Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„Nepřinese ti to klid ani štěstí,“ přesvědčovala ji Eris.

Tháis zase namítala, že nemá a nebude mít klid ani štěstí, dokud nenajde novou životní cestu.

„Cožpak ty to tak neprožíváš?“

„Ne. Mě smutek nikdy neopouštěl, a proto jsem neztratila zářné světlo před sebou,“ záhadně odpověděla Eris.

Athéňanka ji neposlechla. V doprovodu nových přátel vyrazili po klikatící se kamenité cestě a pak vystoupili do hor mezi vysoké borovicové háje a temné cedrové lesy. Nejprve jeli po rozžhaveném jižním svahu hory, kde bylo ticho a suchý vzduch voněl pryskyřicí, ale pak se dostali na stepní náhorní plošinu. Mezi stříbřitými travinami prohýbajícími se pod náporem větru čněly namodralé kameny. Vpředu se táhla pahorkatina přeťatá na polovinu širokým údolím, na jehož vyvýšenině se tyčila svatyně. Na přístupech do údolí stály kdysi budovy, ale teď byly zcela rozbořeny. Zůstaly z nich pouze široké rovné terasy, hrazené obrovskými kamennými deskami a porostlé stromy, které zasadila lidská ruka. Věkovité ořešáky, kaštany a platany tu stály ve svém podzimním purpurovém hávu a před nimi jako jakási vrata se rýsovaly siluety dvou nesmírně vysokých cedrů, jejichž rozložité vodorovné větve byly tak husté, že zadržovaly shora padající kameny.

Zlatem hořící alej vedla dál do údolí. Tháidu naplnil podivuhodný jas a klid. Lidé ztichli, mluvili polohlasem, aby nenarušili šelestění podzimních listů a šplounání údolního potůčku, jenž přes stupňovité nádrže tvořil malé vodopády a tekl mezi plochými mechovitými kameny.

Skrze stromy prosvítaly vysoké skály se staletým mechem, z něhož dýchalo kouzlo minulých časů.

Hluboko do údolí běžely příčné řady tmavých cypřišů, mezi nimi se vyjímaly svou nachovou jehlancovitou korunou topoly.

Všude se vznášela svěží, horká a zároveň suchá vuně prohřátého podzimního listí a jehličí, po prachu horských cest nebylo ani památky. Vzadu se udolí rozšiřovalo a leželo v nížině zalito večerním sluncem, mírem a teplem. Mezi rozpjatými plochými vrcholky borovic se tam vzdouvaly rudnoucí koruny dubů, jilmů a klenů.

Chrám Afrodíty Ambologéry připomínal spíš pevnost. Zdi z šedivých kamenů byly vklíněny do úžlabiny a uzavíraly horský průsmyk od západu. Přední část chrámu se sloupořadím směřovala k východu a ovládala rozlehlou náhorní plošinu s vinicemi a ovocnými stromy. Pafští přátelé je požádali, aby počkaly, sami prošli úzkým tmavým vchodem a třikrát udeřili do bronzové desky zavěšené na krátkém řetězu. Brzy se vrátili i s dvěma kněžkami, zřejmě vysoce postavenými. Ty si Tháidu i Eridu přísně a vážně prohlédly a jedna z nich v světlešedém rouchu se pojednou přívětivě usmála, dala jim oběma ruce na ramena, zlehka se uklonila Pafanům a odvedla obě ženy do chrámu.

Následoval obvyklý obřad večerního půstu, umývání a nočního mlčenlivého bdění na zemi u chrámových dveří.

Za svítání přišla starší kněžka a nařídila jim, aby snědly po jednom jablku, svlékly se, a pak odvedla obě přítelkyně k bohyni Afroditě Ambologéře — Odvracející stáří. Ani Athéňanka, ani černá kněžka, i když hodně cestovaly, ještě nikdy podobný chrám neviděly. Trojúhelníkovým průzorem ve střeše padalo jasné denní světlo na zdi, které se vpředu sbíhaly a směřovaly k východu.

Na zdi barvy slunečnicových lístků byly bronzovými hřeby připevněny obrovské, nejméně deset loktů široké desky, vyříznuté z jednoho stromu. Jenom tisícileté stromy, jako byly libanonské cedry, mohly mít tak mohutné kmeny. Na nich namaloval nějaký malíř, geniálnější než Apellés, čistými nerostnými barvami, trvalými jako na fresce, dvě bohyně.

