Ivan Jefremov - Na konci světa

„Jak to, že dovedete velet slonům?“ nezdržel se otázky Pandion.

Domorodec, s kterým hovořil, se zamračil a podíval se na Řeka s podezřením.

„To je pro cizince tajemství,“ odpověděl pomalu. „Chceš-li, zeptej se na to vůdců. Ti z nich, kteří nosí na krku zlatý řetěz s červeným kamenem, to jsou hlavní učitelé slonů…“

Pandion si vzpomněl, že jim bylo zakázáno přibližovat se k ohradě obehnané příkopem, a zmlkl; mrzel se na sebe, že otázkou chybil.

V tu chvíli právě na něj volal Kidogo — černoch byl pod dlouhým přístřeškem, kde pracovalo několik lidí. Pandion tam viděl hrnčířskou dílnu — hrnčířští mistři vládců slonů vyráběli velké hliněné hrnce na obilí a pivo.

Kidogo neodolal. Vzal velký kus dobře rozmíchané mokré hlíny, posadil se do podřepu, zdvihl zrak k rákosovému stropu, zamyslil se a jistými pohyby svých velkých rukou, tesknících po milované práci, se pustil do modelování. Pandion sledoval práci svého přítele; hrnčíři se mezi sebou smáli, neustávajíce ve svém díle. Černé ruce pomalu uplácávaly, uhlazovaly a hnětly hlínu, z neforemné masy se začaly vynořovat obrysy širokých zaostřených zad, záhybů kůže, visící jako pytel s plecí, z hlíny vystupoval charakteristický obraz slona. Hrnčíři zmlkli, zanechali práce a postavili se kolem Kidoga, ale ten pohroužen do práce nikoho si nevšímal.

Už stály na zemi pevné tlusté nohy a slon zvedl hlavu s chobotem nataženým dopředu. Kidogo našel několik hůlek, zastrkal je vějířovitě a vymodeloval na jejich kostře roztažené blánovité uši. Ozvaly se nadšené výkřiky a zmlkly. Jeden z hrnčířů se nepozorovaně vytratil z přístřešku a zmizel.

Kidogo pracoval na zadních nohách slona a ani nezpozoroval, že do kruhu diváku shluknuvších se kolem vešel náčelník — stařec s dlouhým hubeným krkem, s masivním zahnutým nosem a malinkou prošedivělou bradkou. Pandion spatřil na náčelníkově hrudi červený kámen na zlatém řetěze — byl to jeden z hlavních učitelů slonů.

Stařec mlčky sledoval závěrečné práce černochovy. Kidogo odstoupil, utíral si dlaně umazané hlínou, usmíval se a kriticky si prohlížel slonovo tělo, vysoké asi loket. Hrnčíři spokojeně vykřikli. Starý náčelník zvedl těžké obočí a hluk ustal. Se vzezřením znalce sáhl stařec na mokrou hlínu a pak pokynul Kidogovi, aby k němu přistoupil.

„Vidím, že jsi mistr,“ řekl významně vůdce, „udělal-lis lehce a snadno to, co nedovede udělat nikdo z našeho lidu. Odpověz, dovedeš udělat takovou sošku ne slona, ale člověka?“ a vůdce se dotkl hrudi rukou.

Kidogo zavrtěl záporně hlavou. Vůdce se zamračil… „Ale mezi námi je mistr lepší než jsem já, mistr z daleké severní země,“ řekl Kidogo. „Tvou podobu udělá on,“ a černoch ukázal na Pandiona, který stál nablízku.

Stařec opakoval svou otázku, obraceje se k mladému Řekovi. Pandion viděl prosebné oči přítelovy a přitakal.

Ale věz, náčelníku,“ řekl Pandion, „v mé vlastí se postavy vysekávají z měkkého kamene nebo se vyřezávají ze dřeva. Zde nemáme ani nástroje, ani kámen. Mohu tě udělat jen z této hlíny, takhle,“ a mladý Řek přejel hranou dlaně po svých prsou. „Hlína brzy vyschne a popraská, tvá socha bude stát jen několik dní.“

Náčelník se usmál.

„Chci jen vidět, co dokáže cizí mistr,“ řekl stařec. „A naši mistři ať se dívají.“

„Dobře, zkusím to,“ odpověděl Pandion. „Ale budeš muset přede mnou sedět, dokud budu pracovat.“

„Proč?“ podivil se vůdce. „Nedovedeš modelovat jako tenhle?“ ukázal stařec na Kidoga.

Pandion v rozpacích hledal vhodná slova.

