Ivan Jefremov - Na konci světa

Děd a vnuk se dali podél houštiny zažloutlé ostřice a rákosí tam, kde se zvedal, vysunut hluboko do moře, dlouhý násep úzkého mysu. Na konci mysu rostly dva mohutné, rozložité duby. Mezi nimi bylo z hrubě otesaného vápence postaveno obětiště a za ním stál zčernalý dřevěný sloup, přitesaný do lidské podoby. Byl to starobylý chrám, zasvěcený zdejšímu bohovi — řece Ahelu, která zde ústila do moře.

Ústí řeky se ztrácelo v zelených houštinách, hemžících se ptactvem, které sem přilétalo ze severu. Vpředu bylo vidět zamlžené moře. Odtud se hnaly vlny a s pleskotem narážely na špičatý konec mysu, který se podobal krku ohromného zvířete ponořivšího hlavu do vody.

Slavnostní hukot vln, pronikavý křik ptáků, svištění větru v rákosí a šum dubových větví — všechny tyto zvuky splývaly v neklidnou hřmící melodii. Na hrubém kamenném obětišti rozdělal stařec oheň. Hodil do plápolajících plamenů kousek masa a placku. Když byla oběť skončena, zavedl stařec Pandiona k velkému kameni u srázného kraje omšelé skály a poručil mu odvalit jej stranou. Jinoch to provedl hravě a vyzván dědem vsunul ruku do hluboké trhliny mezi dvěma vrstvami vápence. Zazvonil kov — Pandion vytáhl výzbroj pokrytou zelenými skvrnami měděnky: meč, helmu a široký pás z čtvercových měděných destiček, který byl pancířem pro dolejší části trupu.

„To jsou zbraně tvého předčasně zahynuvšího otce,“ řekl tiše děd. „Štít a luk si musíš opatřit sám.“ Vzrušen nahnul se jinoch nad zbraně a opatrně začal odstraňovat z kovu povlak měděnky.

Stařec usedl na kámen, opřel se zády o skálu a mlčky pozoroval vnuka, snaže se před ním utajit svůj žal.

Pandion nechal zbraně ležet, vrhl se k dědovi a prudce ho objal. Stařec přitiskl k sobě štíhlou jinochovu postavu, cítě pod rukou jeho mohutné svaly. Zdálo se mu, že on i jeho syn, který dávno zahynul, se znovu zrodili v tomto mladém těle, které bylo stvořeno, aby vítězně zdolávalo překážky. Obrátil k sobě vnukovu tvář a dlouho se díval do jeho otevřených zlatých očí.

„Nyní se musíš rozhodnout, Pandione: buď půjdeš k veliteli naší fratrie jako vojín, nebo se staneš pomocníkem Agenorovým.“

„Zůstanu u Agenora,“ bez váhání odpověděl Pandion. „Kdybych šel do vsi k veliteli, musel bych tam bydlet, stravovat se se všemi v sboru mužů a ty bys pak zůstal sám. Nechci se s tebou rozloučit, chci ti pomáhat.“ „Ne, my se teď musíme rozloučit, Pandione,“ s přemáháním, ale pevně řekl stařec. Jinoch se diveně vyvinul, ale dědova ruka ho zadržela.

„Splnil jsem slib, který jsem dal svému synovi, tvému otci, Pandione,“ pokračoval stařec. „Vstupuješ nyní do života. Počátek tvého života musí být volný, nezatížený starostí o nemohoucího starce. Já odejdu z naší Aeneady do úrodné Elidy, kde žijí mé dcery se svými manžely. Až se staneš slavným mistrem, najdeš mě…“

Na vášnivé protesty jinochovy stařec jen záporně vrtěl hlavou. Mnoho bylo něžných, prosebných i hněvivých slov Pandionových, až konečně mladý muž pochopil, že rozhodnutí dědovo je neochvějné, že zrálo léta, že je upevnila životní zkušenost.

Pln zármutku, který mu tížil srdce jako kámen, se Pandion po celý den od děda nevzdálil a pomáhal mu v přípravách k odjezdu.

Večer si oba sedli u převrácené, čerstvě vysmolené loďky, a děd vyndal svou starou lyru, pamatující prastaré časy. Po břehu se rozléhal jako za mlada silný hlas starého aida a zanikal v dáli. Smutný nápěv připomínal stejnoměrné šplouchání moře. Na žádost Pandionovu zpíval stařec pověsti o původu jejich národa, o sousedních zemích a krajích.

