Ivan Jefremov - Na konci světa

Přišla noc povstání. Ve tmě se neslyšně sešly skupinky lidí u každé ze tří zdí — u severní, u západní a u jižní. Na východní straně se u vnitřní zdi shromáždily skupiny dvě.

Seskupení lidí bylo provedeno tak rychle, že když Kavi klepl kamenem do prázdného džbánu, aby dal signál k útoku, otroci už měli sestaveny živé pyramidy. Těla sedmdesáti lidí utvořila šikmou plochu, přitisknutou ke kolmé zdi. Takových živých mostů bylo pět a po nich šplhali se všech stran lidé opilí vzrušením nastávajícího boje.

Kavi, Pandion, Remd a Kidogo vylezli na vnitřní stěnu mezi prvními. Mladý Řek se nerozmýšlel ani vteřinu a skočil do černé tmy a za ním běžely a skákaly desítky ostatních. Pandion srazil k zemi vojína, který vyběhl ze strážnice, skočil mu na záda a zlomil mu vaz. Obratle Egypťanovy šíje tiše chřuply a tělo v ru kou Pandionových zůstalo bez vlády.

Všude kolem vyhledávali otroci s tlumeným mručením své nenáviděné nepřátele v noční tmě a chytali je. Rozdivočelí lidé se vrhali na ozbrojené vojíny holýma rukama. Sotva se vojín pustil do boje s jedním, už s boku a zezadu se na něho vrhali noví protivníci; neozbrojení, ale silní divokou zběsilostí, zatínali zuby do rukou, které držely zbraně, a prsty tlačili hluboko do očí. Zbraně, stůj co stůj zbraně — to byla jediná myšlenka bojujících. Ti, kterým se podařilo získat kopí nebo nůž, cítili už v rukou smrtonosnou sílu a vrhali se na nepřítele s ještě větší zběsilostí. Pandion rozdával rány nalevo i napravo mečem, vybojovaným na nepříteli. Kidogo pracoval velkým bidlem, na kterém se nosila voda.

Kavi, který se také vyšplhal po živém žebříku, skočil přímo na čtyři vojíny, kteří měli hlídku u vnitřních dveří. Užaslí Egypťané se jen chabě bránili a byli doslova zadušeni masou lidí, která se na ně sesula v tichu a ve tmě shora.

S vítězným pokřikem odstrčil Kavi těžkou závoru a zástup osvobozených otroků ihned zaplavil prostranství mezi zdmi, vedral se do domu velitele šene a pobíjel vojáky, kteří po výměně stráží odpočívali.

Nahoře na zdech byl boj ještě zuřivější. Devět vojáků, kteří stáli nahoře na stráži, zpozorovalo útočníky záhy. Zasvištěly střely, noční ticho se rozeznělo lidským sténáním a tupými údery těl padajících shora na zem.

Ale devět Egypťanů nemohlo dlouho odolávat stovce rozlícených otroků, kteří se v rozběhu vrhali přímo proti kopím, padali na stráže a s nimi se řítili se zdi.

Na dvoře mezi zdmi bylo zatím už se strážemi a s úředníky zúčtováno. U zabitého velitele šene byly nalezeny klíče od vnější brány. V nočním tichu se ozvalo skřípání rezavých závěsů jako fanfára vítězství.

Kopí, štíty, nože, luky — všechno do poslední střely bylo zabitým vzato. Ozbrojení otroci se seřadili do kolony a všichni uprchlíci v naprostém mlčení zamířili rychlým pochodem k řece. Domy při cestě byly úplně vyloupeny, desítky obyvatel pobity. Vzbouření otroci hledali zbraně a jídlo. Jen přísný zákaz předáků donutil lidi zdržet se své touhy a nepodpálit všechny domy. Kavi se velmi bál, aby předčasně neobrátili na sebe pozornost vojsk hlavního města.

Přeprava přes řeku začala na všech loďkách, baržích a vorech, které se jim dostaly do ruky. Několik lidí zahynulo ve vodě v čelistech ohromných krokodýlů, kteří střeží řeky Kemtu.

Neuplynuly ani dvě hodiny od začátku vzpoury a čelo oddílu se už blížilo na protějším břehu k branám šene u cesty k chrámu Zešeř — Zešmi.

Kavi, Pandion a dva Libyjci přistoupili bez skrývání k bráně a zaklepali, zatím co stovky ostatních otroků se přikrčily ke zdi blízko brány.

