Ivan Jefremov - Na konci světa

Chodba ze dvou bílých čtvercových sloupů a dvou červených pilířů ústila na pokraji nevelkého svahu, nepatrné se zvedajícího nad hustým listovím stromů. Po svahu se vinula ušlapaná zaprášená pěšinka. Mladík se pustil dolů a octl se na hladké dlážděné cestě. Šel směrem na východ, snaže se neslyšně našlapovat na rozpálené kameny. Široké listy platanů, nepatrně se chvějící v horkém vzduchu, vrhaly po pravé straně cesty pruh stínu. Pandion si úlevou oddechl, když se mohl skrýt před palčivým sluncem. Už dlouho toužil se napít, ale z domova, země na vodu chudé, zvykl zdrženlivosti. Přešel asi dvě stadia a u nevelkého kopce, kde cesta zahýbala k severu, spatřil před sebou dlouhou nízkou budovu. Několik domků, podobných řadě úplně stejných beden, mělo vchody otevřené na cestu; byly docela prázdné. Pandion poznal, že má před sebou starý dům pro odpočinek poutníků a spěšně vešel do pestře pomalovaného hlavního vchodu, který byl rozdělen pouze jedním sloupem. Mladíka znaveného horkem a dlouhou cestou upoutalo jemné bublání. Vešel do oddělení koupelen, kde voda z velké roury obložené těžkými deskami stékala do široké nálevky ve zdi a odtud se přelévala do tří bazénů.

Pandion odhodil oděv a sandály, umyl se v čisté studené vodě, plně uhasil svou žízeň a lehl si na širokou kamennou lavičku, aby si odpočinul.

Bublání vody a jemný šelest listí ho ukolébávaly, očí, zanícené sluncem a větrem na horských výšinách, se mu klížily. Pandion si zdříml.

Nespal dlouho; stín, který vrhal pilíř na podlahu zaplavenou sluncem, téměř nezměnil svou polohu. Pandion se prudce zvedl a rychle na sebe hodil svůj nesložitý šat. Cítil se svěží a odpočinutý. Pojedl suchý sýr a znovu se napil; namířil k východu a najednou strnul bez pohnutí: v dálce se ozvaly hlasy. Vyšel na cestu a začal se rozhlížet. Ano, určitě, stranou cesty, za hustým houštím keřů se ozýval smích, bylo slyšet úryvky neznámých slov a občas úsečné brnkání strun.

Pandion pocítil současně radost i bázeň, jeho svaly se napjaly a bezděky stiskl rukověť otcovského meče. Zašeptal několik slov modlitby k svému patronu a praotci Hyperionovi a dal se houštím přímo za hlasy. V houštině bylo dusno, pronikavá aromatická vůně ztěžovala beztak zadržovaný dech.

Mladík opatrně obcházel vysoké keře s ohromnými trny a prodíral se mezi kmeny fíkových stromů s velmi jemnou světle šedou a hladkou kůrou. Tak se dostal k skupině myrtových stromů, které se mu postavily do cesty jako semknutá hradba.

V hustém listí visely hrozny sněhobílých květů. Na okamžik se před Pandionem vynořila Tessina podoba — myrtový strom byl v jeho vlasti zasvěcen dívčímu mládí. Hlasy už zněly docela nablízku — z jakéhosi důvodu lidé mluvili tlumeně a Pandion poznal, že špatně odhadl vzdálenost. Rozhodný okamžik nastal. Pandion se sehnul, vklouzl pod nízké větve a opatrně je rozhrnul rukama: na mýtince zarostlé svěží trávou spatřil neobvyklou podívanou.

Uprostřed louky ležel ohromný bělostný býk s dlouhými rohy. Na lesklé, pěstěné srsti na bocích a na tlamě byly rozstříknuty malé černé skvrny.

Opodál se ve stínu usadila skupina: mladí hoši, dívky i starší lidé. Kupředu vystoupil štíhlý člověk s kadeřavým plnovousem a se zlatou obroučkou na hlavě; měl na sobě krátkou halenu, přepásanou bronzovým pásem. Dal jakési znamení. Od skupiny se ihned odloučila dívka zahalená do dlouhého těžkého pláště. Zvedla ruce vzhůru a plášť spadl na zem. Dívka zůstala jen v roušce přichycené kolem beder širokým bílým pásem, který byl lemován černou huňatou šňůrkou. Modravě černé vlasy byly rozpuštěny, na obou rukou se nad lokty leskly úzké náramky.

