Ivan Jefremov - Na konci světa

„Vidíš, Tessa se na tebe hněvá: nemohl jsi po celé dlouhé dva dny přiběhnout a upozornit nás, že nebudeš pracovat,“ vyčítavě řekl mistr Pandionovi.

Mladík stál tiše, se sklopenou hlavou a vrhal zachmuřené pohledy s dívky na učitele.

„Co je ti, můj hochu, vlastně už ne hochu, ale vojíne?“ ptal se Agenor. „Jsi dnes nějak smutný. A jaký to máš balíček?“

Pandion vyprávěl přerývaným hlasem zmateně o dědově odjezdu, znovu prožívaje svou lítost.

Přišla umělcova žena, matka Tessina.

Umělec položil obě ruce na jinochova ramena:

„Dávno tě máme, Pandione, rádi. Jsem šťasten, že sis zvolil dráhu umělce a dal jí přednost před životem vojína. Ten tě stejně později nemine, ale nyní musíš dosáhnout mnohého z toho, čeho lze získat jen úmornou prací a přemýšlením.“

Pandion, jak bylo zvykem, se poklonil před ženou Agenorovou a ta přikryla jeho hlavu lemem oděvu a pak ho přivinula něžně k prsům.

Dívka radostně vykřikla, ale vtom se zastyděla a zmizela uvnitř domu, provázena otcovým úsměvem.

Agenor usedl před vchodem do dílny, aby si odpočinul. Před domem rostly staré olivy. Jejich ohromné sukovaté kmeny se fantasticky proplétaly, a zamyšlený umělcův pohled v nich objevoval obrysy lidí a zvířat. Jeden strom mu připomínal obra skloněného na kolenou a pozvedajícího široce rozpřažené ruce. U druhého stromu splývaly pokřivené tvary kmenu v ohyzdné tělo, zkroucené v křečích. A všechny stromy byly sehnuty, Jako by s námahou strkaly dovrchu těžkou změť nesčetných větví, obalených drobounkými stříbřitými lístečky.

Na druhé straně domu se mihla ženská postava v ostře modrém svátečním chimationu se zlatými penízky. Umělec poznal svou dceru v tom okamžiku, když se ztrácela za svahem kopce. K Agenorovi se přiblížila jeho žena, neslyšně našlapujíc bosýma nohama, a sedla si vedle něho. „Tessa šla opět k Pandionovi do sosnového háje.“ řekl umělec a dodal: „Děti si myslí, že nevíme o jejich malém tajemství!“

Jeho žena se vesele zasmála, ale najednou zvážněla a zeptala se:

A jak smýšlíš nyní o Pandionovi, když je u nás už přes rok?“

„Mám ho ještě raději,“ odpověděl Agenor, a jeho žena souhlasně kývla hlavou. „Ale…“ umělec se odmlčel, rozvažuje svá další slova.

„Chce příliš mnoho dokázat,“ dokončila za něho žena.

„Ano, chce mnoho dokázat a bohové mu dali velké nadání. Ale není nikoho, kdo by ho vedl, a já mu nemohu dát to, po čem touží.“ řekl umělec hlasem, v němž se slabě chvěl smutek.

„A mně se zdá, že žije jako v horečce, jako by si nebyl ani vědom sebe, vůbec se nepodobá jiným mladíkům,“ řekla tiše žena. „Nechápu, co vlastně chce, a někdy je mi ho prostě líto.“ „Má drahá, máš pravdu: nepřinese mu štěstí touha po tom, co nedokázal nikdo vytvořit. A tvůj nepokoj… Chápu jej: bojíš se o Tessu?“

„Ne, nebojím se, má dcera je hrdá a statečná. Ale tuším, že láska k Pandionovi může jí přinášet mnoho hoře. Je to zlé, když člověk jako Pandion je posedlý vysokými tužbami — pak ho nevyléčí ani láska z věčného stesku…“

„Jako vyléčila mne,“ něžně se usmál na ženu umělec. „A kdysi jsem byl možná jako Pandion.

„Ne, nikoli, ty jsi byl vždycky klidnější a silnější,“ řekla žena a pohladila šedivějící hlavu Agenorovu.

Umělec se zahleděl do dáli, za stromy, kde zmizela Tessa.

Dívka kráčela rychle k moři a často se ohlížela, ačkoli věděla, že tak časně ve sváteční den nepůjde do posvátného háje nikdo.

Bílé srázy neplodných kamenitých hor už sálaly žárem. Zprvu vedla cesta po rovině plné trní a Tessa kráčela opatrně, aby si neroztrhla lem svého nejlepšího chitonu z tenké, poloprúhledné látky, která byla přivezena ze zámoří. Cesta se dále zvedala na pahorek, cele tonoucí v krvavě rudých květech. V jasném slunci pahorek planul, jako by na něm hořely tmavé plameny. Zde trní nebylo, a dívka nadzvedla vysoko záhyby svého chitonu a dala se do běhu.

