Ivan Jefremov - Na konci světa

Pandion si netroufal následovat účastníky hry a vrátil se na cestu. Rozhodl se, že bude lépe hledat pohostinství u lidí tehdy, až budou doma.

Několik stadií šla cesta přímo a pak se najednou ostře stočila na jih, k moři. Stromy, které ji vroubily, zmizely a ustoupily zaprášenému křoví. Pandionův stín se už viditelně protáhl, když došel k zatáčce. V křoví něco zaharašilo. Jinoch se zastavil a naslouchal. Nějaký pták, jejž bylo proti slunci těžko rozeznat, s hlukem vzlétl a zmizel mezi keři. Uklidněný Pandion šel dál, nevšímaje si už ptačích zvuků. V dálce se ozvalo něžné vábivé volání divokého holuba. Odpověděli na ně ještě dva ptáci, a znovu se rozhostilo ticho. V okamžiku, když Pandion vkročil do zatáčky, zaznělo holubí vrkání docela blízko. Pandion se zastavil, aby si ptáka prohlédl. Náhle uslyšel za sebou pleskání křídel: nad ním vzlétli dva siváci. Pandion se obrátil a spatřil tři muže s tlustými klacky v rukou.

Neznámí se vrhli na Pandiona s ohlušujícím křikem. Pandion okamžitě tasil meč, ale dostal ránu do hlavy. Zatmělo se mu v očích, zavrávoral pod tíhou těl, obořivších se na něho — a tu ho zezadu napadli ještě čtyři, lidé, kteří náhle vystoupili z křoví. Vědomí Pandionovo se ztrácelo v mlhách: chápal, že propadl záhubě, ale přes to se zoufale hranil. Silná rána do ruky mu vyrazila meč. Padl na kolena, přehodil přes sebe člověka, který mu skočil na záda, pěstí srazil druhého, třetí, kterého kopl, odletěl se zasténáním.

Lidé, kteří Pandiona přepadli, zřejmě neměli v úmyslu ho zabít. Odhodili hole a dodávajíce si odvahu bojovnými výkřiky, vrhli se na Pandiona znovu. Pod tíhou pěti těl padl na cestě tváří do prachu, který nu zacpal ústa i nos a zalepil mu oči. Pandion se vzepřel na zemi o ruce i nohy a snažil se nepřátele se sebe setřást. Vrhali se mu pod nohy, tiskli mu krk. Klubko těl se znovu svalilo na zem, kolem vířil prach, rudý v slunečním světle. Útočníci si uvědomili neobyčejnou sílu a otužilost Pandionovu a už nekřičeli — na pusté ztichlé cestě bylo slyšet jen hluk zápasu, sténání a chraptivé vzdechy zápasících.

Prach pokryl těla, z oděvu byly špinavé rozedrané cáry, ale zápas trval dále.

Několikrát se Pandion zvedl, setřásl se sebe protivníky, ale ti ho znovu zdolávali, chytajíce ho za nohy. Pojednou se vzduchem rozlehl vítězný křik: útočníkům přibyla posila — noví čtyři muži se připojili k boji. Pandionovy ruce a nohy spoutaly pevné řemeny. Polomrtev únavou a zoufalstvím zavřel Pandion oči. Jeho přemožitelé živě mezi sebou rokovali neznámým jazykem a ležíce ve stínu vedle něho odpočívali po těžkém zápase.

Zvedli se a posunky mu poručili, aby šel s nimi. Pandion chápal, že je marné se vzpírat a rozhodnuv se šetřit síly na příhodnou chvíli, kývl na souhlas. Neznámí mu rozvázali nohy. Obklopen těsným kruhem nepřátel kráčel Pandion vratkým krokem po cestě.

Záhy spatřil několik nuzných chatrčí z hrubých kamenů. Z domků vyšli obyvatelé: stařec s bronzovou obroučkou ve vlasech, několik žen a dětí. Stařec přistoupil k Pandionovi, spokojeně si zajatce prohlédl, ohmatal jeho svaly a řekl cosi veselého lidem, kteří Pandiona přivedli. Pandiona zavedli k malému domku.

Dveře se otevřely s pronikavým skřípáním — uvnitř bylo nízké ohniště, kovadlina s nástroji rozházenými kolem a hromada uhlíků. Na stěnách visely dva velké lehké kruhy. Nevysoký stařec se zlou tváří a dlouhýma rukama poručil jednomu z průvodců Pandionových, aby rozdmýchal uhlíky, sundal s hřebíku kovovou obruč a přistoupil k zajatci. Kovář hrubě podstrčil obruč zajatci pod bradu, roztáhl ji, změřil si zajatcův krk, nespokojeně něco zabručel a zašel dovnitř kovárny; s rachotem vytáhl kovový řetěz, strčil poslední článek do ohně a jal se bronzovou obruč na kovadlině ohýbat, sklepávaje ji rychlými údery kladiva na potřebnou velikost.

