Ivan Jefremov - Na konci světa

„Dnes jsi se učesala jako attická dívka!“ zvolal Pandion. „Jak je to krásné!“

Tessa se usmála a smutně se zeptala: „Což si nepůjdeš, Pandione, naposled zatančit?“ „A ty bys chtěla jít?“

„Ano, budu tančit bohyni Afroditě,“ pevně řekla Tessa. „A také jeřába.“

„Tancovat jeřába, to je attický tanec, proto jsi se tak učesala! U nás jej, myslím, nikdo netančil!“.

„Ale dnes jej budeme tančit všichni tobě, „Proč mně?“ podivil se jinoch. „Což jsi zapomněl, že se jeřáb v Attice tanči na památku“ — Tessin hlas se zachvěl — „šťastného Theseova [16] Theseus — hrdina hellenských mythů; přijel na Krétu a tam v podzemních labyrintech zvítězil nad nestvůrným Minotaurem, kterému rok co rok byli obětováni nejkrásnější jinoši a dívky. Theseus tak zbavil Attiku této krvavé daně krétskému samovládci návratu z Kréty a k poctě jeho vítězství… Pojďme, milý“ — Tessa podala Pandionovi obě ruce a oba mladí lidé přivinuti k sobě vešli pod klenbu stromoví na konci osady.

…Moře hučelo vstříc a vábivě rozvíralo své široširé dálky. V ranních slunečních paprscích se mořská dálava dmula jako vypouklý povrch obrovitého mostu.

Pomalé vlny, nachovějící ranními červánky, přinášely z daleka, snad až z pohádkového Egypta, chumáče nazlátlé pěny. A paprsky slunce v drobných poskocích a v pohupování tančily na neúnavné, věčně rušné vodě a protínaly vzduch slabým, mihotavým zářením.

Pěšinka, s níž bylo ještě vidět osadu a Agenorovu rodinu, mávající poslední pozdravy, zmizela za kopcem.

Pobřežní planina byla opuštěna. Pandion zůstal s Tessou sám před mořem i nebem. Vpředu se černala na písku malá loďka, na níž měl Pandion obeplout mys u ústí Acheloje a přeplout Kalidonský záliv. Dívka a jinoch šli mlčky. Jejich pomalé kroky byly váhavé: Tesiin zrak byl upřen do Pandionovy tváře a Pandion také nebyl s to odtrhnout oči od milované dívky.

Záhy, příliš záhy přišli k loďce. Pandion se vzpřímil a hluboký povzdech se vydral ze stísněné hrudi. Nastal okamžik, jehož příchod tížil Pandiona dnem i nocí. Tak mnoho bylo nutno Tesse říci tuto poslední chvíli, ale nebylo slov.

Pandion stál zmaten, jeho hlavou se nesouvisle, bez ladu míhaly úryvky myšlenek.

Tessa náhle prudkým pohybem objala Pandiona pevně kojem krku a jako by se bála, že by je mohl někdo slyšet, kvapně a přerývaně zašeptala:

„Pandione, přísahej mi před Hyperionem… před strašlivou Hekatou [17] Hekata (Daleko zasahující) — bohyně luny a čar u starých Hellenů. … Ne, raději se zapřísáhni naší láskou, že nepojedeš dále než na Krétu, že nepojedeš tam, do dalekého Egypta, kde by ses stal otrokem a navždy bys zmizel z mého života… Přísahej, že se vrátíš brzo…“ Tessin šepot zanikl v potlačovaném vzlykání.

Pandion přivinul dívku k sobě a přísahal. Před jeho zrakem pluly v tu chvíli mořské dálky, útesy, háje, domy a rozvaliny neznámých osad — všechno, co ho teď odtrhne od Tessy na šest dlouhých měsíců, kdy nebude nic vědět o své milence, ani ona o něm.

Pandion přivřel oči. Cítil, jak Ťessino srdce bije.

Okamžiky míjely, nevyhnutelnost rozluky se blížila, prodlévání se stávalo nesnesitelným.

„Dej se na cestu, Pandione… rychle… sbohem…“ zašeptala dívka.

Pandion se zachvěl, pustil Tessu a rychle přistoupil k loďce.

Loďka zabořená do písku se poddala silným rukám, pomalu se hnula s místa, dno zachrastilo po písčitém břehu. Pandion vstoupil po kolena do studené šplíchající vody a obrátil se. Boky lodice zvedané vlnami ho lehce bily do nohou.

Nehybná jako socha stála Tessa se zrakem upřeným na mys, za nímž Pandionova loďka měla za chvíli zmizet.

V Pandionově srdci se cosi zlomilo. Rázně odstrčil loďku s mělčiny, skočil do ní a uchopil se vesel. Tessa prudce obrátila hlavu a závan západního větru rozevlál její vlasy, rozpuštěné na znamení smutku.