Lehkým, rychlým, jakoby tanečním krokem se dívka přiblížila k býku a najednou stanula nehybně, z jejího hrdla se vydral výkřik. Býk otevřel ospalé oči, blýsklo se v nich, pak ohnul přední nohy a pomalu zvedl těžkou hlavu. Dívka se s pronikavým křikem vrhla jako střela vpřed a vyskočila na záda ohromného zvířete.

S dutým řevem vyskočil býk na nohy a jeho obrovské tělo provedlo skok s překvapivou lehkostí. Dívka se rukama zachytila mohutné hřívy nad zvířecím čelem a přesmykla se mu přes hlavu. V mžiku proletěla mezi rohy býka a stanula vztyčena tři kroky před obludou. Vztáhla ruce kupředu, tleskla do dlaní a znovu pronikavě vykřikla. Býk sklonil rohy a zuřivě se na ni vrhl. Pandion se zhrozil: záhuba krásné a odvážné dívky se zdála nevyhnutelná.

Zapomněl na nutnou opatrnost, vytáhl meč a chtěl se vrhnout na mýtinu, ale dívka s nepostřehnutelnou rychlosti skočila znovu na býka, mihla se mezi jeho sehnutými smrtonosnými rohy a už ji bylo vidět sedět na jeho zádech. Zvíře se v nepříčetné zuřivosti rozběhlo po louce, kopyty vyhazovalo zem a vydávalo hrozivý ryk. Mladistvá přemožitelka klidně seděla na rozzuřeném býku a pevně svírala koleny jeho silné boky, chvějící se zrychleným dechem. Býk se přihnal k skupině lidí, kteří jej vítali radostnými výkřiky. Zvučné tlesknutí — dívka se zvrátila, seskočila na zem a octla se za zvířetem. Vzrušeně oddechujíc připojila se k divákům.

Býk se v rozběhu přihnal na okraj louky, obrátil se a vrhl se proti zástupu. Kupředu vystoupilo najednou pět lidí, tři hoši a dvě dívky; dřívější hra se opakovala v rychlejším tempu. Býk se chrče a dupaje vrhal na mladé lidi vábící jej křikem a tleskáním do dlaní a ti se přes něj přehupovali, vyskakovali mu na hřbet a chvílemi se mu tiskli k boku, obratně uhýbajíce strašným rohům. Jedné z dívek se podařilo dokonce usednout býkovi rovnou na krku za jeho vypouklým hřivnatým čelem. Zvířeti lezly oči z důlku, tlama se pokryla pěnou.

Se skloněnou hlavou s nozdrami skoro u země se zvíře snažilo odvážnou jezdkyni svrhnout. Dívka se nakláněla dozadu, chytajíc se chomáče hřívy nad čelem a opírajíc se nohama o otvory jeho uší. Udržela se tak několik okamžiků a pak seskočila na zem.

Hoši a dívky se postavili za sebou do řady v malé vzdálenosti od sebe a jeden po druhém přeskakovali přes zvíře letící proti nim. Hra trvala dosti dlouho — býk se vždy řítil se strašným řevem, přinášeje smrt, ale pružná lidská těla se odvážně míhala přes něj.

Býkův řev se změnil v chrčící sténání, kůže zčernala potem, z tlamy odletovala s trhavým dechem pěna. Ještě chvíli — býk se zastavil a sehnul hlavu, těkaje očima. Křik diváků se rozléhal vzduchem. Na znamení, které dal člověk se zlatou obroučkou, nechali hrající přemožené zvíře na pokoji. Lidé, kteří na zemi stáli a seděli, se společně hnuli, a než se Pandion vzpamatoval, zmizeli všichni v křoví.

Na opuštěné louce zůstal umdlený býk a jen jeho chrčivý dech a podupaná tráva svědčily o bitvě, která se tu odehrála.

Rozechvěný Pandion teprve nyní pochopil, jaké měl štěstí. Podařilo se mu spatřit starobylou hru s býkem, která před staletími byla na Krétě, v Mykenách a v jiných starých řeckých městech všeobecně rozšířena.

Pružný, rychlý člověk vítězil v nekrvavém utkání nad býkem — posvátným zvířetem starověku, vtělením vojenské moci, těžké a hrozivé síly. Bleskové rychlosti zvířete se postavila ještě větší rychlost. Přesnost pohybů zachraňovala člověku život. Pandion se od mala snažil pěstovat sílu a obratnost a nyní si dovedl představit, jaké úsilí bylo nutno vyvinout, aby byl člověk připraven k účasti v nebezpečné hře.