Ivan Jefremov - Na konci světa

Dívka zmatena a v rozpacích vzala horké tváře Pandionovy, které k ní zvedl, do svých dlaní.

A najednou svým ženským pudem pochopila, co se děje v umělcově duši. S mateřskou láskou se k němu sklonila, těšila ho něžnými slovy, tiskla k sobě Pandionovu hlavu a její jemné prsty si pohrávaly s prstenci krátkých vlasů.

Bouřlivé zoufalství jinochovo se ztišilo.

V dálce se ozvaly hlasy. Pandion se rozhlédl kolem; jeho vznět vychladl a s ním odešla i hrdá naděje. Zdilo se mu, že se jeho mladický sen nikdy neuskuteční. Sochař přistoupil ke své soše a stanul zamyšlen. Malá Tessina ruka se opřela o jeho loket.

„Opovaž se, nerozumný chlapče,“ zašeptala dívka,

„Nemohu, nesmím, Tesso,“ přisvědčil Pandion, neodvraceje svůj pohled od sochy. Kdyby tato…“ hoch se zarazil, „kdybych nebyl tvořil tebe, kdybys to nebyla ty, zničil bych ji hned. Ta věc je tak nehezká, tak hrubá, že nesmí existovat, že nesmí ničím připomínat tvou podobu,“ a s těmi slovy mladík lehce posunul kámen se sochou do hloubi jeskyně. Pečlivě zamaskoval úzkou štěrbinu úlomky kamenů a hrstmi suchého chvojí.

Jinoch a dívka se vydali za hlasem mořského příboje. Dlouho šli mlčky. Konečně začal mluvit Pandion — toužil aspoň po tom, aby milovaná dívka pochopila jeho smutek a zklamáni. A Tessa se snažila Pandiona přesvědčit, že se musí pokoušet znovu a znovu, mluvila mu o své víře v něho a o tom, že Pandion je schopen, aby splnil své záměry. Ale Pandion nevěřil. Teprve dnes pochopil, že má ještě daleko k skutečnému mistrovství, že k pravému umění dojde jen po cestě dlouhých let tvrdé práce.

„Ne, Tesso! Teprve nyní jsem pochopil. Že nejsem s to vtělit tě do sochy!“ hovořil vášnivě. „Jsem příliš chud zde a zde také“ — dotkl se srdce a očí — „než abych dovedl vyjádřit tvou krásu…“

„Což není tvá, Pandione?“ prudce objala dívka umělce kolem šíje.

„Ano, Tesso, ale jak pro ni někdy trpím. Nikdy se nepřestanu tebou kochat a současně… nejsem s to vytvořit tvou sochu. A já tě musím vtělit do hlíny, do dřeva, do kamene! Musím pochopit, proč je tak těžké vyjádřit život, neboť nepochopím-li to, Jak budu s to tvořit svá díla živá?“

Tessa mu pozorné naslouchala, cítila, že se jí pravé odhaluje cela hlubina Pandionovy duše a hořce si uvědomovala svou bezmocnost. Umělcův smutek se zmocňoval i jí a v jejím srdci se rodil nejasný strach.

Najednou se Pandion rozesmál, a než se Tessa vzpamatovala, mocné paže ji vyzvedly do výše. Pandion s ni běžel k moři, postavil ji na vlhký písek a sám zmizel za oblým pahorkem.

Okamžik a dívka spatřila Pandionovu hlavu na hřebeni blížící se vlny. Mladík se vrátil brzy. Svaly se pod jeho pokožkou chvěly a setřásaly vodu, po nedávném smutku nebylo ani stopy. A Tease se zdálo, že co se odehrálo v háji, nebylo nic tak vážného. Zasmála se tiše, když si vzpomněla na svou ubohou hliněnou podobu a na ztrápenou tvář jejího tvůrce.

Pandion si také tropil smích ze sebe jako kluk a chvástal se před dívkou svou obratností a silou. Pomalu, často se zastavujíce, kráčeli domů. A jen hluboko v Tessině srdci nepřestal doutnat strach.

Agenor ae dotkl rukou Pandionova kolena.

„Náš národ je ještě mlád a chud, můj synu. Potřebuje žít staletí v blahobytu, aby se sta lidí mohla zasvětit vysokému mistrovství umění, aby se sta lidí mohla oddat studiu krásy člověka a světa. My, není to tak dlouho, zpodobňovali jsme své bohy pouhým osekáváním kamenných nebo dřevěných sloupů… Vidíš, i ty se snažíš pochopit zákony krásy, a já předpovídám, že náš národ půjde dál a výš než ostatní v tvoření krásy. Ale zatím mistři v starých a bohatých zemích jsou mnohem dovednější než my…“

Umělec vstal, přitáhl z kouta pokoje velkou truhlu ze žlutého dřeva a vyndal z ní svitek, obalený rudou látkou. Odvinul roušku a postavil před Pandiona opatrně sošku vyřezanou ze slonové kosti a vysokou asi loket. Slonovina stářím zrůžověla a její vyleštěný povrch se pokryl drobounkými černými puklinkami.

