Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Od chrámu vedla svatá cesta na mořské pobřeží, oddělena od přístavu zdí. Otevřený ochoz na nábřeží z velkých krychlí tmavého tvrdého kamene, dovezeného z trojzubého Olympu, lemovalo devět mramorových sloupů na počest devíti Afrodítiných ctností. Na plošinku ze stejného kamene, která byla zalita vodou, vedly dva schody. Z moře přibíhaly průzračně zelenavé vlny, na mělčině se tříštily a dlouhé pruhy bílé pěny tvořily nad rovným povrchem plošinky bizarní tvary. Z nich se kněžky bohyně, tak milé bohům i lidem, snažily vyčíst proroctví, neboť podle prastarých pověstí vyšla zlatonohá Afrodíté z pěny právě tady.

Krasavice z tohoto ostrova — ženy ze vznešených rodů, hetéry i dcery rolníků a pastýřů — se sem chodily po modlitbách v chrámě koupat, neboť věřily, že bohyně na ně přenese část své neodolatelné přitažlivosti. Pátý den v týdnu, zasvěcený Afrodítě, se zde scházeli ti, kdo netrpělivě hledali nevěstu, umělci s kreslicími potřebami a námořníci z lodí, připlouvajících z přístavů všech helénských ostrovů, z Foiníkie, Iónie, Egypta, Sicílie a dokonce i z Kartága.

Po jistém váhání se Tháis rozhodla, že také vykoná obřad. Eris si ji kriticky prohlédla a ujistila ji, že vypadá tak dobře, že se může koupat i ve dne. Tháis se šla přesto koupat v noci, hodinu před půlnocí, v čase zasvěceném Erótovi. Když obě přítelkyně po nekrvavé oběti v chrámě vstoupily do moře, úplněk právě osvěcoval hladinu nad prvním schodem, kde bylo vody jen po kolena.

Soustředěná a smutná stála Tháis v moři ozářeném měsícem, malé vlny kolem pleskaly a hladily jí ramena, jako by ji utěšovala bohyně Téthys. V náhlém vytržení zdvihla ruce k obloze a zašeptala: „Z pěny zrozená, na místě, kde ses zjevila světu, mi dej pokyn, co mám dělat dál. Zakrátko přestanu poskytovat lidem potěšení a probouzet v nich potřebu krásy a touhy po n přestanu ti sloužit! Jak krátký je život! Sotva člověk posbírá úlomky vědomostí a pozná, jak žít, jeho cesta je u konce. Snažně tě prosím, zlatonohá, naznač mi cestu, nebo mě zab! Ke všem vzácným darům, jež jsi mi poskytovala, přidej mi ještě milosrdnou smrt, aby mě tvá božská vůle doprovodila za Řeku zapomnění.“

Dlouho stála a dívala se na moře lesklé jako tmavé zrcadlo, občas zdvihla hlavu a zahleděla se na jemně ojíněnou oblohu. Všude ticho, nikde žádné znamení, jenom vlny šplounají kolem jejího těla.

Pojednou vyděsily obě udivené ženy nadšené výkřiky, víření bubínků a pleskání vody. Ocitly se v kruhu dívek a mladíků, kteří je ve veselém chorovodu táhli na nižší plošinku, kde už voda dosahovala nad ramena. Mladí umělci, básníci a jejich modelky a milenky jim pak na břehu ani nedovolili přehodit přes sebe přikrývky, ovinuli je girlandami bílých květů a přes protesty je vedli jako čestné hosty na symposion. Tháis si nějak šaty opatřila a objevila se na hostině oblečená, k rozčarování sochařů, kteří o krásných tělech Athéňanky a etiopské královny slyšeli hodně vyprávět. Potají pozorovala, kdo přitahuje víc obdivných pohledů: zda ona v jednoduchém účesu s třemi stříbrnými stužkami na hlavě a s náhrdelníkem z nohových pařátů, bez zábran a vesele se smějící, nebo uzavřená Eris s hrdě vztyčenou hlavou korunovanou strašlivými hady a s vysokou šíjí, ověnčenou modrými beryly, zářícími na její temné pokožce.

Když se jí nepodařilo zjistit, která z nich dvou by z této soutěže vyšla první, dala se do tance a zpěvu, vždyť tohle bylo po mnoha letech zase první opravdové symposion helénských básníků a umělců. Dokonce i Eris podlehla atmosféře veselí a mladé lásky a její tance vyvolaly vskutku bouřlivé nadšení hostů.

