Ivan Jefremov - Na konci světa

Královský sochař se usmíval a spokojeně si luskl prsty.

„Bude tvou ženou, Ekuešo, a budete mít pěkné děti, které pak odkáži svým dětem.“

V té chvíli jako by se v Pandionovi náhle vymrštilo ocelové péro. Vybuchlo duševní napětí, dávno už v něm rostoucí a vyvrcholivší dnešní písni. Zrak mu zastřela rudá mlha.

Pandion ustoupil od dívky, rozhlédl se a zvedl ruku. Egypťan rázem vystřízlivěl, rozběhl se do domu a hlasitě svolával všechny sluhy na pomoc. Pandion se na zbabělce ani nepodíval, a opovržlivým smíchem kopl do drahocenné krétské vázy a hliněné střepy se s dutým cinkáním rozsypaly po kamenné podlaze.

Dům byl pln křiku a dupání nohou. Za několik minut nato ležel Pandion u nohou náčelníka dílny, a ten skloniv se nad ním, plival na něho a vyrážel prokletí a hrozby.

„Darebák si zaslouží smrt. Rozbitá váza má mnohem větší cenu než jeho bídný život, ale on může udělat mnoho pěkných věcí… a já bych nerad ztratil dobrého dělníka,“ říkal pak za hodinu uklidnivší se sochař své ženě. „Zachovám mu život a nepošlu ho do vězení, protože odtud by se dostal do zlatých dolů a zahynul. Vrátím ho do šene, ať se tam kaje, a k příštímu setí si ho vezmu zpět…“

Tak se zbitý, ale nezkrocený Pandion vrátil do šene a ke své velké radosti se setkal s etruskými přáteli. Celý stavební oddíl pracoval po odklizení chrámových trosek na zavodňování Ammonových sadů.

Příštího dne se vnitřní dveře šene otevřely s obvyklým skřípáním a za přátelského vítáni otroků vpustily dovnitř usmívajícího se Kidoga. Černochova záda pruhovaná ranami biče byla opuchlá, ale zuby svítily v úsměvu a oči se vesele leskly.

„Dověděl jsem se, že tě poslali zpátky,“ sdělil překvapenému Pandionovi, „vrhl jsem se tedy s řevem do dílny a rozbíjel jsem všechno, co mi přišlo do cesty. Natloukli mi a poslali sem — a to jsem chtěl,“ zakončil své vypravování Kidogo,

„Ale vždyť jsi se chtěl stát mistrem?“ poznamenal posměšně Pandion.

Černoch bezstarostně mávl rukou, hrozivě vyvalil oči a plivl tím směrem, kde bylo hlavní město Egypta.

Kameny rozžhavené sluncem spalovaly ramena i ruce. Lehký vánek nepřinášel ochlazení, ale vířil s hladkého povrchu kamenných kvádrů jemný vápenný prach, který rozežíral oči.

Třicet otroků s napětím posledních sil táhlo drsná lana, kterými zvedali na zeď těžkou desku s jakýmsi složitým basreliéfem. Bylo třeba ji zapustit do připravené mezery ve výšce osmi loktů čtyři zkušení a obratní otroci řídili pohyb desky zdola.

Mezi nimi byl i Pandion; stál vedle egyptského otroka — jediného z Egypťanů, který se octl v šene mezi cizími zajatci. Tento Egypťan, odsouzený k věčnému otroctví za neznámý strašný zločin, obýval krajní komůrku v jihovýchodním, privilegovaném koutě šene. Dvě fialová znamení v podobě dvou zkřížených pruhů přetínala jeho prsa a záda, na tváři měl znamení červeného hada. Zachmuřený, nikdy se neusmál, s nikým nepromluvil, a ačkoli jeho postavení bylo velmi těžké, opovrhoval cizími otroky právě tak jako jeho krajané na svobodě. Ani nyní si nikoho nevšímal, svěsil oholenou hlavu a rukama přidržoval kraj tlusté desky, aby zabránil kymácení balvanu.

Černá Kidogova kůže, mokrá potem, se leskla a ostře se odrážela od bílého leštěného mramoru.

Pandion najednou zpozoroval, že se začala trhat vlákna provazů a varovně vykřikl. Dva druzí otroci uskočili stranou, ale Egypťan, nevšímaje si Pandiona a nepozoruje, co se děje nahoře, zůstal pod deskou.