Jinoch si byl vědom, že poslouchá starce naposled, a lačně hltal každé slovo, snaže se zapamatovat si písně nerozlučně spjaté od dětství s dědovou tváří. Pandion si živě představoval dávné hrdiny, kteří sjednocovali různé řecké rody.

Utarý aid zpíval o drsné kráse své vlasti, kde příroda sama jest pozemským vtělením bohů, o velikosti lidí, kteří dovedou milovat život a vítězit nad přírodou a kteří se před ní neschovávají do chrámů, neodvracejí se od přítomnosti.

A Jinochovo srdce vzrušeně tlouklo — jako by stál před cestami ubíhajícími do neznámé země, před cestami odhalujícími za každou zatáčkou něco nového a překvapujícího.

Ráno jako by se bylo vrátilo horké léto. Čistý blankyt oblohy dýchal žárem, nehybný vzduch zněl cvrkáním cikád a slunce se oslnivě odráželo od bílých skal a balvanů.

Moře se stalo průhledným a líně se kolébalo u břehů, bylo jako staré víno pohupující se v obrovitém poháru. Když dědova loďka zmizela v dáli, stesk sevřel Pandionovo srdce. Padl na zemi a opřel čelo o zkřížené ruce. Bylo mu jako malému chlapci, osamělému a opuštěnému, který odjezdem milovaného děda ztratil část svého srdce. Slzy stékaly Pandionovi po rukou, ale nebyly to už slzy dítěte — kanuly řídce, těžkými kapkami a neulevovaly hoři.

Sny o velkých skutcích uplynuly do daleka. Nic nemohlo jinocha utěšit — chtěl být u děda.

Pomalu a neúprosně pronikla do jeho vědomí nenávratnost ztráty a mladík se vzchopil. Zastyděl se nad slzami, stiskl rty, zvedl hlavu a dlouho se díval na širou hladinu moře, až se jeho vzrušená mysl uklidnila a on byl schopen klidně uvažovat Pandion vstal, přelétl pohledem břeh hořící žhavým sluncem, maličký domek pod platanem, a jeho stesk se stal znovu nesnesitelný. Pochopil, že dny jeho mladosti minuly, že se už nikdy nevrátí bezstarostný život s jeho naivními, polodětskými sny.

Pomalu se loudal Pandion k domku. Tam se opásal mečem a své věci zabalil do pláště. Pevně přirazil dveře, aby se bouře nedostala dovnitř a pustil se po kamenité pěšince, čistě umetené mořskými větry. Suchá a ostrá tráva smutně šustila pod nohama. Cestička vedla k pahorku, pokrytému zeleným křovím, jehož drobné listí, vyhřáté sluncem, silně vonělo čerstvě prýštící šťávou oliv. Zde se pěšinka rozdvojovala: vpravo ke skupině rybářských chatrčí, které stály na břehu moře, a vlevo podle břehu řeky ke vsi. Pandion zahnul doleva; za kopcem se jeho nohy vnořily do horkého, bílého prachu, cvrkáni cikád přehlušilo hukot moře. Úpatí kamenitého svahu hory tonulo v zeleni stromů. Úzké listí oleandrů a těžká zeleň smokvoní se proplétaly s košatými korunami ohromných ořechů — a to vše splývalo v jednu vlnící se stěnu, která se zdála u bílých srázů vápencových skal skoro Černá. Pěšinka vklouzla do chladivého stínu a po několika zatáčkách dospěla k planině, zastavěné malými domky, přitisknutými k strmým svahům vinic.

Jinoch přidal do kroku a namířil k nízké bílé budově, skryté za pokřivenými kmeny oliv. Vešel pod přístřeší a v ústrety se mu zvedl nevysoký, černovousý starší muž — mistr sochař Agenor.

„Tys přišel, Pandione!“ radostně uvítal mladíka umělec. „Už jsem myslil, že pro tebe pošlu… Á, tak tohle to bylo!“ Agenor zpozoroval Pandionovu výzbroj.

„Dovol, ať tě obejmu, můj hochu! Tesso, Tesso!“ zavolal: „Podívej se, jaký vojín k nám přišel!“

Pandion se rychle obrátil. Z dveří vyhlédla dívka v temně rudém chimationu [6] Chimation — přehoz přes šat hellenských žen. Byl to obdélníkový kus látky, podobný velké šále. Nosily jej přes ramena, za špatného počasí jim zahalovaly i hlavu , přehozeném na ramenou přes jemný bleděmodrý chiton. V radostném úsměvu odhali1a bezvadné zuby, ale potom se zamračila,přestala se usmívat a chladně změřila mladíka pohledem.