„Já jsem udělal prostě slona,“ vmísil se do rozmluvy Kidogo. — „Což ty, učitel slonů nevíš, že jeden slon se druhému nepodobá? Jen člověku, který je nezná, se zdá, že jsou všichni stejní.“

„To jsi řekl správně,“ souhlasil vůdce.,Já vidím okamžitě duši každého slona a mohu říci napřed, jak se bude chovat.“

„Tak vidíš,“ vpadl Kidogo, „a abych udělal takového určitého slona, musím ho mít před očima. A zrovna tak můj přítel: neudělá prostě jen člověka, ale právě tebe, a musí se na tebe při práci dívat.“

„Rozumím,“ řekl stařec. „Nechť tvůj přítel chodí ke mně v hodinu denního odpočinku a já budu před ním sedět.“

Náčelník se vzdálil. Hrnčíři postavili hliněnou sochu slona na dřevěnou lavici. Přicházeli stále noví zvědavci.

„Nu Pandione,“ řekl Kidogo příteli. „Nás osud je v tvých rukou, zalíbí-li se tvá socha vůdci, vládci slonů nám pomohou…“

Mladý Řek kývl hlavou a oba přátelé zamířili do své chýše, provázeni houfem dětí, které šly podivným cizincům v patách.

„Můžeš mluvit?“ zeptal se náčelník, opřev se do vysokého nepohodlného sedadla, zatím co Pandion chvatně nahazoval hlínu, kterou jeden z hrnčířů přinesl, na silný dřevěný špalek. „Nebude ti to při práci vadit?“

„Mohu, jenže špatně umím vaši řeč,“ odpověděl Pandion. „Sotva budu všemu rozumět a budu ti odpovídat málo slovy.“

„Zavolej tedy svého přítele, obyvatele přímořských lesů; může být s tebou. Nudí mne sedět jako opice, která nedovede mluvit!“

Přišel Kidogo a se skrčenýma nohama se posadil u náčelníkova sedadla mezi starce a Pandiona. S Kidogovou pomocí mohli náčelník a Pandion dosti lehce hovořit. Náčelník se vyptával Pandiona na jeho zemi a Pandion pod pronikavým starcovým pohledem odpovídal, pln důvěry k moudrému vládci slonů, který jistě mnoho prožil.

Pandion vyprávěl starci o svém životě ve vlasti, o Tesse, o výpravě na Krétu, o otroctví v Kemtu a o svých úmyslech vrátit se do vlasti. Mluvil a jeho prsty modelovaly, a Kidogo překládal všechno, co řekl. Sochař pracoval se zvláštním zanícením a úporností. Náčelníkova socha mu byla jakoby ukazatelem cesty do přístavu jeho vlastí. Vzpomínky roznítily netrpělivost, zdržení u vládců slonů opět trápilo mladého Řeka.

Stařec si povzdechl a pohnul se; byl zřejmě unaven.

„Řekni mi něco ve své řeči,“ požádal najednou starý náčelník.

„To Hellenikon eleuteronj“ hlasitě řekl Pandion.

Podivně zazněla zde, v nitru Afriky, slova, která rád opakovával jeho děd, když vyprávěl Pandionovi jako chlapci o slávě a hrdinech řeckého lidu.

„Co jsi řekl?“ zeptal se znovu vůdce.

Pandion vysvětlil, že tato slova vyjadřují ideál každého obyvatele jeho země: „Řecko Je svobodné.“

Stařec se zamyslil. Kidogo opatrně naznačil Pandionovi, že náčelník je unaven a že pro dnešek je dost.

„Ano, dost,“ zvedl hlavu učitel slonů. „Přijď zítra. Kolik dní budeš ještě potřebovat?“

„Tři dny!“ — řekl s jistotou Pandion, neohlížeje se na varovné posunky Kidogovy.

„Tři dny — dobře, to vydržím,“ svolil stařec a zvedl se ze sedadla.

Pandion a Kidogo ovinuli hlínu mokrou látkou a uklidili ji do tmavého skladiště u náčelníkovy chýše.

Druhého dne vyprávěli oba přátelé náčelníkovi o Kemtu, o jeho moci, o jeho gigantických stavbách. Stařec byl dotčen těmito zvěstmi o egyptském národě, mračil se, ale poslouchal se zájmem. Když se Pandion zmínil o jednotvárnosti uzavřeného života Egypťanů, náčelníkova tvář se zjasnila.

„Nyní je na čase abych vás seznámil s mým lidem,“ řekl vážně stařec… Donesete zprávy o něm do svých dalekých zemí.“