Ivan Jefremov - Na konci světa

Loď se blížila k Pandionovi; volali na něho, dodávajíce mu odvahu. Už bylo slyšet pronikavé skřípání vesel, koráb se vynořil nad jeho hlavou, Pandiona uchopily silné ruce a vytáhly ho na palubu…

Mladík se zhroutil bezvládně na teplá prkna, ztráceje vědomí. Přivedli ho k sobě, dali mu vodu — dlouho a lačně pil. Pak cítil, že ho odtáhli stranou a něčím přikryli. Mladý sochař upadl do hlubokého spánku.

Krétské hory bylo na obzoru sotva vidět. Pandion se pohnul, bezděky zasténal a probudil se. Byl na korábu, který se nepodobal lodím jeho vlasti — s nízkým brlením, s boky chráněnými proutěným pletivem a s vesly trčícími z podpalubí. Tato loď má brlení vysoké, veslaři seděli po obou stranách v podpalubí u průřezů v lodních bocích. Plachta na stožáru uprostřed lodi byla vyšší a užší než na lodích hellenských.

Hromady kůží nakupené na palubě vydávaly těžký pach. Pandion ležel na úzké trojhranné plošince špičaté přídě lodi. K mladíku přistoupil vousatý člověk s hrbolatým nosem, v tlustém vlněném oděvu, podal mu číši s teplou vodou smíchanou s vínem a promluvil v neznámé řeči s ostrým kovovým přízvukem. Pandion zavrtěl hlavou. Člověk se dotkl jeho ramene a velitelským pohybem ukázal na záď korábu. Pandion omotal kolem beder cáry prosáklé krví a šel podél brlení k přístřešku na zádi.

Tam seděl hubený člověk s podobným hrbolatým nosem, jako měl ten, co Pandiona přivedl. Roztáhl v úsměvu rty, vroubené drsnými vousy trčícími vpřed. Jeho suchý a dravý obličej, ošlehaný větry a jakoby ulitý z bronzu, vyjadřoval krutost.

Pandion pochopil, že se dostal na obchodní loď Féničanů a že vidí před sebou kapitána nebo majitele lodi.

Prvním dvěma otázkám, které mu pán lodi položil, Pandion nerozuměl. Pak začal obchodník mluvit lámaným iónským nářečím, které Pandion znal, a míchal do něho karijská a etruská slova. Ptal se Pandiona na jeho příhody, vyzvěděl, odkud pochází, a přiblíživ k němu obličej s hrbolatým nosem a s nehybnýma jestřábíma očima, řekl:

„Viděl jsem, jak jsi uprchl, byl to výkon hodný starověkého hrdiny. Potřebuji takové odvážné a silné vojíny — v těchto mořích a na jejich březích je mnoho loupežníků, kteří nás kupce olupují. Budeš-li mi věrně sloužit, bude tvůj život lehký a já se ti odměním.“

Pandion zavrtěl zamítavě hlavou, nesouvisle vykládal, že se musí vrátit co nejdříve domů a prosil, aby ho vysadili na nejbližším ostrově.

Kapitánovy oči se hněvivě zaleskly.

„Můj koráb míří rovnou do Tyru, [20] Tyrus — starobylé hlavní město Feničanů, na jih od nynějšího Bejrůtu na jihu dnešní Syrie. přede mnou je jen moře. Jsem králem na své lodi a ty jsi v mé moci. Mohu poručit, abys byl ihned popraven, zachce-li se mí. Nuže tedy, vyber si buď toto“ — Féničan ukázal dolů, kde se pod palubou stejnoměrně pohybovala vesla a rozléhal se smutný zpěv veslařů „budeš otrokem přikovaným k veslu, nebo dostaneš zbraň a přidáš se k tamtěm,“ — kupcův prst se obrátil dozadu a ukázal pod přístřešek: tam se líně povalovalo pět zdravím kypících polonahých lidi s tupými zvířecími obličeji. — „Čekám, rychle se rozhodni!“

Pandion se bezradně rozhlédl. Koráb se rychle vzdaloval od Kréty. Vzdálenost mezi nimi a jeho vlastí se stále zvětšovala. Pomoc čekat nebylo odkud.

Pandion usoudil, že se mu jako vojínu podaří utéci lehčeji. Ale Feničan znal dobře hellenské zvyky a donutil ho složit tři hrozné přísahy věrnosti.

Pak potřel Pandionovy rány léčivou masti, odvedl ho ke skupině vojínů a poručil jim, aby mu dali jíst.

