Zvíře se pohybovalo podivnými nestejnoměrnými pohyby, motalo se nízkým zadkem a kývalo těžkou hlavou. Jeho tlama padala dolů, takže se dolejší čelist téměř dotýkala hrdla. „Co je to?“ dutě se tázal Pandion a jeho jazyk olízl okoralé rty, „Nevím,“ rozpačitě odpověděl Kidogo. „Nikdy jsem o takových zvířatech neslyšel.“
Zvíře učinilo náhlý obrat; jeho velké oči, upřené na lidi, zahořely blikavým plamenem. Zvíře opsalo malý půlkruh vpravo od stojících, pak se k nim opět obrátilo tlamou a stanulo. Zakulacené uši trčely po obou stranách hlavy šikmo vzhůru.
„Zvíře je chytré: postavilo se tak, aby měsíc svítil proti nám“— zašeptal Kidogo, zrychleně dýchaje.
Pandionem zatřásla nervová zimnice; postihovala ho vždycky, kdykoli míval před sebou nebezpečný boj.
Zvíře vtáhlo do sebe vzduch a začalo se pomalu přibližovat V pohybech zvířete, v jeho zlověstném mlčení, v jeho nehybně upřeném pohledu velkých očí pod vypouklým čelem bylo něco, čím se lišilo od všech zvířat, jež přátelé znali. Lidé instinktivně vytušili, že zvíře, se kterým se setkali, je přežitek jiného, předpotopního světa, s jinými zákony života, než platí dnes. Rameno u ramene, a napřaženými kopími, vykročili proti noční příšeře. Zvíře se na okamžik zaraženě zastavilo, ale vzápětí se s jakýmsi chroptěním vrhlo proti třem přátelům. Rozevřela se ohromná tlama, v měsíční záři se zaleskly tlusté zuby a tři dlouhá ostří mohutných kopí se rázem zabořila do široké hrudi a šíje netvora. Ale náraz lidé nevydrželi — zvíře mělo obrovskou sílu. Kopí se odrazila od masivních kostí, vymkla se z rukou a Etrusk, Řek a černoch odletěli zpět Kidogo a.Pandion mohli ještě uskočit, ale Kaviho přimáčklo zvíře k zemi. Oba přátelé se mu vrhli na pomoc. Nestvůra si sedla na zadní tlapy a najednou rychle vyhodila předními. Otupené drápy udeřily Pandiona do boku s takovou silou, že upadl, málem ztrativ vědomí. Zvíře přišláplo ohromnou tlapou Řekovu nohu, Pandion ucítil hroznou bolest, klouby zapraskaly a drápy zvířete vyrvaly kus masa i s kůží.
Nepouštěje kopí z rukou Pandion se oběma rukama odrazil od země, aby se pokusil vstát, ale vtom zaslechl praskot Kidogova kopí. S námahou se dostal na kolena a viděl, že zvíře přimáčklo černocha k zemi a sklání k němu rozevřený jícen. S vytřeštěnýma očima vzpíral Kidogo ruce proti dolní čelisti nočního strašidla, marně se snaže oddálit od sebe dravcovy zuby. Věrný druh hynul Pandionovi před očima. Pološílený, necítě již bolesti, mladý Řek vyskočil a vrazil zvířeti znovu své kopí do do krku. Zvíře hlasitě sklaplo čelisti a bleskem se obrátilo k Pandionovi, kterého náhlý pohyb zvířete srazil k zemi. Mladý Řek však nepustil kopí z rukou a s násadou opřenou do země nestvůru okamžik zadržel, takže Kidogo mohl zatím vytáhnout nůž.
Ani černoch, ani Řek neviděli, že se za zvířetem zvedl Kavi. S vyceněnými zuby Etrusk chladnokrevně namířil kopí do boku netvora a oběma rukama je pohroužil přímo pod lopatku. Dlouhé ostří proniklo celý loket do těla zvířete, z dokořán rozevřené tlamy se vydral řev, netvor sebou křečovitě trhl a obrátil se vlevo proti Etruskovi. Etrusk se schoulil s vysoko vypjatými rameny, zavrávoral, ale s kopím v ruce se udržel Kidogo zatím s pronikavým výkřikem vrazil zvířeti do hrdla nůž a v týž okamžik Etruskovo kopí proniklo do netvorova srdce. Těžké tělo se křečovitě rozkymácelo, kolem se šířil nesnesitelný smrdutý puch. Pandion vytrhl z těla zvířete kopí, a znovu je vrazil netvoru do týlu. Ale tato poslední rána byla zbytečná. Zvíře natáhlo krk, tlamou vrazilo Etruskovi do nohou a obě zadní tlapy vyhodilo do stran. Ještě se pohybovaly, drápy ryly zemi, svaly se pod kůži ještě stahovaly, ale srst za hlavou dosud bojovně trčící už zplihla.
