Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandionovi dali vodu, několik kousku placky namočené v pivě a uložili ho v chládku na podlaze těsné kůlny uplácané z hlíny.

Hrozné napětí sil zanechalo stopy — ostrá bolest píchala Pandiona v prsou, srdce mu zesláblo. Před zavřeným zrakem se míhaly nekonečné vlny. V těžkém polovědomí Pandion zaslechl, jak se otevřely chatrné dveře, stlučené z trosek lodního deštění. Nad Pandionem se sklonil velitel pevnůstky — mladý muž s nepříjemnou a nezdravou tváří. Opatrně odhrnul pláštěnku, která byla hozena Pandionovi přes nohy, a dlouho si prohlížel svého zajatce. Pandion netušil, že rozhodnutí, které uzrálo v hlavě velitelově, mu přinese nové nepředstavitelné zkoušky.

Velitel zase přikryl Pandiona a spokojeně vyšel.

„Každému dva prsteny mědi a po džbánu piva.“ řekl úsečně.

Vojáci pobřežní stráže se před ním poníženě sklonili a pak zabodli do jeho zad vzteklé pohledy.

„Mocná Sochmet, co jsme dostali za takového otroka…“ zašeptal mladší, sotva se velitel vzdálil. „Uvidíš, že ho pošle do města a dostane nejméně deset prstenů zlata…“

Vtom se velitel obrátil.

„Hej, Senni!“ zavolal.

Starší vojín podlézavě přiskočil.

„Dobře ho opatruj, dávám ti ho na starost. Řekni mému kuchaři, aby mu dal dobrou stravu, ale buď opatrný — zajatec dělá dojem silného vojáka.

Zítra připravíš lehkou lodici — pošlu zajatce darem Velkému Domu. [28] „Velký Dům“ (per-ó, z kterého povstalo, starožidovské „faraón“) — je jeden z titulů egyptského vládce — faraóna, kterého nazývat jeho jménem bylo zakázáno. Dáme mu napít piva s uspávacím kořením, abychom se vyhnuli nepříjemnostem.

…Pandion pomalu zvedl těžká víčka. Spal tak dlouho, že ztratil představu o čase, o tom, kde je. Matně a jen kuse si vzpomínal, že po strašlivém zápase s rozbouřeným mořem byl kamsi odveden a kdesi ležel v tichu a ve tmě. Pandion se pohnul a ucítil, že je spoután na celém těle. S námahou obrátil hlavu a spatřil zelenou stěnu rákosí nahoře s hvězdicovými metlicemi. Nad hlavou bylo průhledné nebe a blízko, u samého ucha, slabě šplouchala a bublala voda. Pandion se pomalu dovtípil, že leží v úzké a dlouhé loďce, svázán na rukou i na nohou. Když nadzvedl hlavu, spatřil holé nohy lidí, kteří postrkovali lodici bidly. Lidé byli dobře urostlí, měli červenohnědou pleť a kolem beder je ovíjely bílé roušky. „Kdo jste? Kam mě vezete?“ zvolal Pandion, snaže se rozpoznat lidi stojící na zádi.

Muž s hladce vyholenou tváří se nad Pandionem sklonil a rychle cosi říkal. Pandion vůbec nerozuměl podivné řeči s melodickým pomlaskáváním a s výrazným pří zvukem na samohláskách. Snažil se vší silou přetrhnout svá pouta a ustavičně opakoval touž otázku. Záhy nešťastný zajatec pochopil, že mu nerozumějí a rozumět nemohou. Podařilo se mu rozkolébat lehkou lodici, ale jeden strážce přistrčil k jeho očím ostří bronzového kinžálu. S pocitem odporu k lidem, k sobě a k celému světu nechal Pandion pokusů o osvobození a více se o ně celou dlouhou cestu labyrintem hustě zarostlého močálu nepokoušel. Slunce už dávno zapadlo a na obloze se vysoko objevil měsíc, když lodice přistala u širokého kamenného přístaviště.

Pandionovi rozvázali nohy a zručně a rychle je třeli, aby v nich rozproudili krev. Vojáci zapálili dvě pochodně a vydali se k vysoké, hliněné zdi s těžkými dveřmi, okovanými měděnými pruhy.

Po dlouhé slovní potyčce se stráží dali lidé, kteří Pandiona přivezli, ospalému bradatému člověku, který se odkudsi objevil, malinký černý balíček a dostali za něj kousek černé kůže.

