Ivan Jefremov - Na konci světa

Slunce už dávno přešlo zenit a lidé stále ještě pili a pili, plazili se do stínu skály s vzdutými břichy a znovu se vraceli k vodě. Uprchlíci postupně okřívali, ozvala se rychlá řeč odolných černochů, trhaný smích, lehké třenice… Ale ač se lidé osvěžili, veselí jich bylo vzdáleno — mnoho věrných přátel zůstalo na cestě a umíralo v labyrintu písčitých hor, přátel, kteří právě vykročili na cestu svobody, bojovali statečně, opovrhujíce smrtí, a své úsilí sloučili v obětavém nadšení s úsilím těch, kteří se zachránili. Pandion se díval s úžasem, jak se mění otroci, s nimiž strávil tak dlouhou dobu v šene. Zmizela tupá lhostejnost k okolí, která spočívala stejnou pečetí na vysílených, zmučených tvářích.

Oči dříve matné a netečné se nyní pozorně a živě rozhlížely kolem, rysy drsných tváří jako by se vyhranily. To už byli lidé, a ne otroci, a Pandion si vzpomněl, že měl moudrý Kavi pravdu, když mu vytkl, že přezírá své přátele. Životní nezkušenost bránila Pandionovi lidi pochopit.

Mladý Rek považoval těžkou zdeptanost za vrozenou vlastnost. Lidé se shlukli u svahu rokle v nevelkých skvrnách ochranného stínu. Všechny přemohl brzo tvrdý spánek — stíhání se nemuseli ještě tohoto dne obávat; kdo by dokázal kromě lidí odhodlaných zemřít za svobodu přejít za dne planoucím ohněm písčitého moře?

Uprchlíci odpočívali do západu slunce, a unavené nohy byly opět lehké. Malé množství potravin, které dokázali nést pouští nejsilnější, bylo pečlivě rozděleno mezi všechny.

Před nimi byl velký pochod k dalšímu prameni: Libyjec říkal, že bude nutno jít celou noc, ale zato budou u vody ještě před úsvitem, než nastane žár. Za těmito studnami znovu leží oblast písčitých kopců — poslední před velkou oasou. Na štěstí není rozlehlá — není větší než byla tato, kterou prošli, a když se dají na cestu hned večer, až se slunce skloní na jihozápad, tu se už v noci dostanou do velké oázy, kde naleznou potravu. Bez jídla by tak byli jen čtyřiadvacet hodin.

To vše se nezdálo hrozné lidem, kteří už tolik zkusili. Hlavní, co je povzbuzovalo a co jim dodávalo sil, bylo, že svobodni odcházeli stále dál a dále od prokleté kemtské země, že se stále zmenšovala pravděpodobnost, že je stihatelé dohoní.

Západ zhasl, na plameny hořících uhlíků se sypal šedý popel. Uprchlíci se naposled zhluboka napili a vydali se na další cestu. Zmizel skličující žár, tma rozvátá černým křídlem noci, něžně a měkce objímala pokožku lidí, spálenou výhní pouště. Šli po nízké rovné náhorní planině, pokryté spoustou ostrého štěrku, o který se nohy neopatrných poutníků zraňovaly.

Uprostřed noci sestoupili uprchlíci do širokého údolí, posetého šedými kamennými koulemi. Podivné kameny v průměru jednoho až tří loktů ležely všude kolem, jako by neznámí bohové zde byli rozházeli své míče. Lidé, kteří už nešli husím pochodem, ale v neuspořádaném zástupu, mířili šikmo přes údolí k vyvýšenině, kterou bylo vpředu zdaleka vidět.

Po těžkém dni, kdy se tak krutě projevovala nemohoucnost člověka, tichý pokoj noci byl hluboký a zádumčivý. Pandionovi se zdálo, že se nekonečná poušť zvedla k nebeské klenbě, hvězdy se zdály být na dosah ruky v průhledném vzduchu, který byl prosycen jakýmsi tmavým zářením. Vysel měsíc a stříbrný příkrov světla ulehl na tmavou půdu.

Oddíl otroků dosáhl vyvýšeniny. Prudký svah byl pokryt deskami pevného vápence. Vápencové plotny, zářivě vyleštěné nejdrobnějším pískem, hnaným větrem, odrážely světlo měsíce jako v zrcadle a podobaly se bleděmodrému skleněnému schodišti.

