Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandion se vrátil ke své práci. Po cestě do šene vyřídil Etruskova slova Kidogovi.

Celý večer strávil Pandion v očekávání — dávno už nebyl v takové povznesené náladě a tak odhodlán k boji.

Jakmile se šene uklidnilo a vojíni na stráži začali dřímat, ve tmě Pandionovy kobky se objevil Kidogo.

Oba přátelé se rychle plazili ke zdi a zahnuli do úzké chodbičky mezi kobkami. Dostali se tak až k severní zdi, kde v úzké mezeře byla zvlášť hluboká tma.

Vojíni zřídka kdy chodili po této zdi — pro ně bylo pohodlnější hlídat se západní a východní zdi chodbičky mezi kobkami. Proto bylo málo obav, že by stráže nahoře zaslechly tichý hovor.

Dvěma řadami, hlava vedle hlavy, leželo v chodbě nejméně šedesát otroků, kteří se opírali nohama o zeď. Kavi a Remd byli uprostřed. Starší Etrusk zavolal k sobě šeptem Pandiona a Kifloga.

Mladý Řek nahmatal Etruskovu ruku a podal mu kinžál, který vzal s sebou. Kavi překvapen nahmatal chladný kov, poranil si ostřím čepele ruku, ale dychtivě zbraň popadl, šeptaje díky.

Tento bývalý voják tesknil po zbrani a nyní ji radostně držel v rukou. Pochopil, že mladý Řek darem drahocenného kinžálu se mu mlčky podřizuje a volí ho svým vůdcem.

Kavi se Pandiona neptal, odkud má zbraň, a začal dávat pokyny, dělaje dlouhé přestávky, aby ti, kteří leželi u něho, mohli předávat jeho vzkazy až ke krajním, kteří nemohli nic slyšet. Porada předáků začala — rozhodovalo se o životě a svobodě pěti set lidí zavřených v šene.

Kavi mluvil o tom, že nelze vzpouru odkládat, protože před sebou nemají lepší naděje, jejich postavení se může jen zhoršit, kdyby otroky znovu rozdělili a rozeslali po různých místech.

„Síly, které jsou jedinou zárukou našeho úspěchu v boji, pozbýváme v těžké práci pro utiskovatele, naše těla mají každý další měsíc zajetí méně a méně pružnosti a zdraví. Smrt v boji je čestná a radostná, tisíckrát lehčí je padnout v boji, než umírat pod surovými ranami bičů.“

Řadami neviditelných posluchačů proběhl družný šepot souhlasu.

„Ano, vzpouru nelze odkládat“ — pokračoval Kavi — „ale za jediné podmínky: najdeme-li cestu z této proklaté země. I když otevřeme ještě dvě tři šene, i když si opatříme zbraně, naše síly jsou malé, neudržíme se dlouho. Po velké vzpouře otroků se vládcové Kemtu snaží jednotlivá šene od sebe co nejvíce oddálit, nemáme s nimi spojení, nepodaří se nám přimět k povstání najednou větší počet lidí. Jsme přímo v hlavním městě, kde je mnoho vojska, a nemůžeme se probíjet zemí bojem. Egypt ští lučištníci jsou strašní,

a my luky téměř nebudeme mít, ani nedovedeme s nimi všichni dobře zacházet. Rozmysleme si, zda se máme pustit přes poušť na východ, či na západ. V poušti se můžeme octnout velice brzo po úniku z šene. Nelze-li pouští projít pak se, myslím, budeme muset vzpoury vzdát — byla by to zbytečná ztráta sil a trýznivá smrt. Pak nechť se dají na útěk jen ti z nás, kteří se chtějí pokusit jít téměř na jistou smrt s pranepatrnou nadějí na svobodu. Já, na příklad, se o to pokusím.“

Kolem odmlčevšího se Etruská se zvedl rozčilený šepot.

Jeho slova přecházela s jednoho konce na druhý, zprvu roznítila bojovnou náladu, ale nyní vyvolala u odvážných předáků pochybnost. Brala naději na šťastný výsledek, dokonce i na stín úspěchu a zaváhali i vůdci nejstatečnější. Ve tmě černé jako uhel vířil šepot v mnoha jazycích.

Ke středu skupiny, kde leželi čtyři přátelé, se připlazil Amu s hustým plnovousem — Semita z kraje za Blankytnými vodami. Jeho krajané tvořili značnou část obyvatelstva šene.

