Ivan Jefremov - Na konci světa

„Hle, stojím celý před tebou. Nemám nic mimo kopí, které mi bylo darováno…“ Pandion se zarazil a trhaně končil: „A nepotřebuji zde, v cizí zemi, nic… Mám ještě svou vlast — je tak daleko ode mne, ale je to mé největší bohatství. Pomoz mi, abych se tam mohl vrátit!“

Učitel slonů položil ruku na rameno mladého Řeka s otcovským pohybem: „Rád bych si s tebou ještě promluvil, přijď zítra ke mně společně se svým přítelem. A nyní dokončíme dílo. Nařídím mistrům, aby vysušili hlínu tak, aby se nerozpukala. Rád bych teď zachoval svou podobu. Vyberou zbytečnou hlínu zevnitř a pokryjí sochu zvláštní pryskyřicí — dovedou to. Ale nelíbí se mi slepé oči. Můžeš do nich vložit kameny, které ti dám?“

Pandion přisvědčil. Stařec znovu zavolal ženu, a ta se tentokrát objevila se skřínkou, potaženou levhartí kůží.

Náčelník vyndal ze skřínky objemný sáček a vysypal na dlaň hrst velkých broušených, oválných kamenů, průhledných jako čistá voda. Pandiona upoutal jejich neobyčejně jiskřivý třpyt. Každý kámen jako by pohlcoval všechnu moc slunečních paprsků, zůstávaje přitom studený, průhledný a čistý [101] Diamanty. .

„Vždycky jsem si přál mít takové oči,“ řekl stařec, „aby se v nich sbíhalo všechno světlo života, a samy se přitom neměnily. Vyber z nich nejlepší a vsaď je!“

Mladý sochař poslechl. Náčelníkova socha dostala zvláštní, nevylíčitelný vzhled. V šedé vlhké hlíně svítily místo očí zářivé kameny — a jejich zář naplnila tvář sochy kouzelným životem. Kontrast, který se Pandionovi zdál z počátku nepřirozený, ho teď ohromil čím déle se díval, tím větší soulad viděl ve spojení průzračných oči s tmavou hlínou sochy.

Učitel slonů byl velice spokojen.

„Vezmi si na památku tyto kameny, cizí mistře!“ zvolal vůdce a vysypal jich několik do Pandionovy dlaně. Některé převyšovaly velikostí švestkovou pecku. „Tyto kameny jsou také z jižních stepí: tam je nacházejí v řekách.

Nic není na světě tvrdšího a čistšího nad tyto kameny. Ukaž ve své daleké vlasti zázraky jihu, jichž pány jsou vládci slonů!“

Pandion poděkoval starci a odešel; cestou si schoval dárek do pytlíčku ke kamenu od Jachma. „Nezapomeň, zítra přijď!“ zvolal za ním starý náčelník.

V chýši si bývalí otroci vzrušeně vykládali, co jim asi přinese úspěch, kterého se Pandionovi podařilo dosíci. Naděje na brzký nástup cesty do vlasti stále rostla. Zdálo se nemožné, aby vládci slonů poutníky nepropustili a neukázali jim spolehlivou cestu.

V určený čas se Pandion a Kidogo objevili u náčelníkovy chýše. Stařec jim pokynul k sobě. Přátelé se usadili u nohou učitele slonů, snažíce se utajit své vzrušení.

Stařec seděl chvíli mlčky, pak začal mluvit obraceje se rázem k oběma:

„Radil jsem se s ostatními vůdci, a ti se mnou souhlasí. Za půl měsíce, po velkém lovu, posíláme oddíl na západ pro léčivé ořechy a zlato. Šest slonů půjde lesy a dál k hornímu toku velké řeky, vzdálené odtud sedm dní cesty. Dej mi hůl,“ přikázal náčelník Pandionovi.

Stařec nakreslil na zemi břeh mořského zálivu, který se zařízl do pevniny v podobě pravého úhlu, a Kidogo slabě vykřikl. Náčelník nakreslil klikatou čáru, které měla znamenat říčku rozvětvenou na konci, a udělal u vidlice křížek.