Ale Tháidina dobrá nálada netrvala dlouho. Podepřela si tvář rukou, sedla si stranou a s potěšením pozorovala mládež, ale zároveň cítila, jak je jim podivně vzdálena.

Několikrát zachytila pozorný pohled majitele domu, vysokého Ióna se silně prošedivělou kšticí vlnitých vlasů. Jako by zkoumal a chtěl pochopit, co se děje v Tháidině duši. Jeho žena, kdysi vynikající zpěvačka, řídila symposion jako zkušená hetéra. Na sotva patrné znamení svého muže vyšla mezi stoly doprostřed hodovní síně. Něco pošeptala hudebníkům, ti nasadili první akordy rytmického doprovodu a v nastalém tichu se jako osvobozený pták vznesl její hlas.

Tháis se až zachvěla, jak se melodie dotkla jejího srdce. Byla to píseň o velkém prahu na životní cestě každého muže či ženy. Položí ho na ni Kronos po letech, která jim vyměřil Osud-Ananké. Pro mnohé šťastlivce je tento práh pouze bezvýznamnou překážkou. Pokojní rolníci ho překročí a ani si to neuvědomí, rovněž staří vojáci v posledních bojích tento práh vůbec nevidí. Ale lidé žijící neklidným životem plným vzrušení — tvůrci krásy, cestovatelé, hledači nových zemí — narazí naň jako na ohradu a co je za ní, připadá chmurné i těm nejsmělejším. Buď ho vůbec nepřekročí a dožijí své dny před ním, nebo se odvážně vrhnou do neznámé budoucnosti a nechávají za sebou všechno, lásku i nenávist, štěstí i neštěst

Zpěvačka zpívala aiolským nářečím a obracela se k Tháidě, jako by na ní viděla, že právě došla ke svému prahu a stojí před ním a přemýšlí, jak se s ním čestně a beze strachu vyrovnat.

Píseň dojala i mládež, od prahu osudu ještě nesmírně vzdálenou. Jeho stín padl na bujné veselí symposia jako pokyn k ukončení slavnosti. Hosté odcházeli v párech nebo ve skupinách do měsíční noci. Lychnosy mezi peristylem vchodu a hodovní síní zhasly. Tháis a Eris se zvedly a děkovaly hostitelům.

„Jste hosty našeho města,“ řekl jim pán domu, „přijměte laskavě pohostinství pod naší střechou. Hostinec je od svaté cesty daleko a je už pozdě.“

„Šlechetný pane, ani nevíš, kdo jsme,“ odpověděla mu Athéňanka, „přišly jsme bez pozvání. Přivedli nás proti naší vůli tvoji přátelé. Byli milí a my je nechtěly urazit.“

„Mýlíš se, když si myslíš, že obyvatelé Pafu neznají Tháidu,“ usmál se pán domu, „a i kdybychom o tobě neslyšeli, stačila tvá krása a tvé chování na symposiu. Je pro mne svátkem, že jsi navštívila i se svou královskou přítelkyní můj dům. Prodluž můj svátek a přenocuj zde!“

Tháis zůstala a ani netušila, jak velkou změnu v jejím osudu jí připraví návštěva domu nedaleko břehu, na němž se zrodila Kypřanka.

Příští den, když se koupala s ženou a dcerou pána domu, dozvěděla se o svatyni Afrodíty Ambologéry. Až dosud si myslela, tak jako mnozí Athéňané, že podoba Afrodíty Odvracející stáří je jenom jedním ze symbolů této bohyně mnoha podob. Možná vůbec nejmladší její zpodobení, připomínající dívku sotva v rozpuku, z čirého rhodského růžového mramoru. Oblíbili si ji sochaři, ale přísní strážci předpisů ji zakazovali umísťovat v chrámech.

Tady na Kypru, v Afrodítině vlasti, existoval starý chrám Ambologéry, Odvracející stáří. Navštěvovali ho její ctitelé, ženy či muži, kteří se přibližovali k velkému prahu matky všech. Přinášeli jí oběti, vyposlechli si proroctví, vykročili na nové životní cesty a odcházeli domů vyrovnaní nebo sklíčení a se skloněnou hlavou.

Chrám Afrodíty Ambologéry byl tři dny chůze od Pafu, na hranici staré foinícké kolonie v jihovýchodní části ostrova. Prý ho postavili společně Heléni a Foiníčané, rovněž ctitelé Odvracející stáří. Tháis jej zatoužila navštívit.