Ivan Jefremov - Na konci světa

Kavi se s planoucím zrakem dotkl Kidogova boku. Černoch se odvrátil od veselé podívané a zašeptal Etruskovi do ucha:

„V dětství jsem o tom slýchal: na rozhraní lesů a stepí žijí kdesi lidé, kterým se říká vládci slonů. Vidím, že to nebyla pohádka. Tady stojí slon a chrání koupající se lidi před krokodýly… Říkalo se, že je to kmen nám příbuzný a jejich řeč že je podobná naší..

„Ty chceš k nim jít?“ zeptal se zamyšleně Etrusk a nespouštěl očí s člověka ležícího na slonu.

„Chci a nevím…“ byl v rozpacích Kidogo. „Je-li můj jazyk jejich jazykem, pak nám porozumějí, a my se dovíme, jak jít dál. Ale je-li jejich řeč jiná — je zle: pobijí nás jako kuřata!“

„Jedí lidské maso?“ zeptal se opět po chvilce Kavi.

„Slýchával jsem, že ne. Tento lid je bohatý a silný,“ odpověděl černoch a rozpačitě žvýkal stéblo trávy.

„Zkusil bych vyzvědět hned zde, jakou řečí mluví, nešel bych do vesnice,“ řekl Etrusk. „Tady je jen neozbrojená mládež, a kdyby nás chtěl napadnout muž, který sedí na slonu, schováme se v trávě a v křoví. Ale ve vsi bychom zahynuli všichni, ne domluvíme-li se s vládci slonů…“

Etruskova rada se Kidogovi zalíbila, černoch se vzpřímil v celé své výšce a pomalu šel k řece. Pronikavý křik sloního vůdce přerušil zábavu koupajících se; stáli strnule po pás ve vodě a dívali se na břeh proti sobě.

Slon se hrozivě otočil proti blížícímu se Kidogovi, chobot se šustivě vztyčil nad dlouhými bílými kly a uši se opět roztáhly jako široká svislá křídla. Muž sedící na slonovi si přicházejícího Kidoga pozorně prohlížel.

V pravé ruce vůdcově se lehce pohupoval hákovitě na konci zahnutý široký nůž, jejž držel připravený k vrhu.

Kidogo přišel mlčky skoro až k řece, položil na zem kopí, šlápl na ně nohou a rozpřáhl bezbranné ruce.

„Buď zdráv, příteli,“ řekl pomalu Kidogo pečlivě odděluje slova. „Jsem zde se svými přáteli. Jsme osamělí uprchlíci, kteří se vracejí do vlasti, a chceme požádat tvůj kmen o.pomoc…“

Vůdce slonů mlčel. Cestovatelé skrčeni pod stromem čekali se zatajeným dechem, pochopí-li cizí mladík Kidogova slova či ne. Od toho mladého muže závisel vážný obrat jejich osudu.

Vůdce slona nůž sklonil. Slon přešlapoval ve vodě šumějící kolem něho a svěsil chobot mezi kly. Najednou domorodec promluvil a Pandionovi se vydral z prsou povzdech ulehčení. Kidogo stojící v napětí radostně sebou trhl. Vůdcova slova se sice lišila ostrým přízvukem a sykavkami, které chyběly v melodické mluvě Kidogově, ale i Pandion v ní poznal známá slova.

„Odkud jsi, cizí příchozí?“ ozvala se otázka s hřbetu slona a zněla povýšeně. „Kde jsou tví druhové?“

Kidogo vysvětlil, že byli všichni v Kemtu v zajetí a že jdou do vlasti, k moři.

Černoch mávnutím ruky zavolal své druhy — všech devatenáct vychrtlých a zasmušilých lidí stanulo na břehu.

„Kemt,“ hláskoval vůdce slova, „co je to, kde je taková země?“

Kidogo vyprávěl o mocné zemi na severovýchodě, ležící v údolích ohromné řeky, a vůdce spokojeně zakýval hlavou.

„Slyšel jsem o ní, je strašně daleko. Jak jste se odtamtud mohli sem dostat?“ Ve vůdcových slovech se ozvala nedůvěra.

