Ivan Jefremov - Na konci světa

V zástupu pěti set otroků, vězněných v šene a denně vyháněných na práci, začal stále více rozpoznávat lidi s vyhraněnou a pronikavou individualitou.

A otroci nabývali k sobě postupně vzájemnou důvěru a už se poněkud s Pandionem sblížili.

Společné těžké útrapy, společná touha po svobodě sjednocovala. Dosáhnout svobody, vrhnout se na slepou, utiskující sílu této Černé země a vrátit se do vlasti. Vlast — tomu všichni rozuměli, třebas jedni měli vlast za tajemnými močály jihu, druzí za písčitými pouštěmi východu nebo západu, třetí — jako Pandion — za mořem na severu.

Ale jen málokteří z šene našli v sobě dostatek odvahy k přípravám na boj. Ostatní, vysíleni nadlidskou prací a nedostatkem potravy, hynuli — pomalu a bez reptání. Byli to hlavně starší lidé. Je už nezajímalo nic. V jejich vyhaslých očích nesvítila odvaha, neměli už touhy tajně se scházet se soudruhy. Pracovali, pomalu jedli, spali těžkým snem, aby se po ránu, jakmile je vyburcoval ze spánku pokřik dozorce, znovu zvedli a malátně a netečně kráčeli se zástupem.

Pandion pochopil, proč je v robotnickém domě tolik malinkých klecí:

rozdělovaly lidi. Po večeři bylo zakázáno mezi sebou hovořit: stráže na zdech bedlivě dozíraly, aby zákaz byl plněn — ráno šíp nebo hůl trestaly provinilce. Jen někteří měli dost síly i odvahy, aby využívajíce tmy neslyšně přelézali do jiných komůrek. Toho se odvážilo jen několik Pandionových druhů.

Nejbližšími Pandionovými přáteli se stali tři lidé. První z nich byl Kidogo — ohromný černoch, vysoký skoro čtyři lokte, který pocházel z velmi vzdálených končin Afriky na jihozápad od Egypta. Dobrý, veselý a nadšený Kidogo byl také dovedným malířem a sochařem. Jeho výrazná tvář se širokým nosem a tlustými rty rázem připoutala Pandiona svou bystrostí a energií. Pandion byl zvyklý, že černoši bývají dobře tělesně stavěni, ale tento obr ihned zaujal sochaře svým souměrným a krásným tělem. Přímo neobyčejná síla jeho velkých, jako železných svalů se podivuhodně snoubila s lehkostí a pružností velké postavy Kidogovy. Ohromné oči byly plny pozornosti a v černé tváři udivovaly svou živostí.

Zprvu se Pandion a Kidogo dorozumívali kresbami, narýsovanými zaostřenou hůlkou v rychlosti na zemi nebo na zdi. Pak se mladý Řek dovedl domluvit s černochem směsi slov jazyka Kemtu a lehkého, snadno zapamatovatelného jazyka Kidogova.

Za temných bezměsíčných nocí, kdy šene bývalo zaplaveno tmou černou jako uhel, přelézali Pandion a Kidogo jeden k druhému, šeptali si a čerpali nové síly a odvahu k promýšlení plánů na útěk.

Za měsíc potom, kdy Pandion po prvé překročil práh šene, přihnali do robotnického domu navečer ještě několik nových otroků.

Nováčci seděli a leželi u vchodu, bezmocně se rozhlížejíce, a na jejich zmučených tvářích byla pečeť stísněnosti a hoře, dobře známá všem zajatcům. Pandion, který se právě vrátil z práce, přistoupil k jedné z vysokých nádob, aby si nabral vody, ale najednou div neupustil svůj hliněný hrnek. Dva z přibyvších mluvili potichu známou mu řeči Etrusků. Etruskové — tento tajemný, drsný starý národ — se často objevovali na březích Aeneady a měli pověst kouzelníků, kteří znají přírodní tajemství.

Všechen rozechvěn vzpomínkami na vlast začal Pandion s Etrusky hovořit, a oni mu rozuměli.

Na Pandionovu otázku, jak se sem dostali, oba zajatci chmurně mlčeli, a zdálo se, že je setkání naprosto netěší.

Oba Etruskové byli prostředni postavy, velmi svalnatí a mohutných plecí. Tmavé vlasy byly slepeny špínou a nerovnými prameny jim padaly po obou stranách do obličeje. Staršímu bylo asi čtyřicet, druhý byl patrně stejného stáří jako Pandion.