Soška představovala ženu, držící v natažených rukou dva hady, kteří prstencovitě ovíjeli její ruce až k lokti. Těsný pás s toulci po stranách obepínal štíhlé tělo v bocích a přidržoval sukni spadající k patám, od pasu dolů hodně se rozšiřující a ozdobenou pěti příčnými zlatými proužky. Záda, ramena, boky a hořejší části rukou kryl lehký přehoz, ponechávající ňadra a tělo až do pasu obnažené.

Těžké vlnité vlasy byly sčesány do uzlu ne v týlu, jak bylo zvykem u řeckých žen, ale na temeni. Odtud pak spadaly husté prameny a pokrývaly šíji i záda.

Pandion dosud nic takového neviděl. Bylo patrno, že soška je dílem velikého mistra. Zejména poutala pozornost podivně lhostejná tvář sošky — poněkud plochá a široká, s tvrdě řezanými lícními kostmi, s tlustými rty a s dolejší čelistí lehce vyčnívají dopředu. Rovněž široké obočí zesilovalo výraz lhostejnosti v ženině tváři, ale ňadra se vysoko dmula, jakoby v povzdechu netrpělivosti.

Pandion strnul. Kéž by ovládal umění neznámého mistra! Kéž by jeho dláto dovedlo s takovou přesností a půvabnosti vyjádřit tvary, které dřímaly pod růžově nažloutlým povrchem staré kosti!

Agenor spokojen vyvolaným dojmem díval se pozorně na jinocha a pomalu si hladil tvář konečky prstů.

Pandion konečně procitl z mlčelivého pozorování a odstrčil drahocennou sošku od sebe. Jeho pohled však lpěl na matně se lesknoucím díle starého mistra dále a mladík se tiše a smutně tázal svého, učitele:

„To je ze starých východních měst?“ [7] Pandion má na mysli východní část Řecka, kde v druhé polovině XI. tisíciletí před Kr. v době předhellenské (1600–1200) byla v rozkvětu tak zvaná mykenská kultura, která bezprostředně vystřídala kulturu krétskou. Aegejská neboli krétská kultura Je ještě neprobádaná kultura předhellenakého období v Středomoří (celkem II. tisíciletí př. Kr.).

„Ó, nikoli,“ odpověděl Agenor. „Je mnohem starší než všechna tato města, starší než zlatem bohaté Mykeny, Tirynthos a Orchomenos. [8] Mykeny, Tirynthos. Orchomenos — kulturní centra mykenské epochy.

Vypůjčil jsem si ji od Chrlsaora, abych ti ji ukázal. Jeho otec se v mládí zúčastnil s vojskem výpravy na Krétu a našel ji mezi troskami starého chrámu, dvacet stadii [9] Stadion — délková míra, 184 metry. od rozvalin města mořských carů, [10] Město Knossos — středisko prastaré aegejské (krétské) kultury. zničeného hrozným zemětřesením.“ „Otče,“ mladík stěží přemáhal vzrušení a dotkl se vousu [11] Gesto prosby v staré Helladě. umělcova „ty toho tolik znáš. Kdybys chtěl, což by ses nedovedl zmocnit umění starých mistrů, naučit mu nás, zavést nás tam, kde se uchovala krásná díla? Což jsi opravdu nikdy nespatřil staré paláce, opěvané v legendách? Mnohokrát jsem o nich snil, když jsem naslouchal dědovi.“

Agenor sklopil zrak, chmurný stín přelétl přes jeho klidnou a přívětivou tvář.

„Nedovedu ti to vysvětlit,“ odpověděl po krátkém přemýšlení, „ale sám to brzy pochopíš: mrtvé nelze vzkřísit. Je to umění cizí našemu světu, naší duši… je krásné, ale beznadějné… okouzluje, ale nežije.“

„Pochopil jsem to, otče,“ vášnivě svolal Pandion. „Byli bychom jen otroky mrtvé moudrosti, kdybychom ji třebas i dokonale napodobili. A my se musíme starým mistrům vyrovnat, ne-li se stát většími než oni… a pak… ó, potom… jinoch zmlkl, nenacházeje slov. Agenor se zadíval na svého žáka rozzářenýma očima a jeho drsná, malá ruka pochvalně stiskla jinochův loket.