Levá, v teplých tónech červené půdy a hořícího západu, představovala ženu v plném rozkvětu pozemské plodivé síly a zdraví. Její kypré rty, bujné poprsí a pevné boky překypovaly touhou, až se zdálo, že puknou pod mocným náporem vášně a že z nich vytryskne temná krev Velké matky, vládkyně podsvětí. V rukou napřažených vyzývavě k divákovi držela temnou růži, symbol ženskosti, a čtverhranný lékythion s hvězdou, který Tháis dobře znala.

„Lilit!“ sotva zaševelila Tháis, neschopná odtrhnout pohled od obrazu.

„Ne!“ sotva slyšitelně odporovala Eris. „Lilit je dobrá, ale tahle je smrt!“

Kněžka zaslechla šepot, zdvihla obočí a prudkým pohybem ruky ukázala na pravou zeď. A Athéňanka si bezděky ulehčeně oddechla, neboť spatřila ztělesněnou svou touhu.

Modrou škálou barev splývalo moře s oblohou a nízkým obzorem. Na tomto pozadí mělo tělo bohyně perlově žlutý odstín jitřního úsvitu, kdy velké hvězdy ještě svítí ve výši a opálové moře šplíchá na růžovém písku. Úraniá kráčela sotva se dotýkajíc země prsty bosých nohou, ruce vztyčeny k jasnící se obloze, větru a oblakům. Její tvář byla poobrácena přes rameno a zároveň se dívala do dálky a na diváka a v očích stejně šedých, jako měla Tháis, byl příslib útěchy.

Před každým obrazem dýmala na nízkém oltáříku časem zčernalá kadidelnice.

„Už jste slyšely o dvou podobách Ambologéry?“ zeptala se kněžka.

„Ano,“ odpověděly souhlasně Tháis i Eris, když si vzpomněly na večerní rozhovor s chrámovým filozofem.

„Tělesné stáří smrtelníka nemohou odvrátit Olympané ani Velká matka. Všechno na světě podléhá uplývajícímu času. Ale je možné si vybrat. Na vybranou máte i vy. Buď na prach shořet v posledním ohni služby Afroditě. Nebo přenést tento oheň do všeobsáhlé lásky otvírající nebe a sloužit Úranii tím, že budete vytrvale pečovat o štěstí dětí i dospělých. Položte před tu, pro kterou jste se rozhodly, nějakou věc, třebas lacinou, ale vám drahou.“

Tháis bez váhání přistoupila k Úranii, odepjala si řetězovitý opasek s hvězdou, Alexandrův dar, a použila ho na oltářík.

Eris zůstala nehnutě stát. Ambologéřina kněžka se na ni s údivem podívala.

„A nějaká střední cesta neexistuje?“ zeptala se Eris.

„Existuje!“ chápavě se usmála kněžka a třikrát tleskla.

Těžké veřeje mezi obrazy se pomalu rozevřely.

Nad klidným údolím s vinicemi, olivami a polem pšenice čněl vysoko polokruhovitý balkón. V svěžím ránu pracovali muži a ženy sbírající plody Gáie-Démétry. Bylo mezi nimi hodně starých lidí, šedovousých mužů a žen s tmavými pokrývkami hlavy a v upnutých šatech.

„Ušlechtilým ukončením rolníkova života je pokojná práce na půdě v tichu a usmíření posledních let.“

„Pak musí existovat i čtvrtá cesta!“ namítla Eris.

„Proč jsi přišla k Ambologéře?“ rozepjala kněžka ruce, jako by chtěla Eridě zabránit v návratu do svatyně.

Tháidě se zdálo, že černá kněžka ještě nikdy nepůsobila svou otevřeností, hrdostí a přísností tak přesvědčivě. Její modré oči se podívaly po kněžce s nesmírným sebevědomím, bez vyzývavosti nebo výsměšku, a kněžka se uklidnila.

„Proč bych urážela jinou víru?“ zeptala se Eris. „Ukázalas mi tři cesty a všechny tři jsou pro osamělé muže a ženy. Ale člověk přece opouští lidskou společnost až smrtí. Musí existovat ještě cesta sloužení lidem nejenom vlastní dokonalostí, ale bezprostřední prací v jejich prospěch.“

„Pak jsi nepochopila smysl symbolů, které jsme ti ukázaly. Střední cesta poskytuje lidem potravu, protože rolník má vždycky dost přebytků, jimiž může nasytit umělce a básníka, a tím přispět k rozmnožení krásy na světě. Cesta Úranie je pro moudrou a jemnou ženu. Projevuje se jedině láskou a pomocí lidem, tedy tím, co žena vždycky má dělat a dělá pro pokoj srdce. Proto je Úraniá symbolem žen, proto velký Platón považoval tuto bohyni za nejdůležitější pro budoucnost lidstva.“