Ivan Jefremov - Na konci světa

Sochař Pandionovi stručně vysvětlil, že tylo rozvaliny byly kdysi nádherným hlavním městem faraóna a odpadlíka, prokletého bohy. Jeho jméno nesmí vyslovit ani jediný opravdový syn Kemtu.

Co tento faraon, který vládl před čtyřmi stoletími, spáchali, proč zde vystavěl nové hlavní město — o tom se Pandion nemohl dovádět nic.

Neznámý rozvinul svitek a oba Egypťani vyhledali podle plánu vysokou, dosti dlouhou budovu, před jejímž vchodem ležely — povalené sloupy. Zdi budovy byly uvniř obloženy destičkami z blankytně modrého kamene se zlatými žilkami.

Pandion a ostatní otroci sochařské dílny musili tenké, pevné a přiletované broušené destičky se zdí opatrně snímat. Práce trvala několik dní. Otroci nocovali přímo v rozvalinách, potravu a vodu jim nosili ze sousední vesnice.

Když byli s uloženým úkolem hotovi, dostali Pandion. Kidogo a čtyři jiní otroci rozkaz jednotlivě se rozhlédnout v jiných budovách a hledat, nejsou-li v rozvalinách krásně věci, které by se mohly hodit do faraonova paláce. Černoch a Řek se vydali spolu po prvé sami dva, bez doprovodu stráže a pozorného pohledu dozorcova.

Přátelé vylezli na věž u vchodu do jakési rozlehlé budovy, aby se orientovali. Na východě přiléhala k rozvalinám písečná poušť a kam až oko dohlédlo, táhly se řady nízkých písečných pahorků a hromady drobného kamení.

Pandion se rozhlédl po němých rozvalinách a stisknuv v rozčilení Kidogovu ruku zašeptal:

„Utečme, nebudou nás hned tak pohřešovat, nikdo nás neuvidí…“

Dobromyslná černochová tvář se stáhla posměškem.

„Nevíš co je poušť?“ podivil sa Kidogo. Už zítra touto dobou najdou vojáci naše mrtvoly vysušeně sluncem. Ti“ — Kidogo mínil Egypťany — vědí co dělají. Na východ je jedna cesta — tam, kde jsou studny a tuto cestu hlídají. A zde nás drží poušť pevněji než řetězy…“

Pandion zachmuřeně pokývl; jeho okamžité vznícení vyprchalo. Přátelé mlčky sestoupili s věže a rozešli se na různé strany, dívajíce se do otvorů mezi zdmi nebo do tmy otevřených průchodů.

Uvnitř menšího jednopatrového, dobře uchovaného paláce se zbytky dřevených mříží v oknech se Kidogoví poštěstilo najít malou sošku egyptské dívky tvrdého nažloutlého vápence. Zavolal Pandiona a oba se zalíbením prohlíželi práci neznámého mistra. Krásná tvář byla typicky egyptská: Pandion už znal podobu žen z Egypta — nízké čelo, úzké oči, nadzvednuté u spánků, poněkud dopředu vysedlé tváře a silné rty s dolíčky v koutcích.

Kidogo šel s hálezem k náčelníku dílny a Pandion se pustil dál do rozvalin. Mechanicky překračoval trosky a přebíral se v hromadách kamení. Kráčel kupředu, nevšímaje si směru a brzo vešel do chladivého stínu zbytku střechy nějakého sloupoví, které se tu zachovalo.

Uvnitř, přímo před ním, bylo vidět pevně přiražené dveře. Pandion přitlačil na měděné kování. Shnilá prkna se rozsypala a mladý sochař vešel do místnosti, slabě osvětlené skulinou ve stropě.

Byla to menší síň v masivu kamenných zdí s pečlivě tesaným kamenným obložením.

Dvě lehká křesla z černého dřeva, vykládaná slonovinou, stála zde pokryta tlustou vrstvou prachu. V koutě Pandion zpozoroval rozpadlou truhlu, odkud probleskoval škvírami jakýsi předmět. U protější stěny na kousku leštěné růžové žuly, stála socha z šedého kamene. Byla to postava ženy v životní velikosti. Jen hořejší část sochařského díla byla provedena do detailu.

Po stranách sochy, jakoby na stráži, se opatrně přikrčili dva pardálové z Černého kamene. Pandion setřel pečlivě se sochy prach a poodstoupil v němém nadšení.