Mladý Řek se rozmáchl daleko dopředu pravou rukou a bleskurychlým úderem do prsou Egypťana odhodil. V týž okamžik se deska zřítila, lehce zavadila o uskočivšího Pandiona a sedřela mu na ruce pokožku. Egypťanovu tvář pokryla žlutá bledost, deska narazila o patu zdi a velký roh basreliéfu se urazil.

K Pandionovi přiběhl dozorce a s hněvivým křikem šlehl Řeka bičem. Čtyřhranný řemen s hroší kůže, silný dva prsty, hluboko rozsekl kůži Pandionovi v pase. Bolesti se mu zatmělo v očích.

„Darebáku, proč jsi chránil život té zdechlině?“ zaječel dozorce a rozpřáhl se po druhé. „Deska by se nebyla rozbila, kdyby byla padla na měkké tělo! Ten reliéf má větší cenu než sta životů takových ničemů, jako jste vy!“ pokračoval při druhé ráně.

Pandion se už vrhal na dozorce, ale byl stržen přispěchavšími vojáky a krutě sešlehán biči.

V noci ležel Pandion na břiše ve své komůrce. Měl horečku, hluboké jizvy po biči na zádech, ramenou i nohou se zanítily. Kidogo, který se k němu připlazil, dával mu pít a chvílemi mu máčel vodou hlavu. U vchodu se ozval tichý šramot a pak slyšeli šeptáni:

„Ekuešo, jsi tu?“

Pandion se ozval a ucítil dotek ruky.

Byl to Egypťan. Vyňal za pasem malý kelímek, dlouho cosi kutil, třel něco v dlani, pak opatrně začal jezdit rukou po Pandionových ranách a roztíral po nich mast s ostrým, nepříjemným zápachem. Řek se chvěl bolestí, ale zkušená ruka pokračovala ve své práci. Když začal Egypťan potírat jeho nohy, bolest na zádech už pominula, a za několik minut Pandion usnul.

„Coe mu to dělal?“ ozval se šeptem Kidogo, neviditelný ve svém koutě.

EgypCan chvíli mlčel, pak odpověděl:

„To je kifi, nejlepší lék, tajemství našich kněží. Mně ho přinesla matka, která stráži dobře zaplatila.“

„Ach, ty jsi dobrý člověk. Odpusť mi, myslil jsem, že jsi mizera,“ zvolal černoch.

Egypťan cosi broukl mezi zuby a neslyšně zmizel ve tmě.

Od té doby se Egypťan s mladým Řekem spřátelil, ale ostatních si nevšímal stejně jako dříve. Pandion nyní často slýchal šramot u své komůrky. Byl-li Pandion sám, kostnaté tělo Egypťanovo se rychle protáhlo dovnitř. Zarputilý, nedružný syn Kemtu býval sdílný a upřímný jen o samotě s citlivým mladým Řekem. Pandion se brzy dověděl Egypťanův příběh.

Jachmos — „syn měsíce“ — pocházel ze starého rodu Nedšesů; byli to věrní — sluhové dřívějších faraónů, ale za nové dynastie šli do ústraní a zchudli. Jachmos se vzdělával ve školách a stal se písařem velitele Zaječí sepy [41] Sepa — provincie. . Stalo se, že se zamiloval do dcery stavitelovy, který pro ni žádal veliké zajištění. Jachmosovi láska popletla hlavu, a nemaje naděje, že rychle zbohatne, rozhodl se opatřit si potřebné jmění stůj co stůj a začal krást v královských hrobech. Znal dobře egyptské písmo, a to mu vždy velmi pomáhalo v tomto strašlivém, krutě trestaném řemesle. Brzo měl nashromážděno hodně zlata, ale jeho nevěsta se zatím provdala za úředníka z dalekého jihu.

Jachmos se pokoušel zapomenout na svůj zármutek veselými hostinami a kupováním souložnic — a peníze rychle zmizely. Bylo třeba nových. Temné cesty bohatství už byly objeveny, a Jachmos se znovu pustil do svého strašného díla, ale nakonec byl chycen a strašně mučen; jeho společníci byli popraveni nebo zemřeli při mučení; Jachmos byl odsouzen k deportaci do zlatých dolů. Každá nová skupina se tam posílala v době povodní jednou do roka a Jachmos byl zatím poslán do šene, protože se nedostávalo pracovních rukou při stavbě nové zdi chrámu Ptah [42] Ptah — jeden z hlavních osmi bohů egyptských. .

Pandion naslouchal vyprávění Jachmovu se zájmem; žasl nad neslýchanou odvahou Egypťanovou, který se mu dříve zdál člověkem nevýbojným.