„Jsem pro vzpouru. Nechť nás smrt pohltí, ale pomstíme se prokletým obyvatelům prokleté země! Dáme příklad, kterého budou následovat jiní! Dlouho už žije Kemt v klidu, sveřepé umění útisku vzalo milionům otroků vůli k boji. Roznítíme ji opět!“

„Dobře, že tak smýšlíš, jsi statečný,“ přerušil ho Kavi. „Ale co řekneš těm, které povedeš?“

„Řeknu jim totéž!“ odpověděl prudce Amu.

„A jsi jist, že za tebou půjdou?“ zašeptal Etrusk. „Pravda je příliš těžká… a lež je v takovém případě bezcenná — lidé dobře cítí, kde je pravda. Jejich pravda je ta, která leží každému v srdci.“

Semita neodpověděl. V tu chvíli se mezi ležícími protáhlo pružné tělo Libyjce Achmiho. Pandion věděl, že tento mladý otrok byl zajat v bitvě u Rohů země a že pochází ze vznešeného rodu. Libyjec tvrdil, že blízko hrobek starých kemtských králů, u měst Tenisu a Abidu, prochází na jihozápad cesta do Uachet-Ueru, do velké oázy v poušti. Na cestě jsou dobré studně, bohaté vodou, a není vojskem střežena. Je třeba vkročit do pouště hned za bílým chrámem Zešer-Zešeru, jít na severozápad a tam asi sto dvacet tisíc loktů od řeky odbočit s cesty. Libyjec se nabízel, že je dovede až k cestě a dál. V oáze je málo vojínů a vzbouřenci je lehko přemohou. Dále asi po denním pochodu pouští, celkem je to dvacet pět tisíc loktů, je druhá velká oáza — Pašt — která se táhne jako dlouhý pruh na západ. Ještě dále bude oáza Mut, z které pokračuje cesta se studnami ke kopcům Mrtvého hada, a odtud vede cesta na jih, do země Černých, kterou Libyjec už nezná.

„Já tu cestu znám,“ vmísil se Kidogo, „po ní jsem šel v zlém roce svého zajetí.“

„V oázách jsou velké zásoby datlí, odpočineme si tam. Opevnění tam nejsou a budeme si moci vzít soumary. S jejich pomocí lehce dojdeme k Mrtvému Hadu a tam za Slaným jezerem najdeme už vodu častěji.“

Libyjcův plán byl všeobecně schválen. Zdál se plně uskutečnitelný.

Ale opatrný Kavi se přece jen Libyjce zeptal: „A jsi si jist, že od břehu řeky ke studnám je právě sto dvacet tisíc loktů? To je velký pochod!“

„Možná, že je to o něco více,“ odpověděl klidně Libyjec. „Ale silný člověk může tento pochod zdolat bez vody s jednou podmínkou, že nastoupíme cestu nejpozději o půlnoci a půjdeme bez oddechu. Déle než jeden den a noc se v poušti bez vody neobejdeš a jít po poledni se také nedá.“

Jeden z Asiatů — Cheriuša- navrhoval napadnout po cestě do přístavu Suu přímo pevnost, ale ač to bylo pro otroky velmi lákavé probít se rovnou na východ — většina otroků byli Asiaté a Amuové — plán byl shledán neproveditelným.

Návrh Libyjcův byl mnohem jistější, avšak mezi černochy a Asiaty nastaly rozpory: cesta na jihozápad odváděla Asiaty ještě dále od vlasti, ale byla výhodná pro černochy a Libyjce. Obyvatelé Libye doufaly, že se vydají na sever od oázy Mut a dostanou se do té části své země, která nebyla podrobena vojenské moci Kemtu. Pandion a Etruskové zamýšleli jít s Libyjci. Starší Nubijec nakonec usmířil všechny; prohlásil, že zná k Blankytným vodám cestu na jih kolem kemtských pevností přes stepi země Nub.

Úzký srp měsíce se už zdvihl nad stupňovitými stěnami holých skal, ale odbojní otroci rozvíjeli dál plán svého útěku. Nyní se projednávaly podrobnosti a rozdílely se úlohy skupinám, vedeným tím či oním předákem. Povstání bylo určeno na třetí noc, ihned, jakmile se úplně setmí.

Šedesát lidí se tiše rozlezlo do různých konců šene a nahoře proti nebi osvětlenému nízkým měsícem se ostře rýsovaly postavy stráží, nic netušících a plných pohrdání k těm, kteří spali v hluboké jámě pod nimi.

Celý následující den a noc a ještě den se konaly opatrné a nenápadné přípravy k povstání. Z obav před zrádci se předáci domlouvali jen s lidmi, které dobře znali; počítali s tím, že se ostatní stejně přidají k mase vzbouřenců, jakmile budou stráže pobity.