Sochařovo uměni vytvořilo průhlednou kamennou tkaninu, obepínající mladé tělo. Levá ruka dívčina pevně přitiskla k hrudi kvítek lotosu. Husté vlasy, zapletené do dlouhých drobných vrkočů, lemovaly tváře těžkým účesem, rozděleným pěšinkou a spadajícím hluboko na ramena. Okouzlující dívka nebyla podobna Egypťance. Měla kulatý obličej s rovným malým nosíkem, s širokým čelem a s velkýma, daleko od sebe postavenýma očima. Dolejší část obličeje nevystupovala vpřed jako u egyptských žen.

Pandion se zadíval na sochu se strany a překvapila ho podivná, až čtveračivá výsměšnost, kterou sochař vtiskl do dívčiny tváře. Tak živý a bystrý výraz u egyptských soch dosud neviděl: egyptští umělci milovali nade vše vznešenou a lhostejnou nehybnost;

Dívka se podobala ženám Aeneady nebo spíše krásným ženám z ostrovů jeho rodného moře.

Jasná a bystrá tvář sochy byla tak vzdálena chmurné kráse uměleckých děl egyptských, byla vymodelována s takovou nenapodobitelnou dokonalostí, že se Pandion opět octl v zajetí svého mučivého stesku. Sevřel ruce a snažil se v duchu si představit sochařův model, tuto čímsi mu blízkou dívku, bůhvíjakými neznámými cestami se objevivší v Egyptě před čtyřmi staletími. Byla snad také takovou zajatkyni jako on, či přijela z vlastní vůle z neznámé země?…

Sluneční paprsek pronikl štěrbinou nahoře a prašné světlo dopadlo na sochu. Pandionovi se zdálo, že dívčina tvář změnila výraz — oči zaplály, rty se zachvěly, jako by se na povrchu kamene mihl záchvěv tajemného skrytého života.

Ano, tak je třeba dělat sochy… tady by se měl učit tvořit živou krásu… u mistra, který je tak dávno mrtev!

Se zbožnou opatrností položil Pandion prsty na tvář sochy, nahmatávaje téměř nepostřehnutelné nejjemnější detaily, tak pravdivě vyjadřující život.

Dlouho stál před krásnou dívkou, usmívající se na něj přátelsky a výsměšně. Zdálo se mu, že našel nového přítele, který svým laskavým úsměvem zkrášlil dlouhou řadu jeho neradostných dní.

A bezděky se jeho myšlenky zatoulaly k Tesse. Před ním se vynořil její živý obraz.

Pandionovy zraky zádumčivě bloudily po malbách stropu a zdí, kde se proplétaly hvězdy, kytice lotosů, ornamenty polámaných linií i hlavy býků. Najednou se Pandion zachvěl: Tessin zjev zmizel a před ním se na tmavé zdi objevil obraz zajatců, svázaných k sobě zády a vlečených ve faraónových stopách. Pandion si uvědomil, že je už pozdě. Musel se rychle navrátit a omluvit své zpoždění. Ale když se ještě jednou podíval na sochu, pochopil, že ji nemůže vydat do rukou sochaře, svého pána. Zdálo se mu to zradou, druhým zajetím neznámé dívky v Egyptě, k cizincům tak nepřátelském. Chvatně se ohlédl a vzpomněl si na truhlici, kterou prve v koutě zpozoroval. Poklekl a vyndal z ní čtyři poháry v podobě lotosových květů, polévané jasně bleděmodrým smaltem. To stačilo. Ještě naposled se Pandion podíval na dívčinu sochu, aby si zapamatoval všechny podrobnosti její tváře, a s těžkým povzdechem odcházel odtud s nalezenými poháry. Pak se rozhlédl kolem, spěšně zavalil vchod velkými kameny, shrnul rukama drobné kamení a pečlivě zasypal ucpaný otvor, aby se zdálo, že jsou zde trosky dávno sesuté zdi. Pak si opatrně přivázal poháry k roušce kolem beder, bezděky pokynul na rozloučenou soše, která zůstala ve svém úkrytu, a chvátal zpět směr mu udal křik otroků, kteří ho už zřejmě hledali. Zvláště bylo slyšet zvučný a silný hlas Kidogův.

Královský sochař přijal Pandiona s hněvivými hrozbami, ale rázem obrátil, jakmile spatřil drahocenný nález.

Zpáteční cesta trvala o dva dny déle. protože veslaři musili zápasit s proudem. Pandion pověděl Kidogovi o soše a černoch schválil jeho jednání; soudil, že snad dívka pocházela,z národa Masuašů, kteří žili na severním okraji veliké západní pouště.