„To je dlouhé vyprávění,“ řekl unaveně Kidogo. „Podívej se na ně,“ černoch ukázal na Kaviho, Pandiona a skupinu Libyjců, „viděl jsi nablízku takové lidi?“

Vůdce slona si se zájmem prohlížel neobvyklé obličeje. Nedůvěra v jeho pohledu postupně mizela, pak pleskl rukou slona do týlu: „Jsem mlád a nemohu o ničem rozhodovat bez starších. Přejděte na náš břeh, dokud je slon v řece, a čekejte. Co mám vyřídit od vás vůdcům?“

„Vyřiď, že unavení poutnici prosí o dovolení, aby si směli ve vsi odpočinout a pozeptat se na cestu k moři. Více nepotřebujeme nic,“ řekl zřetelně Kidogo.

„Neslýchaná věc, nevídaní lidé,“ se zájmem odpověděl vůdce slova, obrátil se ke svým a křikl: „Jděte napřed, já vás dohoním!“

Mladí lidé, pohlížející mlčky na cizince, poslušně vyskočili na břeh a ohlíželi se v hovoru zpět. Vůdce obrátil slona bokem k proudu. Po hruď ve vodě přebrodili se cizinci rychle na druhý břeh. Pak vůdce přiměl slona k rychlejší chůzi a zmizel mezi řídkými stromy za svými. Bývalí otroci se posadili na kameny v neklidném očekávání. Nejvíce se strachovali Libyjci, ale Kidogo je ujišťoval, že vládci slonů jim neublíží.

V stepi se pak brzy objevili čtyři sloni. Na zádech zvířat byla upevněna široká lešení z propletených větví. Na každé plošině sedělo šest mužů ozbrojených luky a velmi širokými kopími. Pod touto stráží došli bývalí otroci do vsi, která byla nečekaně blízko místa setkání, u ohybu téže říčky čtyři tisíce loktů na jihovýchod.

V pahorkaté krajině bylo zdaleka vidět asi tři sta chýši tonoucích pod vysokou klenbou zeleně.

Vlevo se rozkládal nehustý les, vpravo stála stranou vysoká ohrada z ohromných zašpičatělých sloupů, podepřených zvenčí podpěrami. Kolem dokola byl hluboký příkop, obehnaný po krajích plotem ze zaostřených kůlů. Pandion se podivil rozměrům stavby a Kidogo vyslovil domněnku, že tam asi chovají slony.

Jako před mnoha dny na východě stanuli příchozí opět před náčelníky a stařešiny ohromné vesnice a znovu vyprávěli neobyčejnou událost o vzbouřivších se otrocích, ke které přibyl nový velký čin dlouhého cestování neznámou zemí. Náčelníci se cizinců podrobně vyptávali, prohlíželi jejich zbraně a červené jizvy s faraónským jménem na zádech a konečně donutili Pandiona a Kaviho, aby jim vyprávěli o svých zemích na severu dalekého moře. Pandion byl překvapen širokým rozhledem těchto lidí — nejen že slyšeli o zemi Nub, odkud cizinci přišli, ale znali ještě mnoho zemí na východě, severu, jihu i západě Afriky.

Kidogo triumfoval: teď jim zdejší obyvatelé ukáží cestu do vlastí, a poutníci se do ní brzy dostanou, půjdou po správné cestě.

Krátká porada starších rozhodla osud příchozích: dovoleno jim odpočinout si několik dní ve vsi, poskytne se jim přístřeší i strava, jak káže posvátný zákon pohostinství.

Bývalé otroky umístili ve velké chýši na pokraji vesnice — unavení poutníci mohli klidně odpočívat. Ještě více je těšilo, že vládci slonů jim ukážou cestu, že se blíží konec putování.

Pandion, Kidogo a Kavi se toulali po vesnici a seznamovali se se životem lidu, který měli ve veliké vážnosti pro jeho umění vládnout obrovským slonům. Pandion užasle pohlížel na dlouhé ohrady, kde uvazovali dobytek, a které byly postaveny ze sloních klů [92] Ohrady ze sloních klů se vyskytovaly na horním Nilu u Šikluků ještě v polovici XIX. století. . Mladému Rekovi se zdálo, že je v tom úmyslné pohrdání hroznými obry. Jakým množstvím klů to vládne tento lid, jestliže může drahocennou slonovinou plýtvat na takové obyčejné věci? Když se Pandion obrátil s touto otázkou k jednomu z obyvatelů osady, ten mu vážně poradil, aby požádal vůdce o dovolení prohlédnout si velký sklad uprostřed vesnice.

„Tam je složeno klů tolik,“ člověk ukázal na prostor mezi dvěma chýšemi, velký asi půl druhého sta loktů, a pak zvedl hůl nad hlavou a ukázal výšku hromady složených klů.