„Zavolej Rhoika! Řekni mu, ať přinese kousek provazu.“
Přišel starý Thessal a nechápavě hleděl na Tháidu.
„Svlékni se!“ rozkázala Athéňanka vychovatelce, která na svou paní vytřeštila udiveně oči.
Eris utajovala úsměv a rozepjala jí spony u chitónu. Jako opravdová Helénka nenosila dívka nic než svrchní šaty.
Tháis se dotkla dívčiných ňader a zeptala se:
„Natřela sis je šťávou z rozpuku? Už dávno?“
„V pyanepsiónu to bude pátý měsíc druhého roku,“ zašpitla vychovatelka.
„Ty hloupá! Proč ses neporadila se mnou?
Teď ti zůstanou takhle ztvrdlé!“
„Ať!“ osmělila se dívka.
„Má šťáva z rozpuku opravdu tak čarodějnou sílu?“ podivila se Eris.
„Malá ňadra po ní začínají růst a natrvalo zpevňují. Jenomže se to musí dělat nesmírně opatrně, ale mně se zdá, že ona to ve své hlouposti přehnala.“
„Další tvá chyba,“ přísně namítla Eris, „paní musí někdy být taky matkou.“
„Ano, máš pravdu, má spravedlivá přítelkyně,“ přiznala Tháis a kriticky si prohlédla vychovatelčino tělo v plném rozpuku mládí.
„Královno pan já nevím, čím.“
„Ale víš!“ zarazila ji Tháis a snažila se vložit do hlasu patřičnou přísnost. „Sníš o lásce, chceš se stát hetérou a svým blouzněním jsi popletla hlavu mé dcerce.“
„Paní, já jsem jí jenom vyprávěla, co jsem četla.“
„Kdepak! Taky sis pořádně vymýšlela. Já tvé touhy splním. Jdi teď tak, jak jsi, mezi námořníky. Budeš je oblažovat až do konce plavby. Tím začneš svou službu Afrodítě. Námořníci jsou po ženách celí žhaví, vášnivě líbají, mají urostlá těla a pevná objetí. Co by sis jiného přála?“
„Královno!“
„Zakázala jsem ti používat mého titulu! Zapomeň na něj!“
„Paní, smiluj se! Nemyslela jsem si nechtěla jsem.“
„Nechceš sloužit Afrodítě a zanechat svůj pás na lodi? Pak jsi mou dceru balamutila! Lhala jsi, a proto musíš být obětována Mořskému starci.“
Tháis mrkla na Thessala a přikázala mu:
„Rhoiku! Svaž jí ruce a hoď ji do moře!“
„Strýčku Rhoiku! To přece nemůžeš!“ vykřikla dívka.
„Můžu! Dej sem ruce!“ odpověděl starý voják a děsivě vycenil zuby. Dívka se vrhla Tháidě k nohám, celá se třásla a plakala.
„To stačí. Konec divadla!“ rozesmála se pojednou Athéňanka. „Vstaň. Teď si napřed všechno desetkrát rozmysli, než budeš něco Iraně vyprávět.“
„Ó paní, tys žertovala! Nezlobíš se na mne?“
„Zlobím! Ale už tě nechci dál trápit. Ani jeho,“ ukázala za přístřešek, kde stál starší Rhoikův syn, bledší než stěna, „je připraven, jen jen skočit do moře.“
„Mohu jít?“ zeptala se dívka, shýbajíc se pro chitón.
„Jdi! A tohle máš na pamětnou!“ Tháis pleskla vychovatelku, až jí na kůži vyskočily pruhy po všech pěti prstech. Dívka se rozběhla do místnosti vyhrazené ženám.
„Nestůj jako z nebe spadlý,“ obrátila se Tháis na Rhoikova syna. „Vzmuž se a jdi ji potěšit.“
Chlapec letěl jako vítr.
„Uhodilas ji tak, až jí vyhrkly slzy,“ kárala Eris Tháidu.
„Nevím, komu potečou víc,“ odpověděla Tháis a foukala si na prsty, „má tuhé tělo! A teď se, má milá Erido, budeme věnovat tobě.“
„Ty dnes kraluješ, ó lvice,“ zažertovala Eris, ale dívala se na přítelkyni s jistou obavou.
„Ve lvici se teď proměníš ty,“ varovala ji Tháis a šla s přítelkyní do své kajuty, jejíž dveře vedly na kormidelnický můstek, nikoli do místnosti na zádi, po dobu plavby určené pro ženy.
„Postav se přede mne a podrž zrcadlo. Ne, tak ne, obrať je k sobě! A zavři oči!“
Eris ji poslechla, protože dobře věděla, jakou má Tháis zálibu ve všelijakých překvapeních.
