Ivan Jefremov - Na konci světa

V těžké práci u kormidla rychle minula noc. Svítalo. V šedém pološeru bylo vidět hrozné zuřící vlny zřetelněji. Bouře nepřestávala. Vichr neochaboval a dorážel na loď s drtivými nárazy.

Po palubě se rozlehl zděšený křik — všichni, kteří tu právě byli, ukazovali kapitánovi za pravý bok lodi. Tam, v chmurném světle rodícího se dne přetínal moře ohromný zpěněný pruh. Vlny zpomalovaly svůj zběsilý let, čím více se blížily k této modravě šedé stuze.

Kapitána obklopila celá posádka, kormidelník přenechal řízení vojínovi.

Zděšené výkřiky vystřídal rychlý, prudký hovor. Pandíon zpozoroval, že se všechna pozornost obrátila k němu: na něho ukazovaly prsty, jemu hrozily pěsti. Pandion tomu nerozuměl a pozoroval kapitána, který protestoval hněvivými posunky. Starý kormidelnfk ho uchopil za ruku a dlouho mu cosi říkal, maje rty až u jeho ucha. Kapitán zamítavě vrtěl hlavou, vyrážel trhaná slova, ale konečně se zřejmě svého odporu vzdal. Lidé se okamžitě vrhli na užaslého Pandiona a zkroutili mu ruce za záda,

„Říkají, žes nám přinesl neštěstí,“ obrátil se kapitán k Pandionovi a s opovržením ukazoval rukou na lidi stojící kolem něho. — „Žes prý poslem záhuby, že tvá přítomnost přivedla koráb do neštěstí: je zahnán ke břehům Kemtu, [24] Kem-ta (černá země) — tak nazvali svou zemi sami Egypťané. či — jak vy říkáte — Egypta. Aby se bohové slitovali, musíme tě zabít a hodit přes palubu — to žádají všichni moji lidé a já tě nemohu zachránit.“

Pandion stále ještě dobře nerozuměl a upřel na Féničana tázavý pohled.

„Ty nevíš, že dostat se na břeh Kemtu znamená pro nás všechny smrt nebo otroctví,“ zamručel kapitán zachmuřeně. „Kemt vedl nedávno s přímořskými národy válku. Od té doby každý, kdo přistane u břehů této země jinde než v jednom ze tří přístavů určených pro cizince, propadá otroctví nebo smrti a jeho majetek připadne pokladně krále Kemtu. Teď tedy rozumíš?“ přerušil svůj výklad a odvraceje se od Pandiona zadíval se upřeně na blížící se zpěněný pruh.

Pandion pochopil: znovu mu hrozí smrt. Odhodlán do poslední minuty se bít o život, který tak miloval, přelétl bezbranným a nenávistným pohledem vzteklý hlouček na palubě.

Bezvýchodná situace ho přiměla k rozhodnutí:

„Kapitáne,“ zvolal. „Poruč svým lidem, ať mne pustí — vrhnu se do moře sám!“

„Myslil jsem si to,“ řekl Féničan, obraceje se k němu. „Ať je poučíš, ty zbabělce!“

Na velitelský pokyn kapitánův vojíni Pandiona pustili. Nedívaje se na nikoho, přistoupil k okraji lodi. Všichni se před ním mlčky rozestoupili jako před člověkem kráčejícím na smrt.

Soustředěným pohledem se díval Pandion na zpěněnou čáru, za kterou se skrýval nízký břeh a instinktivně srovnával svou sílu s prudkosti rozběsněných vln. Hlavou se mu honily úryvky myšlenek. „Země za pruhem pěny — to je země Afros [25] Starořecky pěna — „afros“. … Afrika.“

Tam je tedy hrozný Egypt!.. A on se Tesse zapřísahal svou láskou, všemi bohy, že na cestu sem ani nepomyslí! Bohové, jak si s ním osud hraje… Ale jistě zahyne, a tak bude nejlépe…

Pandion se vrhl dolů po hlavě do hlučící hlubiny a napínaje silné paže vzdálil se od lodi. Zmocnily se ho vlny. Jako by jim byla zkáza člověka rozkoší, vrhaly ho vzhůru, aby s ním smýkly do hlubokých propastí, valily se na něho, dusily a topily ho, plníce mu ústa a nos vodou, šplíchaly mu do očí pěnu a spršky. Pandion už nemyslil na nic — zápasil zoufale o život, o každý doušek vzduchu a zuřivě pracoval rukama i nohama. Hellen rozený na moři byl skvělý plavec.