„Sloni dojdou až sem, vy půjdete v jejich stopách a lehce přejdete les. Dále budete muset jít sami, ale k moři budete mít jen pět dní cesty…“

„Otče a vládče, ty nás zachraňuješ!“ zvolal všechen bez sebe Kidogo. „Tato říčka teče už na území mé země a já znám zlatonosnou pahorkatinu…“

„Vím,“ klidně řekl stařec, významně se usmívaje: „Znám tvůj národ i tvou zem a kdysi jsem tam znal silného náčelníka Iorumefu.“

„Iorumefu!“ sotva popadal dech Kidogo. „To je můj strýc s matčiny strany.“

„Dobře,“ přerušil ho stařec. „Vyřídíš mu můj pozdrav. Nyní snad už rozumíš všemu,“ a nečekaje odpověď, končil: „Chci mluvit s tvým přítelem.“ Náčelník se obrátil k Pandionovi. „Tuším, že budeš ve své zemi velkým člověkem, podaří-li se ti vrátit do vlasti. Ptej se mne, nač chceš, a já ti odpovím.“

„Dávno už jsem si přál zeptat se tě na to, jakým způsobem vládnete slonům,“ řekl Pandion. „Či je to snad tajemství?…“ dodal nesměle.

„Výcvik slonů — je tajemstvím jen pro hlupáky,“ usmál se stařec. „Každý rozumný člověk lehce je rozluští… Ale mimo tajemství — to je těžká a nebezpečná námaha, která vyžaduje nekonečné trpělivosti. Nestačí jen inteligence — je třeba ještě práce. Zde v zemi je málo kmenů, které by měly všechny tři vlastnosti, jež má můj lid; inteli gencí, píli a nezměrnou odvahu.

Věz, cizinče, že nelze dospělého slona ochočit. Lovíme jen mláďata. Mladý slon se učí deset let.

Deset let úporné práce je třeba, aby zvíře začalo chápat rozkazy člověka a dovedlo vykonávat potřebnou práci.

„Deset let!“ zvolal zaražený Pandion.

„Ano, právě tolik, určil-lis správně slonovu povahu. Ale byl-li tvůj soud chybný, nespravíš s ním nic ani za patnáct let. Mezi slony jsou také tvrdohlavci a tupci. A nezapomeň, že lovení mladých slonů je spojeno s ohromným nebezpečím. Musíme je lovit svýma rukama, bez pomoci vycvičených slonů, neboť ochočení sloni by nám odešli za stádem. Pomáhají, až když je stádo zahnáno, a mladí sloni chyceni. Na každém lovu zahyne několik našich statečných lidí,“ v hlase náčelníkově zazněl vzdech smutku. „Pověz, viděl jsi cvičení našich mladých vojínů? Ano? To je také nutné k lovu slonů.“

Pandion se několikrát díval na neobyčejné hry vládců slonů. Vojíni vztyčili na rovné planince dvě vysoké tyče a přivázali k nim příčný bambusový trám ve výši pěti loktů od země.

Pak se vojíni rozběhli zvláštním způsobem, jakoby bokem, vyšvihli se do vzduchu a přeskakovali přes příčný trámec. Skokanovo tělo se hluboce sehnulo, jako by složeno na dvě půlky, a letělo do výše pravým bokem směrem skoku. Pandion nikdy neviděl takové vysoké skoky. Někteří, vycvičenější, skákali dokonce šest loktů vysoko. Mladý Řek žasl nad uměním vládců slonů, ale nechápal, nač toto umění potřebují. Slova tvrdého náčelníka mu trochu osvětlila význam těchto vojenských cviků.

Náčelník se odmlčel a pak znovu pozvedl hlas:

„Nyní vidíš, jak je to těžká věc. Na slony pořádají lovy i jiné kmeny. Zabíjejí slony se stromů těžkými kopími, zahánějí je do jam, plíží se k nim za spánku v lese. Ale počkej,“ náčelník se pleskl do kolena:

„Poručím, aby tě vzali na lov slonů s sebou. Bude brzy před tím, než půjde oddíl do západního lesa. Chceš vidět slávu a utrpení mého lidu?“

„Chci a děkuji ti, náčelníku. A mohou se mnou jít moji soudruzi?“

„Ne, bylo by vás všech příliš mnoho. Pozvi s sebou jednoho, dva, jinak byste překáželi.“

„Nechť jdou tedy se mnou dva moji přátelé: tenhle,“ Pandion ukázal na Kidoga, „a ještě jeden…“

„Kdo? Ten zamračený, s hustým plnovousem?“ zeptal se učitel slonů, míně Kaviho, a mladý Řek potvrdil správnost jeho domněnky.

„Chtěl bych si promluvit i s ním, ať přijde ke mně,“ řekl stařec. „Ty bys jistě rád co nejdříve zvěstoval svým soudruhům, že jsme ochotni vám pomoci. Až bude stanoven den lovu, řeknu ti to.“ A stařec pokynem ruky propustil oba přátele.