsatelně strašné, jeho kůži neprobodne kopí, jeho síla se přibližuje síle slona,“ vážně promluvil Nezi. „Napadá první, drtí a láme všechno, co se mu postaví do cesty. Do jámy ho chytit nelze: ohromné zvíře by se určitě zmrzačilo. Ale kdyby se zorganizoval velký hon a vyhledala se matka s mládětem, bylo by možno zabít samici a zajaté mládě dopravit do Kemtu…“

Kabuefta zlostně klepl do opěradla křesla.

„Sedm a sedmkrát padám k nohám Velikého domu, svého vládce. Hanba ti,“ prst vládce Jihu pohrozil vyděšenému vrchnímu lovčímu, „který hřešíš proti Jejich Veličenstvu. My jim musíme poslat ne polomrtvé mrně, ale zvíře nefer-neferu [63] Nefer-neferu — nejlepší z nelepších. , v plném květu sil, budící náležitý děs. A nemůžeme čekat, až mládě u nás v zajetí doroste… Rozkaz je třeba vyplnit s rychlou pohotovostí, tím spíše, že toto zvíře žije daleko od Vrat Jihu.“

Průvodce karavan Pecheni radil poslat asi tři setniny nejodvážnějších vojáků beze zbraně, s provazy a sítěmi, kteří by mohli obludu chytit.

Velitel vojsk Senofri se nespokojeně chmuřil, zachmuřil se i Kabuefta. Nato průvodce karavan chvatně dodal, že by se nemuseli posílat vojíni, ale že by se mohli donutit Nubijci, aby oni chytili zvíře.

Kabuefta zavrtěl hlavou a ohrnul rty s opovržlivým pošklebkem.

„Doby Mencheperry a Sotenpery dávno minuly, opovrženíhodní obyvatelé země Nub se už nesklánějí v pokoře. Senofri ví, s jakými těžkostmi a s pomocí jakých lstí udržujeme choutky jejich hladových úst… Ne, to nejde, musíme provést rozkaz sami…“

„Co kdyby se místo vojínů obětovali otroci,“ opatrně poznamenal Senofri. Zamyšlený Kabuefta zazářil:

„Při bohyni Maat [64] Maat — Vidoucí, bohyně Pravdy. , máš pravdu, moudrý veliteli vojsk! Vezmu z vězení vzbouřence a uprchlíky, nejodvážnější otroky. Ti obludu chytí.“

Vrchní lovčí se nedůvěřivě usmál.

„Jsi moudrý, vládce Jihu, ale smím se ptát, jak donutíš otroky, aby šli proti strašnému netvorovi na jistou smrt? Hrozby nepomohou — můžeš proti smrti postavit zase jen smrt. Jaký v tom bude pro ně rozdíl?“