Ivan Jefremov - Na konci světa

Náčelník dílny — královský sochař — netušil, že Pandion a Kidogo jsou sochaři a byl přímo ohromen úspěchy přátel. Mladí lidé, hladovějící po tvůrčí činnosti, se lačně vrhli na milovanou práci a na čas zapomněli, že pracují pro nenáviděného faraóna a prokletou zemi otroctví.

Kidogo modeloval s nadšením zvířata — hrochy, krokodily, antilopy a jiná zvířata Řekovi neznámá; ostatní otroci zhotovovali podle jeho modelů majolikové sošky, Egypťan si povšiml Pandionovy záliby v modelování lidských postav a jal se velmi nadaného „Ekuešu“ vyučovat sám; od Pandiona vyžadoval zvlášť pečlivé provedení objednávek. „Malé opominutí ničí dokonalost“ — opakoval egyptský sochař bezpočtukrát přikázání starověkých mistrů Kemtu. Pandion se učil pilně a chvílemi se jeho stesk zmenšoval. Řek dělal velké pokroky v nejjemnějším vypracování soch a basreliefů z tvrdého kamene i v rytí zlatých ozdob.

V doprovodu královského sochaře se Pandion dostal i do faraónova paláce a do komnat plných nepředstavitelného přepychu. Na barevných podlahách královských komnat byly v lemování vlnitých linií nebo mnohobarevných spirál s nenapodobitelnou živostí vyobrazeny statečné činy faraónovy z lovů na lvy a divoké býky. Stěny pokojů byly obloženy fajansovými kachlíky polévanými průhlednou bleděmodrou glazurou; pod ní prosvítaly a něžně se třpytily složité kresby z plátkového zlata — kouzelné, umělecké dílo.

Uprostřed této nádhery pozoroval mladý Řek s nenávistí hrdopyšné, nehybné dvořany.

Prohlížel si jejich bílá roucha, sežehlená do drobounkého nabírání, těžké náhrdelníky, prsteny a znaky na prsou, lité ze zlata, paruky se zapletenými drobnými rulíky až po ramena a vyšívané střevíce se špičkami ohnutými nahoru.

Pandion následoval spěchajícího sochaře jako němý stín; prohlížel si drahocenné nádoby s vybroušenými stěnami z horského křišťálu a z tvrdých kamenů, skleněné vázy a hrnky ze šedého porcelánu s bleděmodrou kresbou. Dovedl si představit, co námahy stála tvorba těchto dokonalých uměleckých děl.

Největší dojem však na Pandiona učinil obrovský chrám nedaleko zahrad Ammonových, kde začal za vysokými zdmi šene trudný život otroka.

Tento chrám mnoha bohů se stavěl už přes tisíc let. Každý z panovníků Kemtu přidal ke stavbě svůj díl a rozšiřoval stále a stále novými přístavbami už beztak ohromné nádvoří chrámové, dlouhé přes osm set loktů.

Na pravém břehu řeky, v obvodu hlavního kemtského města Tepe, nebo prostě „Města“, jak je jmenovali obyvatelé Egypta, se rozkládal velkolepý sad s pravidelnými řadami vysokých palem a na obou jeho koncích se kupilo několik chrámů. Od těchto chrámových staveb vedly ke břehům řeky a k posvátnému jezeru bohyně Mut, jejíž význam Pandion nechápal, dlouhé aleje soch podivných zvířat.

Tyto zvířecí sochy zvýši tří lidských postav s lvími těly a s beraními nebo lidskými hlavami byly vysekány ze žuly a působily tísnivým dojmem.

Nehybně ztrnulé, tajemné, ležely na svých podstavcích přitisknuté jedna na druhou a jejich hlavy, shlížející na procházející lidi, vroubily širokou alej. zaplavenou oslnivým sluncem. Ohromné jehly obelisků vysokých padesát loktů, pobité pláty z jasně žlutého azemu — slitiny zlata a stříbra — hořely jako pochodně nad temným listím palem.

Kamenné desky, kterými byly aleje vydlážděny, byly obloženy stříbrem; ve dne oslňovaly užaslé zraky a v noci za svitu hvězd a měsíce se leskly jako tok nezemské světelné řeky.