Tháis vzala pečlivě uschovanou krabičku z tepaného stříbra a vyňala z ní čelenku v podobě dvou hadů, spletených z drátů zeleného zlata. Zploštělé hlavy, jako měl had v chrámu Eridu, se křížily a každá držela v rozevřené tlamě kuličku sardonyxu, černobílého pruhovaného achátu. Athéňanka položila Eridě šperk na hlavu. Byl dodán včas a přišel právě vhod. Zhotovili ho na Tháidinu objednávku nejlepší alexandrijští mistři za tři dny. Místo čelenky či diadému vytvořili korunu jako pro nějakou etiopskou královnu.
„Teď se podívej!“
Eris neutajila udivený výkřik.
„Přála jsem si, aby oči byly ze safírů podle barvy tvých očí, ne z rubínů jako na amuletech židovských krasavic,“ řekla spokojená Tháis.
Čelenka podivuhodně ladila s Eridinými černými vlasy a temně bronzovou pletí.
„To je pro mě? Za co?“
„Přemýšlela jsem o ní už v Alexandrii. Tenkrát jsem ti o tom neřekla. Jedeme do zemí, v nichž lidé s takovou barvou kůže, jakou máš ty, jsou buď otroky, nebo hosty královského rodu. Abys tedy nebyla pokládána za otrokyni, budeš nosit tenhle šperk, který si mohou opatřit jenom vysoce postavené osoby. Pamatuj si to a chovej se jako královna. A místo barbarského náhrdelníku z jedových hadích zubů.“
„Ten nesundám! Tohle vyznamenání je vzácnější nad každé jiné.“
„Dobrá, jenom si vezmi i toto.“ Tháis vyndala z krabičky náhrdelník z blankytně modrých berylů, dala jí ho kolem krku a zapjala.
„Ty mi dáváš dar hlavní Kybeliny kněžky?“ zvolala Eris.
„Dokud ho budeš nosit, nikdo nezapochybuje o tvém postavem. Je to vskutku královský šperk!“
Konečně se objevil Kypr. Athéňanka si přitiskla ruce k hrudi, jak byla rozrušená. Loď se blížila k jejím rodným místům ve Vnitřním moři, sice vzdáleným, ale podobným ostatním ostrovům Helady. Po tolika letech prožitých v cizích zemích nastala konečně chvíle shledání s vlastí. Vrcholek trojzubého Olympu, obyčejně skrytý v mracích, jasně vystupoval nad modravým oparem hor porostlých hlubokými lesy. Na Tháidin příkaz nezamířila loď rovnou do lidnatého Pafu, ale obeplula Severní mys a vplula do Zlatého zálivu, kde byli usazeni její přátelé.
Průzračný vzduch a modrý záliv obloukovitě se vřezávající do purpurových pahorků, kamenný přístav, bílá cesta vedoucí na horu, na jejíchž úbočích byly pod cypřiši, platany a rozložitými borovicemi domky natřené růžovou hlinkou, přenesly Tháidu do rodné Attiky. Do ploché nádrže na břehu padal z výšky čistý pramenitý potůček, jenž se tříštil do drobných kapek. Nad domy se táhly temně zelené pruhy myrtových hájů, obsypaných bílými květy, svědčící o tom, že horké léto právě vrcholí. Neopakovatelná vůně mořského břehu v slunném letním dnu probouzela v Tháidě vzpomínky na léta v attické vesničce, kdy byla v péči dospělých. Poslala loď nazpět s děkovným listem Ptolemaiovi a teď jako by se vrátila do dětství.
Každý den spolu s Iranou, její vychovatelkou a Eridou plavaly na západní stranu zálivu, chráněnou dlouhým mysem vybíhajícím do moře jako dračí hřbet. Dosyta se koupaly, lezly po skalách, žvýkaly z dětství oblíbený svatojánský chléb a střílely po sobě jeho tvrdými, kovově lesklými zrnky. Tháidini přátelé měli celý houf dívek od osmi do dvanácti roků, vlastní dcery, neteře, děti sluhů a otroků. Podle starodávného zvyku si hrály společně: bujně se proháněly, pletly věnečky a ověšeny girlandami vášnivě tančily pod horkým sluncem nebo úplně nahé za svitu měsíce; potápěly se a hledaly trsy krvavě červených korálů, jež ušly pozornosti lovců. Nebo v novolunní noci závodily, která doplave dál po hladině zalité stříbrným svitem měsíce s pohárem v ruce, aby mohly provést úlitbu Téthyi, Poseidonovi a Hekatě.
Читать дальше