Ivan Jefremov - Na konci světa

Lovci se vypravili na cestu za zvuků zlověstně bijících bubnů. Část jich jela na slonech s náklady provazů, potravin a vody, ostatní šli pěšky.

K pěším se přidali Kavi, Kidogo a Pandion, ozbrojeni svými mohutnými kopími. Dvě stě lovců překročilo říčku a vydalo se stepí na sever, k pásmu holých skal, sotva viditelných y modrém oparu nad obzorem. Lovci šli rychle, takže i takoví chodci, jakými byli naši tři přátelé, měli co dělat, aby jim stačili.

Od úpatí horského hřebenu daleko na jih a východ byla step úplně plochá a zela v ní velká, holá vyhořeli místa. Nad žlutou rovinou vznášel vítr mračna prachu, zahalující matnou zeleň stromů a křovin. Nejbližší úbočí bylo vidět dobře, ale vzdálenější skály se skrývaly v šedomodré mlze. Zaoblené i srázné vrcholky se rýsovaly jako ohromné lebky fantastických slonů, nižší vrchy se krabatily, připomínajíce hřbety krokodýlů.

Vládci slonů nocovali u jižního konce skalního řetězu a za rozbřesku se dali podél východních svahů. Vpředu se po rovině válela narudlá mlhovina a v ní se chvěly a rozplývaly obrysy stromů. Na sever se rozkládala rozsáhlá mokřina. Od zástupu lovců se oddělil jinoch, pokynul cizincům, aby šli za ním, a začal vystupovat na horský hřeben.

Kavi, Pandion a Kidogo stoupali po stráni do výše asi dvou set loktů. Nad jejich hlavami se tyčila žárem sálající kamenná stěna, po ostře žlutém povrchu skal se hadovitě proplétaly černé trhliny. Lovec dovedl přátele k útesu vybíhajícímu proti pokraji bažiny, vyzval je, aby se schovali za trsy ostré trávy a kameny, dal jim znamení, aby se chovali tiše, a zmizel.

Etrusk, černoch i Řek leželi dlouho pod žhoucími paprsky slunce, neodvažujíce se mluvit. Zdola z roviny sem nedolehl dosud ani nejmenší zvuk.

Najednou se s levé strany ozval nejasný pleskavý šum, který se blížil a zesiloval. Pandion opatrně vyhlédl za kamenem přes nepatrně se kolébající trávu — a dech se mu zatajil.

Bažinu zaplavilo tmavě šedé mračno tisíce slonů. Obrovská zvířata procházela šikmo od skalního hřebenu a přetínajíce rozhraní stepi a bažiny, mířila na jihovýchod.

Těla zvířat se jasně odrážela na žlutošedé trávě. Sloni šli ve stádech od sta do pěti set kusů, á skupiny následovaly za sebou řetězovitě jedna za druhou v nevelkých mezerách. Každé stádo bylo sraženo do pevné masy, zvířata se tiskla jedno k druhému a shora se zdálo, že se pohybuje jednolitá šedá skvrna se zvlněným povrchem set zad, hustě zpestřená bílými čárečkami klů.

Na močálovitých místech se stádo roztahovalo do dlouhého pásu. Někteří sloni uskakovali stranou, rozevírali uši a směšně stavěli vypjaté zadní nohy, ale pak opět zapadali do řady.

Jedni, většinou to byli samci, posunovali nohy beze spěchu, se sklopenými hlavami a svěšenýma ušima; druzí s\ vykračovali vážně, vysoko zvedali přední část těla a zadní nohy kladli křižem; třetí se často obraceli bokem, vystrkujíce tenké ocásky. V tmavošedé mase ohromných těl se bělaly kly nejrůznějších velikosti a tvarů, krátké i dlouhé, dosahující téměř k zemi, prohnuté i docela rovné.

Kidogovy rty se přiblížily k Pandionovu uchu.

Sloni se stěhují do mokřin a k řekám, step vyschla,“ zašeptal černoch.

„A kde jsou lovci?“ zeptal se mladý Řek.

„Schovali se, čekají na stádo, kde bude mnoho mladých slonu — to půjde až poslední. Vidíš, Že zde jsou jen dospělí.“ „Proč mají někteří sloni kly krátké a druzi dlouhé?“ „Těm s krátkými se zlomily.“ „Při potýkání slonů mezi sebou?“

„Slýchával jsem, že se sloni mezi sebou perou zřídka kdy. Mnohem častěji si slon zláme kly při porážení stromů. Slon vyvrací stromy svými kly, aby mohl spást plody, listí a tenké větve. Sloni žijící v lesích, mívají kly mnohem silnější než sloni žijící ve stepi — proto tvrdá slonovina přichází na trh obyčejně z lesů a měkká ze stepí.“

„A tohle jsou sloni ze stepi či z lesů?“

„Ze stepi, podívej se sám,“ Kidogo ukázal na starého slona, který se zdržel nedaleko skály, kde přátelé seděli.