Obrovité pylony a ohromné plochy těžkých zdí, které se poněkud k základům rozšiřovaly a měly tvar lichoběžníků, zahrazovaly vchod do chrámu, zvedajíce se padesát loktů nad aleje sfing. Stěny pylonů byly pokryty ohromnými reliéfy bohů a faraónů a tajemnými znaky Kemtu. Nestvůrné gigantické dveře pobité bronzovými pláty a jiskřícími obrazy z azemu uzavíraly vysoké průchody mezi pylony; jejich závěsy, ulité z bronzu a mající váhu několika býků, ohromovaly svou masivnosti.

Uvnitř chrámu byly husté řady tlustých sloupů vysokých až padesát loktů a jejich těžké hlavice vyplňovaly prostory hořejší.

Ohromné kvádry zdí, klenby i pilířů byly zpracovány a sestaveny s nepředstavitelnou přesností.

Kresby a basreliéfy, kolorované jasnými barvami, zpestřovaly zdi, sloupy a římsy a opakovaly se v několika řadách nad sebou. Sluneční kotouče, jestřábi a bohové se zvířecími hlavami vrhali zamračené pohledy z tajemného šera, houstnoucího v chrámových hlubinách.

Zvenčí zářily tytéž jasné barvy, zlato a stříbro a nestvůrně těžké budovy a sochy se pnuly do výše, omračujíce a drtíce.

Pandion viděl všude sochy z růžové a černé žuly, z červeného pískovce a žlutého vápence — nelidsky klidní a v hrdopyšných pózách seděli tu na bohy povýšení vládci Kemtu. Někde to byly kolosy vysekané hranatě a hrubě z celé skály a čtyřicet loktů vysoké, jinde zase pečlivě vypracované sochy, strašné svým chmurným vzezřením, bohatě pomalované a o mnoho převyšující lidskou postavu.

Mladý Řek, který vyrostl v prosté vsi, v neustálém styku s přírodou, byl zprvu ohromen a zdrcen. Všechno v této veliké a bohaté zemi působilo na něho velmi silným dojmem.

Obrovité budovy, postavené neznámo jakým způsobem, obyčejným smrtelníkům takřka nepochopitelným, strašliví bohové v šeru chrámů, tajemné náboženství se složitými obřady, pečeť šerého dávnověku na stavbách zasypaných pískem — všechno z počátku Pandiona drtilo. Mladý Řek byl s to věřit, že hrdí a neproniknutelně zdrželiví obyvatelé Egypta znají nejtajnější pravdy a ovládají zvláštní mocné vědy, ukryté v kemtských znacích, cizincům naprosto nepochopitelných.

A celá země, sevřená mezi smrtící mrtvé pouště do úzkého pruhu údolí ohromné řeky, která valila své vody ze zcela neznámých dálek jihu, zdála se mu jakýmsi zvláštním světem, nemajícím žádný vztah k ostatní Oekumeně.

Ale střízlivý rozum mladého Reka, lačnící po prostých a přirozených pravdách, začal si v záplavě dojmů postupně zjednávat jasno.

Měl nyní čas na přemýšlení, a v duši mladého sochaře s jejím neutuchajícím tíhnutím ke krásnu vyrůstal zprvu nejasný, později už uvědomělý protest proti životu a umění Egypta.

V úrodné zemi, která neznala drsného počasí a která měla Čisté, skoro stále bezoblačné nebe a podivuhodně průzračný, posilující a osvěžující vzduch, byly, zdálo by se, všechny podmínky k zdravému a šťastnému životu. Ale mladý Řek, jakkoli znal zemi málo, nemohl nevidět strašlivou bídu na sebe namačkaných nemchu — nejchudších a nejpočetnějších obyvatel Egypta. Obrovské chrámy a sochy á překrásné zahrady nemohly zakrýt nekonečné řady žebráckých chatrčí desetitisíců řemeslníků, kteří byli ve službách paláců a chrámů hlavního města. A pokud jde o otroky, úpící v stovkách v šene, o tom, Pandion věděl více než kdo jiný. Pandion si stale jasněji uvědomoval, že umění Egypta je protikladem jeho snah a jeho hledání zákonů uměleckého vyjádření života.

Cosi blízkého a radostného pocítil Pandion jen jednou — tehdy, když spatřil chrám Zešer-Zešeru, otevřený, splývající s místním okolím.