Teprve nyní pochopil Pandion celou hrůzu skutečnosti. Jeden za druhým proletěly před ním drahé obrazy. Tam na rodném břehu čeká na něho Tessa s vírou v něho, v jeho lásku a návrat. Nyní mu dají bronzový obojek otroka a přikovají ho k pevnému řetězu bez naděje na brzké vysvobození.

A on počítal už poslední dny svého pobytu na Krétě… Brzo by byl mohl už připlout do Kalidonského zálivu, odkud začal svou cestu, která se mu stala tak osudnou.

„Ó Hyperione, můj praděde, a ty, Afrodité, sešlete mí smrt nebo mě zachraňte,“ zašeptal tiše.

Kovář klidně a plánovitě pokračoval ve své práci; ještě jednou změřil obojek, zploštil jeho konce, ohnul je a provrtal v nich dírky. Zbývalo jen přikovat řetěz. Stařec krátce broukl — Pandiona popadli, posunky mu poručili, aby si lehl u kovadliny. Mladík sebral všechny své síly k poslednímu pokusu se osvobodit. Zpod řemenů, které zkroutily lokty, vytryskla krev, ale Pandion zapomněl na bolest — cítil, že řemeny povolily. Okamžik — a praskly. Člověka, který se na něho obořil, udeřil Pandion hlavou do čelisti, a ten padl na zem. Povalil ještě dva další a jako vítr se rozběhl po cestě. Nepřátelé se za ním hnali se zuřivým jekem. Na jejich křik vybíhali muži, ozbrojeni kopími, noži a meči; množství pronásledujících stále vzrůstalo. Pandion uhnul s cesty a přeskakuje křoviny, hnal se k moři. Pronásledovatelé mu s hněvivým rykem běželi v patách.

Křoví prořídlo, půda se začala poněkud zvedat. Pandion se zastavil — daleko dole, pod stěnou kolmých skal bylo rozlito moře, zářivě se třpytící v slunci. Několik desítek stadií od břehu bylo dobře vidět pomalu plující červený koráb.

Pandion začal pobíhat po kraji srázu, snaže se najít pěšinku dolů, ale kolmé skály se táhly do dálky na obě strany. Nebylo zbytí — z křoví se už hnali nepřátelé, kteří se v běhu rozvinuli do prohnutého oblouku, aby mohli Pandiona obklíčit se tří stran. Pandion se ohlédl na pronásledovatele a podíval se dolů.

„Zde smrt — tam otroctví“ proletělo mu hlavou. „Tesso, ty mi odpustíš, dovíš-li se…“ Déle nebylo možno váhat.

Pandion stál na okraji balvanu, který uvízl nad srázem. Asi dvacet loktů doleji byl vysunut druhý výstupek. Na něm rostla nízká borovice.

Na rozloučenou přelétl pohledem milované moře a skočil dolů do hustých větví osaměle stojícího stromu. Vzteklý pokřik nepřátel na okamžik dolehl k jeho sluchu. Pandion proletěl korunou stromu, lámaje větve a rozdíraje si tělo, zřítil se na dolejší silné větve, minul vysunutou hranu útesu a spadl do měkké sesuté hlíny sypkého svahu. Kutálel se ještě asi dvacet loktů doleji a zachytil se na výstupku skály, vlhké vodní pěnou stříkající za příboje až sem. Omráčený pádem, neuvědomuje si dosud, že je zachráněn, Pandion se nadzvedl a klekl na kolena. Shora se snažili pronásledovatelé trefit ho vrhanými kopími. Pod nohama mu šplouchalo moře.

Koráb se přiblížil, jako by námořníky zajímalo, co se na břehu děje.

V hlavě Pandionově tupě hučelo, cítil v celém těle velkou bolest, zrak mu zastřely slzy. Uvědomoval si nejasně: až jeho pronásledovatelé přinesou luky, jeho záhuba bude nevyhnutelná. Moře ho lákalo, koráb nablízku se zdál být záchranou poslanou mu bohy, Pandion nemyslil na to, že by koráb mohl patřit cizincům nebo nepřátelům — věřil že milované moře ho nepodvede.

Pandion se vztyčil a přesvědčiv se, že se jeho ruce jsou s to hýbat, skočil do moře a plaval ke korábu. Vlny se mu převalovaly přes hlavu, potlučené tělo ho špatně poslouchalo, rány mučivě pálily, v krku mu vyschlo.