Ivan Jefremov - Na konci světa

Měsíc pomalu klesal za stromy. Na mýtinu postupovala široká pokrývka černého stínu.

Tance byly u konce. Tessa zazpívala s družkami píseň o vlaštovce a jaru, kterou měl Pandion rád. Mládež konečné vykročila v párech po pěšince ke vsi. Pandion a Tessa šli vzadu za ostatními, záměrně zvolňujíce kroky. Jakmile vystoupili na hřeben kopce před vesnicí, Tessa se zachvěla, stanula a přitulila se k Pandibnovi.

Kolmé srázy vápencových skal, které se zvedaly za vinicemi, odrážely měsíční svit jako obrovité zrcadlo. Zdálo se, že nad vesnici, pobřežní planinou a tmavým mořem visí průhledná opona stříbřité barvy, plná zlověstného okouzlení a mlčelivého stesku.

„Bojím se, Pandione,“ zašeptala Téssa. „Veliká je moc Hekaty, bohyně měsíčného jasu, a ty odjíždíš právě tam, kde ona vládne…“

Tessino vzrušení se zmocnilo i Pandiona.

„Ne, Tesao, Hekatá nevládne na Krétě, ale v Karli, [18] Karle — země na pobřeží Jihozápadního okraje maloasijského poloostrova. tam nevede má cesta!“ zvolaljinoch a odváděl dívku domů…

Ze snů se Pandion navrátil ke skutečnosti. Bylo třeba pojíst a pokračovat v cestě. Vykonal oběť mořskému bohu a vystoupiv na břeh, změřil svůj stín, [19] Měřením stínu určovali lidé v staré Helladě čas. řadě nohu k noze po celé jeho délce. Stín o devatenácti chodidlech mu ukázal, že je třeba si pospíšit — do večera už zbývalo málo času, bylo nutno dostat se na koráb.

Pandion plul s loďkou kolem ostrova, a když spatřil kamenný sloup — znak přístavu — jal se veslovat rychleji.

Vítr smutně hvízdal v pichlavých křovinách a zvedal hrubý písek.

Jako navršen neznámými obry táhl, se na východ horský hřeben. Svými ohyby lemoval rozlehlé zelené údolí. Hory se skláněly k moři spádnými svahy. Svahy byly pokryty koberci ostře žlutých květů a vypadaly zdaleka jako kusy zlata, které se vynořovalo z třpytné modré hladiny mořské.

Pandion přidal do kroku. Stesk po opuštěné Aeneadě ho dnes svíral obzvláště prudce. Vzpomínal, jak mu radili, aby se nepouštěl tak daleko, až do této; horami uzavřené části Kréty, kde se potomci přímořského národa nechovají k cizincům přátelsky.

Pandion spěchal. Pět měsíců už dlel na různých místech ohromného ostrova, který jako dlouhý, hornatý pruh vystupoval z moře. Mladý sochař spatřil kouzelná a podivná díla, jež pravěký národ zanechal v pustnoucích chrámech a v téměř vylidněných městech.

Mnoho dní strávil Pandion v rozvalinách obrovského Paláce sekyry v městě Knossu, jehož první stavby pocházely z dob šerého dávnověku. Toulaje se po nesčetných schodištích paláce uviděl nejprve'velké sály s purpurovými sloupy, zužujícími se shora dolů, kochal se římsami, výrazně pomalovanými černými a bílými obdélníky nebo zdobenými černými a bleděmodrými závitnicemi, připomínajícími řady běžících vln.

Stěny byly pomalovány nádhernými obrazy. Bez dechu a s nadšením hleděl Pandion na posvátné hry s býky, na průvody žen a nádobami v rukou, na dívky, tančící v ohradě, za níž se shlukli muži, na neznámá pružná zvířata v horách a mezi podivným rostlinstvem. Obrysy postav se zdály Pandionovi nepřirozené, rostliny se táhly vzhůru na předlouhých stéblech a byly téměř bez listí. Pandion chápal, že umělci dávných časů úmyslně skreslovali přirozené rozměry ve snaze vyjádřit určitou myšlenku, ale jinochu vyrostlému ve volné, krásné, třeba drsné přírodě byla tato myšlenka nesrozumitelná.