V závěsech zaskřípaly těžké dveře. Pandionovi rozvázali ruce a vstrčili ho do vězení. Stráže ozbrojené kopími a luky zasunuly těžkou závoru. Pandion se octl v těsné čtvercové místnosti, namačkané lidskými těly, které tu ležely jako klády. Lidé těžce oddechovali a sténali v neklidném spánku. Pandion se dusil puchem, který jako by vycházel ze samých stěn; nasel si volné místecko na podlaze a opatrně si sedl. Spát nemohl. Uvažoval o tom, co se zběhlo v posledních dnech, a bylo mu v srdci těžko. Bezesné hodiny osamělého nočního rozjímání se pomalu táhly.

Pandion myslil jen na svobodu, ale cesty k záchraně ze zajetí nenalézal. Dostal se do nitra úplně neznámé země. Osamělý, bezbranný zajatec, neznalý jazyka nepřátelského národa kolem sebe, nemohl podniknout nic. Pandion chápal, že ho nechtějí zabít, a rozhodl se čekat. Pak, až zemi alespoň trochu pozná… ale co očekává od toho „pak“? Jako nikdy pocítil palčivou touhu po příteli, který by mu pomohl překonávat strašnou osamělost. Myslil na to, že pro člověka není nic hroznějšího, než se octnout sám mezi cizími, nepřátelskými lidmi, v neznámé a nepředstavitelné zemi — jako otrok, kterého neproniknutelná zeď dělí ode všeho. Samota v přírodě se snáší mnohem lehčeji: utužuje ducha, neponižuje jej.

Pandion se poddal osudu a upadl do podivné strnulosti. Dočkal se úsvitu a lhostejně si prohlížel své druhy v neštěstí, zajatce, kteří byli příslušníky různých jemu neznámých asijských plemen. Byli šťastnější než on — mohli spolu hovořit, sdílet si své hoře, vzpomínat na minulost, rokovat o budoucnosti. Zvědavé pohledy uvězněných byly upřeny na mlčícího Pandiona.

Stráže hodily Pandionovi kousek hrubého plátna, aby si jej opásal kolem beder, pak čtvero černochů přineslo velkou hliněnou nádobu s vodou, placky z ječmene a výhonky jakési zeleniny.

Pandion byl překvapen zjevem úplně černých tváří, v nichž se ostře odrážely zuby, bělma očí a hnědočervené rty. Dovtípil se, že to jsou otroci, a jejich veselé a dobromyslné tváře ho naplnily podivem. Černoši se smáli, odhalujíce sněhobílé zuby, posmívali se zajatcům i sami sobě. Je možné, že i Pandion bude po čase schopen se něčemu smát, že zapomene na bídný úděl člověka, který ztratil svobodu? Je možné, že pomine jeho hlodavý ustavičný stesk? A Tessa? Bohové, kdyby Tessa věděla, kde nyní je!.. Ne, raději ať to neví; buď se k ní vrátí, nebo umře — není jiného východiska…

Pandionovy úvahy přerušil táhlý křik. Dveře se otevřely. Před Pandionem se zaleskla široká řeka. Vězení bylo docela blízko břehu. Zajatce obklíčil velký oddíl vojínů lesem kopí. Brzy byli všichni zahnáni do podpalubí velkého korábu. Loď vyplula nahoru proti řece a zajatci ani nebyli s to se rozhlédnout. V podpalubí bylo vedro — vysoko stojící slunce sálalo na lidi, vzduch plný těžkých výparů byl nedýchatelný.

Večer se ochladilo a vyčerpaní zajatci přicházeli k sobě — znovu se ozval hovor. Loď pokračovala v cestě po celou noc. Ráno se na chvilku zastavila, zajatci dostali jídlo a únavné putování pokračovalo. Tak uplynulo několik dní — otupělý, netečný Pandion je nepočítal.

Konečně hlasy veslařů a vojínů byly živější, na palubě nastal shon — byl konec plavby. Zajatce nechali v podpalubí celou noc a časně zrána Pandion uslyšel táhlý křik povelů.

Na zaprášeném prostranství, vyprahlém sluncem, se stráže seřadily do půlkruhu s kopími napřaženými dopředu. Zajatci vycházeli po jednom a hned se dostávali do rukou dvěma ohromným vojínům, u jejichž nohou ležela hromada provazů. Egypťani zkroutili zajatcům ruce dozadu tak silně, že se ramena lidem ohýbala a lokty se za zády dotýkaly. Úpění a křik obry ani dost málo nedojímaly; kochali se svou silou a bezbranností svých obětí.