Se zdi se ozval hlas vojína, který se ptal příchozích, co si přejí. Libyjec, který dobře ovládal jazyk Kemtu, žádal o přístup k veliteli šene, odvolávaje se na dopis vedoucího královských prací. Za dveřmi se ozvalo několik hlasů, zaplápolala pochodeň a v otevřených dveřích se přišedším objevil mezi zdmi právě takový dvůr, jaký uprchlíci právě opustili. Ze skupiny vojínů vystoupil velitel stráže a žádal o dopis.

S divokým zařváním skočil k němu Kavi a proklál mu hruď Jachmovým kinžálem; Pandion s Libyjci se vrhl na vojíny. Za nimi, využívajíce zmatku, vtrhli dovnitř s ohlušujícím křikem ozbrojení otroci, kteří stáli připraveni venku. Pochodně zhasly, tmou se ozývalo sténání a bojovné povzbuzování. Pandionovi se podařilo rychle se vypořádat s dvěma protivníky a otevřít vnitřní bránu. V šene probuzeném bitevním rykem se rozlehly výzvy k povstání, otroci různých plemen zmateně začali běhat po dvoře, svolávajíce své užaslé krajany v mateřském jazyce. Šene hučelo jako rozbouřený úl; hluk stále vzrůstal a přecházel do hlubokého řevu. Vojíni nahoře na zdech běhali sem a tam, báli se sejít dolů, vykřikovali hrozby a občas nazdařbůh potmě stříleli šípy. Ale bitva mezi zdmi utichla, zdola ze dvora vyletěly dobře mířené střely a kopí na vojáky, které bylo na zdech jasně vidět, a druhé šene bylo osvobozeno.

Užaslý zástup, zpitý svobodou, proudil hustě z bran a rozbíhal se různými směry, neslyše volání svých osvoboditelů. Brzy bylo slyšet zoufalý křik z blízké vesnice a noc zrudla ohnivými skvrnami požárů. Kavi radil předákům osvobozeného šene, aby shromáždili co nejrychleji své druhy, kteří se už v šene naučili kázni. Etrusk si zamyšleně probíral svůj plnovous. V jeho očích upřených vpřed, na západ, svítily červené ohýnky — odlesk požárů.

Kavi myslil na to, že osvobození otroků v druhém šene, provedené beze vší přípravy, bylo zřejmě chybou. Spojení osvobozeného davu lidí, nepřipravených k boji, počínajících si neukázněně, zpitých jen možností se pomstít, s povstavšími bojovníky, kteří si už osvojili myšlenku společného, cílevědomého zápasu, bude na škodu věci a nepovede k úspěchu.

Bylo tomu vskutku tak. Značná část otroků z prvního šene se také dala strhnout loupením a ničením. Mimo to byl ztracen čas, jehož každá minuta byla drahá. Prořidlá skupina se vydala k třetímu šehe, vzdálenému osm tisíc loktů od druhého a zbudovaného těsně u chrámu Zešeř — Zešeru.

Měnit plán povstání už nebylo času a Kavi předvídal vážné obtíže. A skutečně zpozoroval, sotva se přiblížili k třetímu šene, siluety vojáků sesazených na zdech, a zaslechl výkřiky „aatu, aatu!“ a svištění střel, kterými Egypťané už zdáli vítali blížící se kolonu vzbouřenců.

Povstalci se zastavili, aby projednali plán útoku. Šene připravené k obraně bylo dobrou pevností a k jeho dobytí bylo třeba času. Vzbouřenci začali co nejvíce křičet, aby se spící otroci probudili a přepadli stráže zevnitř. Ale ti váhali, zřejmě se nemohli odhodlat, anebo si nevěděli rady, jak přepadnout stráže seřazené na zdi.

Kavi strhaným ochraptělým hlasem svolával předáky, aby je přesvědčil, že se musí vzdát útoku na šene. Ti však nechtěli o tom ani slyšet, lehce dobyté vítězství je nadchlo a zdálo se jim, že jsou s to osvobodit všechny kemtské otroky a zmocnit se země.

Najednou začal Libyjec Achmi pronikavě křičet a na sta hlav se obrátilo k němu.

Libyjec mával rukama a ukazoval směrem k řece. S vysokého břehu, který se strmě zvedal ke skalám, bylo vidět daleko k řece, omývající velký počet přístavů hlavního města. A všude se míhaly nesčíslné ohýnky pochodní, které splývaly v jediný matně mihotavý pruh, svítící tečky bylo vidět i uprostřed řeky, hromadily se na dvou místech u břehu, na kterém přistáli vzbouřenci.