Rychle proběhla kolem osamělých stromů a octla se v háji. Po štíhlých kmenech sosen se míhal voskově fialový třpyt, v rozložitých korunách šuměl vítr a větve obalené měkkým jehličím, dlouhým jako délka dlaně, rozptylovaly sluneční jas v zlatý prach.

Vůně rozpálené pryskyřice a jehličí splývala a chladivým dechem moře a naplňovala celý háj.

Dívka zvolnila krok, poddávajíc se podvědomě slavnostní tišině háje.

Vpravo mezi kmeny se před ní zvedala šedá skála, pokrytá chvojím.

Na mýtinku padal sloup slunečního světla a sosny kolem ní se zdály jako ulity z ryzího zlata. Sem doléhal dunivý hukot moře jasněji; neviditelná hladina se ustavičně ozývala nízkými rytmickými akordy.

Od skály vyběhl Tesse vstříc Pandion a se vztaženýma rukama dívku k sobě přitiskl, pak ji od sebe odsunul a pozorně se na ni díval, jako by se snažil vsát do sebe celou její podobu.

Prstence leskle smolných černých vlasů vlály kolem Tessina hladkého čela, úzké obočí se zvedalo k spánkům s nepatrným lomem a dodávalo modrým očím stěží postižitelný výraz trochu výsměšné hrdosti.

Tessa se měkce jinochovi vymkla.

„Neotálej, brzo sem přijdou lidé!“ řekla a něžně se podívala na Pandiona.

„Jsem připraven“ — a s těmi slovy přistoupil jinoch ke skále, roztáté úzkou kolmou jeskyní. Na balvanu vápence stála nedokončená socha lidské postavy v poloviční velikosti z tuhé hlíny. Zde byly také rozloženy sochařovy dřevěné nástroje — ohnuté pilníčky, nože a lžíce.

Dívka shodila modrý chimation a pomalu zvedla ruce k přezkám, které zachycovaly záhyby lehké látky rozstřižené podél ramenou. Pandion ji s úsměvem pozoroval, probíraje se v nástrojích, ale když se otočil k soše, zanícený úsměv mu pomalu mizel s tváře.

Jak bylo toto hrubé dílo ještě vzdáleno okouzlující, živé Tesse. Ale přece jen se už v hlíně objevily proporce jejího těla. Dnes se musí všechno rozhodnout. Konečně vdechne do mrtvé hlíny kouzlo živých linií.

Zachmuřeně a rozhodně se obrátil Pandion k Tesse. Dívka se úkosem na něho podívala a pokývla mu hlavou. Sklopila oči a opřela se o kmen sosny s jednou rukou za hlavou. Pandion se mlčky ponořil do práce. Jeho pohled byl pronikavý, oči těkaly s těla přítelkyně na hlínu a zpět, zastavovaly se, měřily a porovnávaly.

Už mnoho dní trval tento zápas tvůrčích rukou s mrtvou, lhostejně poddajnou hlínou, kterou byla třeba donutit, aby přijala krásný tvar živého těla.

Čas plynul. Jemné ucho jinochovo zachytilo několik tlumených povzdechů unavené Tessy.

Pandion přerušil práci, ustoupil od svého díla, a Tessa se bezděky zachvěla, když zaslechla trpký sten zklamání. Socha byla teď daleko horší. To, co v ní žilo a poutalo svými sotva nahozenými rysy, teď v uhlazeném a dokončovaném výrazu zemřelo. Socha se stala jen neživou tělesnou napodobeninou snědé Tessy, jež stála opodál pod ohromným sosnovým kmenem barvy tmavého zlata.

Se zaťatými rty srovnával mladý sochař Tessu se sochou a úporně se snažil najít chybu. Chyba tu nebyla žádná — chybou to nebylo možno nazvat: nedokázal prostě vdechnout soše život, zachytit měnivý pohyb tvarů lidského těla. Domníval se, že síla jeho lásky, jeho vzrušení nad Tessinou krásou dá mu povznést se vysoko, provést velký tvůrčí zázrak — a světu se představí nevídaná socha… Tak se domníval včera, tak ještě před půl druhou hodinou! A hle, ne, nedokáže… nedovede to… nemá dost sil… Ani pro Tessu, kterou tak miluje! Co teď dělat? Celý svět Pandionovi zešedl, nástroje mu vypadly z rukou, krev se mu nahrnula k spánkům. V zoufalství, vědom si své bezmoci, mladík se vrhl k dívce a padl před ní na kolena.