Sotva se přátele trochu vzpamatovali, jali se prohlížet své rány. Etrusk měl z ramene vytržen celý kus masa, stopy dlouhých drápů zbrázdily záda. Pandionova noha nebyla zlomena, ale měl hlubokou ránu pod kolenem a v chodidle mu pravděpodobně přeskočila nebo se přetrhla šlacha, takže se nemohl postavit na nohu. Bok mu naběhl a zmodral od rány netvorovy tlapy, ale žebra byla celá. Nejvíce byl postižen Kidogo, který měl několik velkých ran a byl hodně pohmožděn.
Přátele obvazovali jeden druhého útržky svého oděvu roztrhaného na proužky a radostně prožívali své vítězství nad strašným netvorem, nepohnutě rozvaleným před nimi v jasném měsíčním svitu. Nejvíce byl dosud otřesen Pandion. Raněná noha mu nedovolovala jít.
Kidogo přítele uklidňoval; přesvědčoval ho, že jsou nyní už v bezpečí: netvorova zdechlina je bude chránit před všemi jinými dravci. Vládci slonů je určitě budou pohřešovat a na úsvitě ztracené najdou.
Přátelé si lehli na tvrdě kamení, přemáhajíce trpělivě bolest a palčivost ran, ale nemohli, rozčilením usnout.
Rozbřesk vyšlehl nečekaně rychle, slunce zaplašilo tajemný a zlověstný stín noci. Pandion, vysílen bolestí v noze, otevřel unaveně oči, když zaslechl hlasitý výkřik Kidogův. Černoch si prohlížel přemoženého nočního útočníka a líčil Etruskovi, že viděl obraz podobného zvířete v Kemtu mezi kresbami různých zvířat ve velké hrobce u města Bílých zdi. Kavi krčil nedůvěřivě dolejší ret Kidogo se zapřísahal a přesvědčoval přítele, že obyvatelé Kemtu se v pravěku nepochybně s takovým zvířetem setkávali.
Slunce se zvedalo výše. Přátele mučila Žízeň; trápila je horečka, vyvolaná ranami. Kidogo a Kavi se už rozhodli jit hledat vodu, když tu zaslechli hlasy. Tři sloni s bojovníky na hřbetě se pohybovali stepí pod kamenitým svahem, na němž se přátelé setkali s noční příšerou. Vládci slonů zaslechli černochovo volání a přiměli slony obrátit a zrychlit krok. Sloni se už blížili k cizincům, když najednou pooplašně zatroubili a začali couvat, zvedat choboty a rozvírat uši.
Vojíni seskočili s pletených lešení a běželi k mršině nestvůry s výkřiky: „Gišu! Gišu!“
Náčelník včerejšího lovu pohlížel na přátele, s uznáním a řekl trhaným sípavým hlasem:
„Jste slavní hrdinové, dovedli jste se sami tři vypořádat s příšerou nocí, požíračem slonů.“
Vládci slonů pak vyprávěli cizincům o gišu — velice vzácném a nebezpečném zvířeti. Za dne se skrývá, nikdo neví kde, v noci se tiše toulá a napadá mladé slony, nosorožce a mláďata jiných, velkých zvířat. Gišu je neobyčejně silný a houževnatý v boji — jeho strašné zuby naráz překousnou sloní nohu a mohutné přední tlapy lámou kosti a drtí je.
Kavi požádal lovce posuňky, aby mu pomohli zvíře stáhnout. Čtyři lovci se dali chutě do práce, nedbajíce odporného zápachu zvířete.
Kůže a useknutá hlava byly naloženy na slona, na kterého lovci vyzvedli také raněné cizince. Sloni, poslušní lehkého bodání zakřivených nožů svých vůdců, běželi klusem, rychle zdolávajíce rozsáhlou step.
K polednímu byli přátelé ve vsi. Obyvatelé je srdečně uvítali: lovci, kteří cizince doprovázeli, hlásali se sloních zad slávu hrdinského činu tří mužů.
Zářící Kidogo trůnil s Pandionem na širokém kymácejícím se lešení ve výši pěti loktů nad zemí. Černoch se dal několikrát do zpěvu, ale vládci slonů ho po každé okřikli, varujíceho, že sloni nemilují hluk a jsou zvyklí pohybovat se v tichu.
Od města vládců slonů byli už přátelé vzdáleni čtyři dny cesty. Náčelníkův slib došel splnění. Oddílu bývalých otroků bylo dovoleno se vydat na západ s výpravou kmene. Kavi, Pandion a Kidogo, ie jichž rány se ještě nezahojily, dostali místo na zádech jednoho ze šesti slonů, ostatních šestnáct svobodných druhů kráčelo po stopách výpravy.
Читать дальше