Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„A zapomněl na neštěstí a vzdechy otroků, kteří obětují život jako soumaři, aby ctitelé Úranie mohli zahrnovat láskou své stejně vysoce postavené bližní “ hněvivě odpověděla Eris a Athéňanka se na ni s údivem podívala. „Ne!“ zvolala Eris a naklonila se kupředu jako socha Axiopoiny. „K nebeské lásce ani k nebeskému blaženství není možné dojít, přes mrtvoly poražených a po zádech otroků. Vy lidé Západu, kteří jste dosáhli vrcholků filozofie a pyšníte se svobodou, nevidíte prvopočáteční chybu všech svých úvah. Vidíte sílu jenom v zabíjení a v obětech. Silní a tedy i spravedliví jsou jedině ti, kteří šikovně zabíjejí. Takoví jsou vaši bohové, předobrazy vašich hrdinů, takoví jste i vy sami. To je prokletí Velké matky, které na vás bude lpět tak dlouho, dokud budou existovat národy Západu. Proto druhá podoba Ambologéry, Úraniá, je lež pro básníky a neúspěšné milovníky.“

„A ta první podoba?“ sípavě se zeptala překvapená kněžka.

„Bohyně temného Eróta! Ta je pravdivá a já jí kdysi sloužila s celou horoucností mladé víry. A je to dobrá cesta pro ty, kdo v sobě mají dost živočišné síly.“

„Pro ty, kdo ještě nechápou Úranii,“ vmísila se do sporu Tháis.

„Před tisíciletími se Velká matka zjevila lidem v týchž dvou podobách — v podobě ničení a tvoření, smrti a věčnosti. Jenomže věčnost je nám odepřena a nesmíme klamat sebe ani druhé tímto symbolem touhy našeho srdce. Tím se jenom zatajuje krutá pravda Velké matky. Všichni víme — a toto vědomí je v nás hluboko skryto — že věčné přírodní síly jsou vždycky připraveny ničit. A my si tužbami vznešenými a čistými i nízkými a temnými vytváříme spoustu bohů a bohyň, abychom se jimi jako jemným závěsem proti větru chránili před silami Velké matky. Slaboši prosí o zázrak jako žebráci o almužnu, místo aby něco dělali, aby si upravovali cestu vlastním úsilím a vůlí. Svobodný a odvážný člověk musí nést velké a smutné břemeno. Když se je nesnaží svalit na boha nebo mytického hrdinu, ale unese je sám, pak je skutečně rovný bohům a patří mu nebe a hvězdy!“

Ohromená Ambologéřina kněžka si zakryla rukama obličej.

„Existuje věčné převtělování!“ rozhodla se Tháis poodhalit jí orfické tajemství.

„S odplatou za všechno minulé, když už nemůžeš nic napravit?“ pokračovala Eris. „Mě učili v chrámě Eridu karmě a já v ni uvěřila. Proto je pro mě čtvrtá cesta tak obtížná. Mohla bych zabíjet všechny, kdo způsobují lidem utrpení, i ty kdo svým lhaním nutí lidi k ukrutnostem a prý pro blaho lidstva je učí zabíjet a ničit. Věřím, že nastane doba, kdy bude dost takových lidí jako já a každý zabije několik lumpů. Řeka lidského pokolení bude každým stoletím čistší, až nakonec bude jako křišťálový potok. Obětovala bych tomu život, ale potřebuju učitele. Ne takového, který jenom přikazuje. V tom případě bych se stala obyčejnou vražedkyní jako všichni fanatici. Učitel mi musí ukázat, co je správné a co nesprávné, co je světlo a co temnota, ale závěry si udělám sama. Cožpak je taková cesta nemožná? A taky by musel vědět, jak rozpoznat mrtvou duši od živé a kdo není hoden chodit po této zemi! Aby člověk na sebe mohl vzít těžkou odpovědnost někoho trestat, musí umět božsky přesně zacílit. Jenom vědomí nesmírné odpovědnosti podporované moudrým učitelem zabrání tomu, co provází každé násilí. Porazí se zdravý strom a trouchnivý se nechá stát, zničí se vzácné zárodky budoucích hrdinů a lidský plevel bují dál.“

Ambologéřina kněžka se neodvážila zdvihnout pod ohnivým Eridiným pohledem hlavu.

Tháis k přítelkyni přistoupila a cítila, jak v ní hraje každý sval.