Do očí bila jejich podoba — mohutné lícní kosti byly zdůrazněny zapadlými tvářemi, přísné hnědé oči vyšlehovaly nepodplatitelnou nepoddajnost.

Zaražen lhostejností Etrusků, Pandion se cítil dotčen a odešel od nich rychle do své komůrky Několik dní si nových zajatců záměrně nevšímal, ačkoli věděl, že ho Etruskové pozorují.

Asi za deset dní po příchodu Etrusků seděli Pandion a Kidogo na konci nízkého stolu u večeře, pojídajíce papyrová stébla. Oba přátelé rychle snědli své porce, ale zbylo jim vždy jen málo času, aby si pohovořili, než se ostatní nasytí. Pandionovým sousedem s druhé strany byl starší Etrusk. Neočekávaně položil Pandionovi na rameno těžkou ruku a posměšně se mu podíval přímo do tváře, jakmile se Pandion k němu obrátil.

„Špatný soudruh vysvobození nedosáhne,“ pomalu, s vyzývavým tónem v hlase řekl Etrusk, vůbec se neobávaje, že mu stráže budou rozumět: obyvatelé Kemtu neznali jazyky svých zajatců, cizinci pohrdali.

Pandion netrpělivě pohodil ramenem, nechápaje, co Etrusk míní, ale ten pevně stiskl prsty, zaťatě do jinochových svalů jako měděné drápy.

„Zbytečně je přezíráš,“ kývl Etrusk směrem k ostatním otrokům, zaměstnaným jídlem. „Jsou právě tak dobří jako ty a také sní o svobodě.“

Nejsou takoví,“ výbojně ho přerušil Pandion. „Jsou tu už dlouho a neslyšel jsem je nikdy promluvit o útěku.“ Etrusk sevřel pohrdavě rty.

„Nemá-li mládí dost rozumu, musí se učit od starších. Jsi silný a zdravý jako mladý kůň, v tvém těle ještě zbývá dost sil na těžké práce, nedostatečná strava tě ještě nepodlomila. Ale jim se už sil nedostává — jen v tom je předčíš a tím jsi šťastnější. Ale pamatuj, že sám prchnout odsud nedokážeš: musíme vyzvědět cestu, probít se silou, a sílu máme jen jednu — společnou sílu nás všech. Až se staneš přítelem všech, pak se tvé sny přiblíží skutečnosti…“

Pandion byl překvapen Etruskovou bystrostí, která uhodla jeho tajné úmysly; v rozpacích nevěděl, co by řekl, a sklopil hlavu.

„Co říká, co říká?“ vyptával se Kidogo.

Pandion mu to chtěl říci, ale dozorce zaklepal na stůl; otroci, kteří povečeřeli, postoupili místo druhé skupině a odešli spát.

V noci rokovali Pandion s Kidogem dlouho nad Etruskovými slovy. Museli uznat, že nový zajatec chápe postavení otroků rozhodně nejlépe. Skutečně — aby útěk byl zdařilý, musí oni, poznamenaní faraónovým cejchem, znát dobře cesty z této země. Kromě toho se musejí probít územím s obyvatelstvem nepřátelským, které je přesvědčeno, že údělem „divochů“ je pracovat za národ vyvolený bohy.

Oba přátelé bylí sklíčeni, ale k moudrému Etruskovi pocítili důvěru.

Minulo ještě několik dní a ve faraónově šene bylo nyní čtvero přátel. Postupně získávali stále větší autoritu mezi ostatními otroky.

Na staršího Etruská, který měl hrozivé jméno Kavi — bůh smrti — se začali brzo mnozí dívat jako na svého předáka. Ostatní tři — druhý Etrusk jménem Remd, Kidogo a Pandion — silní, otužilí a odvážní mladí lidé, se stali jeho věrnými pomocníky.

Pomalu, pomaloučku se z pěti set otroků hlásilo do boje stále více mužů, odhodlaných položit život za nepatrnou možnost návratu do daleké vlasti. Právě tak pomalu se probouzeli i ostatní, zastrašení, zmučení a otupělí, a také u nich se rodila důvěra ve vlastní sílu, rostla naděje, že sjednoceni budou s to se postavit proti organisované moci ohromného státu.

A dny míjely — prázdné a bezúčelné, trpké dny zajetí, vyplněné těžkou prací, nenáviděnou už proto, že pomáhala blahobytu krutých vládců nad životy tisíců otroků. Oddíly zmořených lidí opouštěly šene pod dozorem vojínů denně hned při východu slunce a rozcházely se na různé práce.