Šedivý velikán stál po kolena v trávě a obrátil se tělem přímo k trojici, která se na něj dívala. Široce rozložené uši trčely do stran, jejich kůže se natahovala jako plachta, dolejší okraje visely dolů v drobných záhybech. Slon sklopil hlavu. Tímto pohybem se šikmé čelo zvířete vysunulo kupředu, mezi očima a temenem se provalily hluboké rýhy a celá hlava působila dojmem tlustého sloupu, zužujícího se shora, dolů a nepozorovaně přecházejícího do svisle spuštěného chobotu. Hluboké příčné záhyby, podobné tmavým prstenům, přetínaly chobot v pravidelných vzdálenostech. U jeho kořene se šikmo do stran a dolů rozbíhaly roury tlusté kůže, z nichž trčely do široka se rozbíhající kly, velmi široké a krátké.

„Nechápu, jak jsi poznal, že je to slon ze stepi,“ zašeptal Pandion, pozorně si prohlédnuv starého velikána,

„Vidíš jeho kly? Nejsou zlámané, ale ubroušené. Starému slonovi nerostou tak jako slonovi v rozkvětu sil, a on si je obrousil tak hodné proto, že jsou měkké. U slona z lesů takové kly neuvidíš — ponejvíce je mají úzké a' dlouhé…

Přátelé si tiše povídali. Čas utíkal. Přední sloni zmizeli za obzorem, stádo se ztrácelo v dáli jako tmavý pruh.

Vlevo se objevilo zase nové veliké stádo. V čele šli čtyři samci nestvůrně velcí — až osm loktů vysocí. Při pochodu pohupovali hlavami a dlouhé, nepatrně ohnuté kly se hned zvedaly, hned se ostrými špičkami dotýkaly trávy.

V stádu bylo hodně slonic, které se od samců lišily vpadlými zády a velkými záhyby kůže na bocích. Těsně u jejich zadních nohou šla nejistě maličká slůňata a po straně, trochu odděleně, vesele šlapala odrostlejší mládež. Od dospělých se lišila krátkými kly a ušima, malými, protáhlými hlavámi, velkými břichy a stejnou výškou zadních i předních nohou.

Přátelé pochopili, že se blíží rozhodný okamžik lovu. Malinkým slonům se šlo bažinou špatně a stádo uhnulo vpravo a vystupovalo na tvrdou půdu mezi křovím a řídkými stromy.

„Proč se slon, ač je tak těžký, nezaboří do bahna?“ znovu se zeptal Pandion.

„Má zvláštní nohy,“ začal Kidogo. „Má…“

Stepí se rozlehl náhle ohlušující řev kovových plechů a bubnů a zuřivé ječení lidí — přátelům se zatajil překvapením dech.

Sloní stádo se v panice vrhlo k bažině, ale tam se vynořil z trávy řetěz lidí s bubny a troubami. Zvířata, která šla vpředu řetězu, couvla a zastavila nápor zadních. Pronikavé troubení a řvaní vyděšených slonů, hřmění kovových plechů, praskot lámajících se větví — v této pekelné vřavě zazněl ojediněle tenounký, žalostivý pláč slůňat. Zvířata běhala sem tam, hned se srážela do houfu, hned se zase rozbíhala na různé strany. V chaosu splašených obrů a v mračnech hustého prachu se míhali lidé. Nepřibližovali se ke stádu, přebíhali, řadili se a znovu začali bít do plechů. Ponenáhlu přátelé pochopili, co lovci dělali: zaháněli mladé slony od dospělých a zatlačovali je vpravo do širokého a suchého údolí, zabíhajícího do skalnatého pásma a zakrývaného pruhem stromoví. Šediví obři se vrhali na lovce a snažili se rozdupat a rozdrtit nepřátele, kteří se tu náhle objevili, ale lovci činili vysoké skoky a mizeli okamžité v křoví a mezi stromy. Zatím co rozzuřená zvířata mávala choboty a hledala schovaného nepřítele, vynořovaly se jinde nové řady lovců, divoce řvoucích a hřmících kovovými plechy. Sloni se vrhali zase na tyto bojovníky a lidé znovu opakovali tentýž manévr, snažíce se zahánět mladé slony od starých.