„Nedokáži ti odpovědět, i když jsem poznala starou moudrost v chrámě Eridu,“ smutně se jí přiznala, „možná že ty a tobě podobní budete nástrojem karmy a neponesete tíhu odpovědnosti. Vím toho málo a nejsem příliš moudrá. Ale cítím, že s takovými lidmi, jako jsi ty, by bylo v oikuméně mnohem méně zármutku a zloby.“

„Nevím, odkud pocházíš, opálená sluncem,“ promluvila konečně Ambologéřina kněžka, „a kdo vložil do tvých úst slova, na něž neznám odpovědi. Jsi možná zvěstovatelkou nových lidí, kráčejících k nám z budoucnosti, ale možná poslední představitelka toho, co odešlo do minulosti. Tvé názory na Uranii jsou nesprávné a ohavné. Tvá přítelkyně ti poví, že ve vysokém postavení může člověk pro nebeskou lásku udělat hodně.“

„Vidím, žes nikdy neměla příliš vysoké postavení!“ pousmála se Tháis. „Vládkyně je bezmocnější než jiní. A nejenom proto, že ji omezují společenská pravidla, náboženské předpisy a zvyky a že ji od lidí vzdaluje královská nedostupnost. Stojí nad ní rádci a přesvědčují ji: — Toto je prospěšné, tohle nikoli. — Ovšem prospěšné moci, prospěšné hromadění bohatství, prospěšné válce. Ale ani slovo o tom, co je prospěšné srdci, tvému srdci i srdci ostatních. Řeklas, že žena musí napomáhat pokoji srdce. Byla jsem královnou — a jak málo jsem v tom mohla učinit! Ani své dítě jsem neuchránila před mužskou výchovou, která z chlapce dělá bojový stroj, a ne služebníka Úranie!“

Tháis si vzpomněla na Leontiska, na jeho mladickou víru v krásné néreidy, a do očí se jí vedraly slzy. Eris tiše řekla:

„Zvykli jsme si představovat si bohy jako závistivce, kteří kazí dokonalost lidí a lidských výtvorů. Ale je snad ten, kdo skutečně miluje krásu, něčeho takového schopen? Nebo to znamená, že člověk převyšuje bohy? Samozřejmě ne! Jenom to, že jsme si bohy vymysleli a obdařili je nejhoršími vlastnostmi jako odrazem veškeré falše a nedůstojnosti našeho života, v němž osud, to jest my sami, ničí dobré a chrání špatné lidi. Takový osud musíme sami změnit, a když už není možné zachránit ty dobré, pak třeba alespoň vykořenit lidskou podlost a nedovolit, aby dál bujela a prospívala.“ Ambologéřina kněžka stála v rozpacích před dvěma neobvyklými ženami, které potkala poprvé, oběma tak rozdílnými a zároveň tak si podobnými duchovní velikostí.

Hluboko se jim uklonila, což ještě nikdy před nikým neudělala, a skromně pravila:

„Vy nepotřebujete mé rady a Ambologéřinu pomoc. Račte se obléci a sejít dolů. Zavolám mudrce, přítele našeho filozofa. Nedávno sem přijel z Iónie a vyprávěl podivné věci o Kassandrově bratru Alexarchovi.“

„O bratru toho odporného vraha? Co se dá od takového člověka čekat?“ vybuchla Tháis.

„A přesto si myslím, že byste obě měly vědět o Úranopoli, Nebeském městě, kde se mohou uplatnit lidé, jako jste vy.“

A přítelkyně se dozvěděly o něčem zvláštním, co se ještě nikdy v oikuméně nevyskytlo, co nezachovaly nápisy vytesané v tvrdém kameni, lidové pověsti ani pergameny historiků. Alexarchos, syn Antipatrův a Kassandrův mladší bratr, dostal od tohoto vládce Makedonie kousek země v Chalkidice, na oné šíji za horou Athos, kde kdysi Xerxés nařídil vyhloubit průplav. Tam založil Alexarchos na ploše třiceti stadií město Úranopolis. A protože byl znalcem slovesného umění, vymyslel i zvláštní jazyk, jímž museli obyvatelé města mluvit. Nepřál si, aby byl nazýván králem, přijal jenom titul Nejvyššího rádce v radě filozofů, kteří město spravovali. Jeho vlastní bratr, který kdysi prohlásil Alexandra za šílence, označil Alexarcha za blázna. Nato Alexarchos zanechal budování města v Chalkidice a přenesl Úranopolis do Pamfýlie. Z předcházejícího města vyvezl potomky Pelasgů, kteří žili u hory Athos. K nim se připojili svobodymilovní Efesanéř Klazomeňané a Kárové. Obyvatelé Úranopole žijí všichni jako bratři a sestry, mají stejná práva a hrdě se nazývají úranidové — děti nebes. Uctívají Nebeskou pannu — Afrodítu Úranii jako Athéňané Athénskou pannu a razí její podobu na své mince. Na mincích jsou vedle nejznámějších občanů města zobrazováni i další jejich bohové: Slunce, Měsíc a hvězdná obloha. Alexarchos sní o tom, že rozšíří myšlenku lidského bratrství a lásky všech ke všem pod ochranou Úránie po celé oikuméně. A především chce odstranit rozdíly mezi různými jazyky a kulty. Píše dopisy Kassandrovi a ostatním vládcům jazykem, který vymyslel pro Nebeské město. Mudrc viděl dva takové dopisy, nikdo je nedokáže přečíst.