Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandionovi sňali s rukou dřevěný zámek, a jinoch se nemohl zdržet zaúpění ze strašlivé bolesti v ztuhlých kloubech. S největší námahou se mu podařilo roztáhnout ruce. Pak prošel sehnut nízkými dveřmi ve vnitřní zdi. Octl se na zaprášeném dvoře a vysílen klesl k zemi.

Z ohromné hliněné nádoby, která stála u vchodu, se napil kalné vody a začal si prohlížet místo, které z vůle lidí zde vládnoucích mělo být navždy jeho domovem.

Velký čtverec půdy, dlouhý na každé straně přibližně dvě stadie, byl uzavřen vysokými nepřístupnými zdmi, hlídanými nahoře stráží. Celou pravou polovinu ohrazené plochy zabíraly malinké hliněné komůrky, přilepené k sobě bočními stěnami a rozdělené úzkými podélnými průchody.

Právě takové nízké domky byly v levém koutě. Přední levý roh byl ohrazen nízkou zdi a odtud se šířil ostrý puch čpavku. U dveří stály nádoby s vodou a dlouhá prkenná plocha, vysoká asi tři čtvrti lokte — byl to stůl, kde se jedlo, jak viděl Pandion později.

Celá volná prostora čtverce byla uhlazena a udupána — ani jediné stéblo travičky se nezazelenalo na šedivém a zaprášeném povrchu. Vzduch tu byl těžký a dusný — zdálo se, že parný den vydechuje celý svůj žár do čtvercové jámy, uzavřené vysokými stěnami a otevřené jen shora.

Tak vypadalo „šene“ — robotnický dům, jeden z mnoha set, které byly roztroušeny po Kemtu a které byly všechny stejné. Zde se mořili otroci různých plemen — laciná pracovní síla, jež byla základem bohatství a krásy Egypta. Šene bylo prázdné a tiché — otroci byli na práci; jen několik nemocných leželo netečně ve stínu zdi. Tento robotnický dům byl určen pro nově přivedené zajatce, kteří právě přišli do země a neměli ještě rodiny, aby rozmnožili počet dělnických rukou Kemtu.

Nyní se stal Pandion „mere“ — dědičným otrokem faraónovým a dostal se mezi těch osm tisíc lidi, kteří obsluhovali zahrady, kanály a budovy palácového hospodářství.

Ostatní zajatci, kteří s Pandionem prošli prohlídkou před faraónem a zůstali u zdi paláce, byli rozděleni mezi velmože jako „šachu“ — otroci, kteří jsou doživotním majetkem svého pána a po jeho smrti přecházejí do šene faraónových,

V hustém vzduchu bylo drtivé ticho, zřídka porušované těžkými vzdechy a sténáním nových otroků, přihnaných s Pandionem. Znamení vypálené na jeho zádech ho pálilo jako žhavý uhel. Marně se pokoušel uklidnit. Místo mořských dálek, místo stinných hájů na březích vlasti, omývaných věčným příbojem — ždibec prašné země, sevřený zdmi. Místo svobodného života s milovanou dívkou — otroctví v cizině, nekonečně daleko od všeho drahého a milého.

Jen naděje na vysvobození bránila Pandionovi, aby si nerozbil hlavu o zeď, která mu zakrývala širý a krásný svět.

Jako před rokem kvetly keře a po svazích kopců se rozprostřely plápolající koberce. Na březích Aeneady znovu rozkvetlo jaro. Třpytné souhvězdí Střelce začalo brzo zapadat [31] Časný západ souhvězdí Střelce znamenal v Helladě konec zimních bouří. a přímé vanutí západního větru ohlásilo začátek plaveb. Do Kalidonského přístavu se vrátilo počátkem jara pět korábů, které odpluly na Krétu, a připluly dvě lodi krétské. Ale Pandion se stále nevracel.

Agenor často upadal do mlčelivého zamyšlení, snaže se zatajit před rodinou svůj nepokoj.

Osamělý poutník se na Krétě ztratil; zmizel kdesi v horách ohromného ostrova mezi rozmanitými plemeny a množstvím velkých osad.

Agenor se rozhodl zajet do Kalidonského přístavu a najde-li příležitost, zajet na Krétu, aby se alespoň něco dozvěděl o Pandionově osudu.

Tessa nyní vyhledávala samotu. I němý soucit domácích ji tížil.

S hlubokým smutkem stávala dívka před klidnou a věčně pohyblivou tváří moře. Ráda si sem zaběhla, doufajíc, že Pandion určitě přistane na témž místě, kde se rozloučili.