Loďka rychle odplouvala, poslušna silných úderů vesel, a Pandion nespouštěl s nehybné dívky zrak. Její hlava se zdvíhala vysoko, přímo nad obnaženým ramenem.

Vítr zakryl Tessinu tvář jejími lesklými černými vlasy, a dívka se nesnažila svůj obličej odkrýt. Pod tímto závojem viděl Pandion lesklé oči, chvějící se chřípí a rudé polootevřené rty. A vlasy, třepotajíce se ve větru, se ovinuly hustě kolem Tessiny šíje. Jejich konce se v nesčetných prstencích svíjely na tvářích, spáncích a na plné hrudi. Dívka stála bez hnutí, dokud se loďka nevzdálila od břehu a nezahnula přídi na jihovýchod.

Tesse se zdálo, že ne loďka obeplouvá mys, ale že se mys, temný a chmurný ve stínu nízkého slunce, sune zleva do moře a postupně se přibližuje k loďce, Hle, už se dotkl malinké černavé tečky v třpytícím se moři, už tečka za ním zmizela.

Tessa už nic víc nevnímala a klesla na tvrdý, vlhký písek.

Pandionova loďka se ztratila v bezpočetných vlnách. Dávno už zmizel s očí Acheloj, a Pandion nepřestával veslovat, co měl síly, jako by se bál, že stesk ho donutí k návratu. Nemyslil na nic, chtěl se prací pod žhavým sluncem úplně vyčerpat…

Slunce se octlo za zádí loďky a pomalé vlny dostaly barvu tmavého medu. Pandion hodil vesla na dno, opatrně se odrazil jednou nohou, aby úzkou loďku nepřevrhl, a vrhl se do moře. Koupel ho osvěžila a Pandion plaval, postrkuje loďku před sebou; pak opět vlezl do loďky a stál v ní vzpřímen v celé výši.

Vpředu bylo vidět špičatý mys a poněkud vlevo se černal podlouhlý ostrůvek, který uzavíral Kalidonský přístav od jihu. To byl cíl jeho plavby.

Pandion se znovu pustil do veslování a ostrůvek pomalu rostl a stále více se vynořoval z moře. Jeho povrch se rozpadl na jednotlivé špičaté koruny stromů. Před Pandionem se brzy objevila řada štíhlých cypřišů, podobajících se tmavým hrotům obrovských kopí. Stromy chráněné před větry ohybem skalnatého mysu, který se od jihu stále zvyšoval, tyčily se k čistému blankytu oblohy. Jinoch opatrně vedl svou loďku mezi kameny olepenými kluzkými nazrzlými chaluhami. Průhlednou, zelenavě nazlátlou vodou bylo jasně vidět rovné písčité dno. Pandion vystoupil na břeh, nedaleko od starého obětiště zarostlého mechem vyhledal mýtinku s hebkou jarní trávou a dopil zásobu vody, kterou si vzal na cestu. Jíst se mu nechtělo. Do přístavu, který se skrýval na druhé straně ostrova, bylo sotva dvacet stadií.

Pandion chtěl přijít k majiteli korábu svěží a čilý. Lehl si tedy, aby si odpočinul.

Před jeho zavřenými zraky vyvstaly s neobyčejnou jasnosti obrazy včerejší slavnosti…

Ležel spolu s jinými mladíky z osady v trávě, a všichni čekali, až dívky ukončí tanec na počest Afroditinu. Dívky tančily v párech zády k sobě a jejich lehké sukně byly v pase podebrány různobarevnými stuhami. Držely se za ruce a pohlížely na sebe přes ramena, jako by se kochaly navzájem svou krásou.

Široké záhyby bílých sukní vyletovaly a padaly v stříbrných vlnách, snědá těla tanečnic dostávala barvu světlého zlata a jako ohebné stonky se prohýbala podle taktu něžných a táhlých, smutných i radostných zvuků flétny.

Pak se hoši i dívky pomíchali a začali tanec jeřába, nadzvedávajíce se na špičkách prstů a rozpažujíce strnule napjaté paže jako křídla. Pandion byl stále vedle Tessy, která s něho nespouštěla neklidný zrak. Mládež z celé vsi se chovala k Pandionovi pozorněji než obvykle. Jen zářící tvář Eurumachova, který byl do Tessy zamilován, prozrazovala, jak je rád, že Pandion odjíždí, a posměvačná Enoia Eurumacha škádlila, Pandion si všiml, že ostatní si ho nedobírali, jako to činívali, bylo méně vyzývavých vtipů — jako by mezi něj, který odjížděl, a všechny ostatní, kteří tu zůstávali, padla jakási přehrada. Chování přátel vyjadřovalo současně závist i soucit vůči člověku, který stojí na pokraji velkého nebezpečí a ocitá se samoten — mimo ně všechny.