Pandion stoupal na jejich kluzký, chladící povrch a zdálo se mu, ještě maličko — a dosáhne tmavomodré klenby nebe. Ale stoupání bylo u konce, schodiště skončilo a začal dlouhý sestup na rozlézající se černou rovinu dole, zanesenou hrubým pískem. Uzavíral ji řetěz zubatých skal, trčících šikmo z písku jako pahýly obrovských trámů. Oddíl došel ke skalám už za svítání a dlouho se proplétal labyrintem roklí úzkých jako trhliny, dokud libyjský vůdce nenašel pramen.

S útesů bylo vidět hradbu nových, písčitých hor, které nepřátelským kruhem obklíčily skály, do nichž se uprchlíci uchýlili. Hluboké fialové stíny ležely mezi růžovými úbočími písku. Zde, u vody, se zatím písčité moře nezdálo tak hrozné.

Kidogo našel místo chrněné před sluncem, kde ohromná kamenná krychle se skláněla nad stěnami pískovcových vrstev, odřezaných na severu hlubokou proláklinou. Mezi útesy bylo dosti stínu pro celý oddíl a ten měl ukrýt lidi až do západu slunce.

Unavení lidé ihned usnuli — nyní bylo jen třeba vyčkat, až se běsnící slunce začne nahoře sklánět a mírnit. Nebe, tak blízké v noci, se opět vzneslo do nedostižné dáli a odtud oslepovalo a spalovalo lidi, jako by se mstilo za noční přestávku. Čas plynul, klidně spící lidi obklíčil žhavý oceán slunečního žáru, který je dělil od rodných míst, kde slunce neničí všechno živé.

Kaviho najednou probudilo tiché žalostné sténání. Etrusk překvapeně zvedl těžkou hlavu a naslouchal. Kolem se občas ozvalo silné zapraskáni a za ním následovalo táhlé žalostné sténání, plné smutku. Zvuky byly silnější, mnozí uprchlíci se probudili a ve strachu se rozhlíželi kolem. Mezi rozpálenými skalami nebylo ani stopy po nějakém pohybu, všichni soudruzi byli na svých místech, spali dále nebo naslouchali. Kavi probudil klidně spícího Achmiho. Libyjec si sedl, zeširoka zívl, a pak se znepokojenému a udivenému Etruskovi rozesmál rovnou do tváře. „To křičí kameny, rozžhavené sluncem,“ vysvětloval záhadné zvuky Libyjec, „to je znamená, že horko klesá.“

Praskání kamenů, plné jakési beznaděje, působilo na uprchlíky skličujícím dojmem. Libyjec vylezl na útes, rozhlédl se štěrbinou mezi sevřenými dlaněmi kolem dokola a prohlásil, že už bude skoro čas se vydat na poslední přechod k oase: je třeba se na cestu napít.

Ačkoli se slunce už silně naklánělo k západu, písčité hory dosud sálaly. Zdálo se naprosto nemožné opustit stín a vejít do tohoto moře ohně a jasu. Ale lidé bez jediného slova protestu se seřadili po dvou a šli za Libyjcem — tak bylo volání svobody mocné. Pandion šel nyní ve třetím páru za Libyjcem Achmim a jako dříve s Kidogem vedle sebe.

Nevyčerpatelná odolnost a dobromyslná veselost černochova často vzpružovaly mladého Řeka, když před hroznou mocí pouště klesal na mysli.

Vražedný dech opět donutil lidi nízko sklonit hlavy před rozlícenou tváří pustiny. Prošli už dobrých patnáct tisíc loktů, když Pandion zpozoroval, že libyjský vůdce je poněkud znepokojen. Achmi dvakrát zastavil kolonu, vylézal, boře se po kolena do písku, na vrcholky písčitých kopců a obhlížel obzor. Na otázky Libyjec neodpovídal. Kopce byly teď nižší a Pandion se radostně zeptal Achmiho, nebudou-li už na konci písečné pouště.

„Ještě máme daleko, mnoho písku je před námi,“ zamračeně odsekl průvodce a obrátil hlavu k severozápadu.

Pandion a Kidogo se ohlédli také a spatřili, že hořící nebe je tam zakryto olověným mrakem. Ponurá stěna, zvedající se vzhůru, vítězila nad obrovskou mocí slunce a záření nebe. Najednou se ozvaly zvonivé a příjemné zvuky — vysoké, zpěvné, čistého kovového tónu. Jako kdyby za písečnými kopci začaly stříbrné píšťaly čarovnou melodii.