„Ale dávejte na něho dobrý pozor!“ nařídil jim, když odcházel, „Pamatujte, že všichni odpovídáte přede mnou za každého z vás!“

Velitel vojínů se na souhlas ušklíbl, poklepal Pandiona po rameni, ohmatal svaly a řekl cosi ostatním, Ti se hlasitě rozesmáli. Pandion se na ně užasle podíval, ode všech lidí ho nyní dělil hluboký zármutek.

Do Tyru zbývaly sotva dva dny plavby. Za čtyři dny, které na korábu strávil, si Pandion na své postavení trochu zvykl. Rány a odřeniny nebyly těžké a zahojily se.

Majitel lodi si všiml bystrosti a různých vědomostí Pandionoých, byl s ním spokojen a několikrát s ním rozmlouval. Od něho se Pandion dověděl, že jede starodávnou námořní cestou, kterou národ z ostrova Kréty razil do jižní země černých. Lodi jezdily tehdy kolem nepřátelského a mocného Egypta, podél břehů ohromné pouště až k Vratům Mlh. [21] Vrata Mlh — Gibraltaraký průliv.

Za Vraty Mlh, kde se skály jihu a severu k sobě přibližovaly a tvořily úzký průliv, byl konec pevniny — dál se prostíralo ohromné Mlžné moře. [22] Mlžné moře — Atlantický oceán. Zde lodi obracely na jih a brzo pak přistávaly u břehů horké země černých, bohaté na slonovinu, zlato, olej a kůži. A pravé touto cestou jezdily dávné výpravy obyvatel ostrova Kréty — vyobrazení takové výpravy viděl Pandion v osudný svůj den. Národ námořníků pronikal do dalekých jižních končin, kam se Egypťané nedostáli.

Nyní podél jižních a severních břehů jezdí lodi Feničanů, získávají laciné zboží a silné otroky, ale zřídka kdy doplují dál než k Vratům Mlh.

Féničan tušil Pandionovy nevšední schopnosti a rád by ho byl měl ve svých službách. Lákal ho líčením rozkoší dalekých plaveb, maloval mu obrazy budoucích úspěchů, sliboval mu, že se po deseti- patnáctileté dobré službě sám může stát kupcem nebo kapitánem lodi.

Pandion naslouchal Féničanovi se zájmem, ale věděl předem, že život obchodníka není pro něho, že svou vlast, Tessu a svobodný život umělce nevymění za bohatství v cizině.

Den ode dne byla nesnesitelnější jeho touha spatřit alespoň na okamžik Tessu znovu naslouchat velebnému šumění posvátného sosnového háje, v němž strávil tolik šťastných chvil. Pandion dlouho neusínal; ležel vedle chrápajících soudruhů, přemáhal napětí tlukoucího srdce a dusil steny svého zoufalství.

Kapitán lodi mu nařídil, aby se učil ovládat kormidlo. Čas se Pandionovi jen vlekl, když stával u kormidlového vesla a vyrovnával směr lodi podle dráhy slunce nebo naslouchal poučení kormidelníkovu, jak se orientovat podle hvězd.

Tak tomu bylo i této noci. Pandion se opíral o brlení lodi a svíraje kormidlo, překonával odpor sílícího větru. Na druhé straně lodi stál kormidelník s jedním z vojínů. [23] Starověké lodi měly dvě kormidelní vesla, jedno na přídi a druhé na zádi. Hvězdy se míhaly v trhlinách mezi mraky, nadlouho se skrývaly ve tmě zachmuřeného nebe a smutný hlas větru postupně klesal a přecházel do hrozivého hučení.

Loď se zmítala, vesla dutě dopadala na vodu a každou chvíli bylo slyšet pronikavý hlas vojína, jak klením a ranami důtek popohání otroky.

Kapitán, který dřímal pod přístřeškem, vyšel na palubu. Pozorně se rozhlížel po moři a zjevně znepokojen přistoupil ke kormidelníkovi. Dlouho se radili. Kapitán vzbudil spící vojíny, poslal je ke kormidlovým veslům a sám se postavil vedle Pandiona.

Vítr se ostře obrátil a vrhl se vztekle na koráb; vlny se zvedaly stále výše a přelévaly se přes palubu. Museli odklidit stožár — ležel teď na hromadě kůží, vyčníval nad přídí a dutě narážel na vysoký vlnolam.

Zápas lodi s vlnami a větrem byl stále zoufalejší. Bruče si pro sebe cosi jako modlitby nebo kletby, dal kapitán rozkaz obrátit loď k jihu. Vítr ihned loď uchvátil a koráb se rychle rozletěl do neznámé černé mořské dálky.