V Knossu, Tilisu, Eliře a v tajemných rozvalinách starověkého přístavu tak zvaného,břidlicového města“, jehož starý název se nezachoval, byly všechny domy stavěny ne z obyčejných otesaných balvanů, nýbrž z rovných, hladkých desek šedivého vrstevnatého kamene. Pandion viděl mnoho ženských soch ze slonové kosti, z bronzu a fajanse, překrásné nádoby, mlsy a poháry, Ulité ze směsi zlata a stříbra a zdobené nejjemnějšími kresbami,

Ale umění, kterému se obdivoval, zůstávalo mladému sochaři nepochopitelné, právě tak jako tajemné nápisy, s kterými se y rozvalinách setkával a které byly složeny ze zapomenutých znaků mrtvého jazyka. Veliké umění, které tryskalo i z nejmenšího detailu každého díla, Pandiona neuspokojovalo: přál si více — neustrnout na abstraktní kresbě, ale vyjádřit živou krásu lidského těla, kterou zbožňoval.

A zcela neočekávaně objevil hodné realisticky vytvořenou podobu lidi a zvířat v uměleckých dílech, dovezených z dalekého Egypta.

Obyvatelé Knossu, Tilisu a Eliry, kteří je Pandionovl ukázali, tvrdili, že množství takových dél se na Krétě zachovalo v okolí Festu, kde žili potomci přímořského národa. A proto se Pandion rozhodl, ačkoli byl před nebezpečím varován, proniknout do horského kruhu na jižním pobřeží Kréty.

Ještě několik dní, prohlédne si, co lze spatřit, a už popluje domů, k Tesse. Pandion si byl nyní jist svými silami. Ač si vřele přál poučit se u egyptských mistrů, láska k vlasti a k Tesse byla silnější, a pevné ho poutala přísaha, kterou dívce dal.

Jak bude nádherné vrátit se domů s posledními podzimními koráby, pohledět do modrých zářících očí své milované, spatřit zdrženlivou radost svého učitele Agenora, který mu nahrazoval otce i děda!

Pandton se díval přimhouřenýma očima na nekonečnou mořskou hladinu. Ne, tam vpředu jsou daleké cizí země, Egypt, ale jeho vlast je vzadu, za vysokým horským řetězem. A on stále ještě míří od ní dál a ne k ní blíž, Musí se ještě podívat zde ve Festu na staré chrámy, o nichž na pobřeží tak mnoho slyšel. Povzdechnuv zrychlil Pandion kroky a dal se téměř do běhu. Výběžek hřebenu se svažoval dolu širokým svahem, pokrytým hromádkami kamení jako malými pahorky, mezi nimiž se temnily skvrny seleného křoví. Na úpatí svahu se mezi stromy nezřetelně rýsovaly rozvaliny ohromné budovy, polozřícené zdi, zbytky základů a zachovalá brána v rámci černobílých sloupů. Rozvaliny byly němé, záhyby zdi byly před Pandionem rozevřeny jako obrovské ruce, připravené uchopit oběť. Široké čerstvé trhliny — stopy nedávného zemětřesení brázdily povrch zdí. Mladý sochař chodil mezi rozvalinami nehlučně, snaže se neporušit ticho a nahlížel do tmavých koutů pod uchovanými sloupy. Obešel vysunutý roh a octl se v čtvercovém sále bez střechy, jehož zdi byly pomalovány už známými barevnými freskami. Prohlížel si pokorně střídavě vyobrazené hnědé a černé mužské postavy se štíty, meči luky mezi podivnými zvířaty a koráby a vzpomínaje dědova vyprávění dovtípil se, že je tu znázorněna vojenská výprava do země černých, která se podle starého podání rozkládala až na samém pokraji Oekumeny.

Překvapen tímto svědectvím dalekých cest starověkého národa Pandion si dlouho prohlížel nástěnné kresby, až se obrátil vlevo a spatřil uprostřed sálu mramorovou krychli, zdobenou modrými růžicemi a skleněnými závitnicemi. U podstavce krychle ležely náruče docela čerstvých, nedávno utržených květin.

To znamení, že tu někdo byl, že v těchto rozvalinách žijí lidé! Mladík se zatajeným dechem spěchal k východu krytou chodbou zarostlou krávou.