Ale tyto naděje už dávno zmizely. Tessa už věděla, že tam za obzorem, který dělí nebe a moře, došlo k neštěstí. Jen zajeti nebo smrt mohly Pandionovi zabránit, aby se k ní vrátil.

A Tessa se s němou prosbou obracela k vlnám, spěchajícím sem zdaleka, snad odtamtud, kde nyní prodléval milovaný Pandion, aby jí řekly, co se stalo. A zdávalo se jí, že ještě maličko — a vlny jí skutečně dají znamení, z něhož pozná, kde nyní Pandion dlí.

Ale moře vrhalo k jejím nohám vlnu za vlnou, jednu jako druhou, a jejich šum se rovnal mlčení.

Jak se dovědět, co se stalo s jejím milým? Jak překonat vzdálenost, která je dělí, jak by to bylo možno jí, ženě, jejímž životním údělem je být mužovou hospodyní a ochránkyní jeho krbu, družkou jeho cest a jeho těšitelkou v porážkách? Neboť té, která by se opovážila sama jednat, nepodřízena muži — ať otci, manželu, či bratru — té zbývá jen jedna cesta — stát se hetérou v městě nebo v přístavu. Tessa je ženou, nemůže se tedy vydat do jiných zemí, nesmí se ani pokusit po Pandionovi pátrat.

Zbývá jí jen bezmocně pobíhat po břehu ohromného moře. Nelze nic dělat! Ničím nemůže pomoci!

A jestliže snad Pandion zahynul, nikdy, nikdy nespatři ani místo jeho záhuby.

Bleděmodrý, stříbřitý proud měsíčního světla naplnil celé údolí. Stěsnán svislými černými stíny v hlubokých trhlinách srázných roklí, řinul se nad řekou po jejím proudu — z jihu na sever.

Tma zaplavila čtvercovou studnu robotnického domu nedaleko Tepe, hlavního města Egypta.

Zeď byla lunou prudce osvětlena a od jejího drsného povrchu se odrážel matný slabý odlesk.

Pandion ležel s otevřenýma očima na hrsti tvrdé trávy, hozené na podlahu těsné komůrky. Opatrně vystrčil hlavu z otvoru úzkého jako vchod do nory. Odvažuje se nebezpečí, že vzbudí pozornost stráží, klekl si a se zalíbením se díval na kotouč měsíce, který plul vysoko po obloze nad okrajem chmurné zdi. Bolest mu sevřela srdce, když si pomyslil, že táž luna svítí nyní nad dalekou Aeneadou. Možná, že Tessa, jeho Tessa, se nyní ptá Hekaty, kde je její Pandion, a netuší, že jeho oči jsou upřeny z hnusné jámy k stříbrnému kotouči. Pandion schoval hlavu do tmy prosycené prašným zápachem rozpálené hlíny a odvrátil se ke zdi.

Dávno už minulo bouřlivé zoufalství prvních dní, šílené záchvaty strašlivého stesku. Pandion se hodně změnil. Jeho husté, ostře kreslené obočí bylo ustavičně svraštěno, nazlátlé oči potomka Hyperionova ztemněly hněvivým ohněm, probleskujícím v nich skrytě, ale vytrvale, rty byly stále pevně stisknuty.

Ale silné tělo bylo plné dřívější nevyčerpatelné energie, rozum neotupěl. Pandion neklesal na duchu, snil o svobodě jako dříve.

Mladý sochař se postupně měnil v bojovníka, strašného nejen svou odvahou a silou, nýbrž i nezměrným úsilím a touhou zachovat si v pekle,

ve kterém se octl, svou duši neporušenou a provést své sny, touhy a lásku všemi branami zkoušek. Co bylo holou nemožností pro něho samojediného, bez druhů, neznajícího jazyk ani zemi, bylo nyní uskutečnitelné: Pandion měl přítele! Přítel… Jen ten může pochopit smysl tohoto slova, kdo musel stát samojediný proti zdrcující přesile, kdo se octl samojediný daleko od vlasti, v cizí zemi. Přítel… To znamená ochotnou pomoc a pochopení, ochranu a společné myšlenky a touhy, dobrou radu, užitečné pokárání, podporu, útěchu. Za sedm měsíců, které strávil na práci v okolí hlavního města, se Pandion seznámil s podivným jazykem Egypťanů a naučil se dobře rozumět svým druhům z nejrůznějších plemen,