Čas plynul a vlny stále nesly a nesly Pandiona blíže ke břehu. Za lodí se neohlížel, zapomněl na ni, maje před sebou nevyhnutelnou smrt. Ale burácení vln sláblo. Valily se pomaleji, delšími řadami, zvedajíce a srážejíce hřmící spousty zpěněných hřebenů. Každá vlna donesla Pandiona sto loktů dále kupředu. Někdy Pandion s ní sklouzl dolů a pak obrovská tíha vody se na něho zřítila jako strašný vodopád, pohřbívala ho v temně hlubině a plavcovo srdce hrozilo napětím puknout.

Pandion plul už několik stadií, mnoho hodin zápasil s vlnami, a nakonec mu síly došly; cítil, že se stále méně může bránit objetí vodních velikánů. S ochabnutím sil vyprchala i vůle k životu; bylo stále namáhavější napínat ochablé svaly, bylo stále méně chuti pokračovat v zápase. Trhnutím téměř bezvládných paži se vznesl Pandion na hřeben vlny a obrátiv tvář k daleké vlasti zavolal: „Tesso!“

Jméno milované dívky, jež vrhl do tváře osudu, do tváře nestvůrné a lhostejné moci moře, bylo ihned přehlušeno řevem rozbouřených vln.

Na nehybné Pandlnnovo tělo se svalila vlna, s hukotem se nad ním roztříštila a Pandion klesaje pod vodu udeřil ve víru zmítaného písku tělem o dno.

Dvě vojenské hlídky v krátkých zelených sukních, z nichž bylo lze poznat, že patří k pobřežní stráží Velikého zeleného moře, [26] Tak nazývali staří Egypťané Středozemní moře. se opíraly o tenká kopí a pátraly po obzoru.

„Velitel Seneb nás sem poslal zbytečně,“ řekl líně starší z nich.

„Ale koráb Féničanů byl přece u samého břehu.“ namítl druhý. Kdyby se nebyla bouře ztišila, mohli jsme mít lehkou kořist — u samé naší tvrze…

..Podívej se tamhle,“ přerušil ho starší a ukazoval dále podél břehu. „Ať visím, není-li to člověk z korábu!“

Oba vojíni se dlouho dívali na skvrnu v pobřežním písku.

„Pojďme zpátky,“ navrhl mladší, „Beztak jsme se dost dlouho ploužili pískem. Co nám záleží na mrtvole bídného cizince, když bohatá kořist — zboží a otroci — ujela s korábem…“

„Mluvíš bez uvážení,“ opět ho přerušil starší. „Tito kupci bývají někdy bohatě vystrojeni a nosí na sobě šperky. Zlatý prsten by ti neuškodil — proč bychom se zpovídali Senebovi o každém utopenci…“

Vojáci se pustili po tvrdém, bouří upěchovaném povrchu vlhkého písku.

„Kdepak máš ty šperky?“ posmíval se mladší staršímu. „Vždyť je docela nahý!“

Starší zamračeně mručel kletby.

Vskutku, člověk, který ležel před nimi, byl úplně nahý, jeho ruce byly bezmocně skrčeny pod tělem, krátké kučeravé vlasy byly zaneseny pískem.

„Podívej se, tohle není Féničan!“ zvolal starší. „Jaké silné a krásné tělo! Škoda, že je mrtev — byl by to dobrý otrok a Seneb by nás odměnil“

„K jakému národu asi patřil?“ zeptal se mladší

„Nevím: možná, že je to Etrusk nebo Kréťan nebo že je to někdo z hořejších přímořských „chanebu“. [27] „Chanebu“ — v egyptštině Seveřan. Ti se dostanou zřídka kdy do naší požehnané země a jsou ceněni pro svou otužilost, bystrost a sílu. Před třemi lety… Počkej, on žije, buď Ammon pochválen!“

Tělem ležícího proběhla lehká křeč.Vojíni odhodili kopí, převrátili bezvědomého a začali mu třít břicho a ohýbat nohy. Jejich námaha byla korunována úspěchem. Utopenec — byl to Pandion — brzy otevřel oči a bolestně se rozkašlal.

Silný organismus mladého Řeka nepodlehl těžkým zkouškám. Neuplynula ani hodina a už hlídka odváděla Pandiona do pevnosti.

Vojáci často odpočívali, ale ještě před největším úpalem byl mladý sochař dopraven do malé tvrze, která stála na jednom z nesčetných ramen Nilské delty, na západ od velkého jezera.