Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Moře jako by vítalo návrat své dcery, unášelo podivuhodně klidně „Kirku“, Tháidinu loď, na severovýchod od Alexandrie, k ostrovu Kypru. Athéňanka si vzpomněla na své dřívější plavby. Každá se konala za pěkného počasí. Jak potom nevěřit ve zvláštní Téthyinu milost?

„Do Pafu na Kypru má být pět set egyptských schenů,“ vykládal Tháidě velitel lodi, sám zkušený kormidelník z Astypálaie, „ale já naměřil víc — dva tisíce osm set stadií.“

„Jak se měří moře?“ zeptala se udivená Eris.

„Existuje několik způsobů, ale za tak pěkného počasí a při malých vlnách užívám nejjednoduššího,“ Přimhouřil oči velitel lodi a díval se do dálky. „Podívej se sama!“

Na velitelův rozkaz vyšli na palubu dva starší námořníci, jeden s obrovským lukem a svazkem velmi tenkého provazu, druhý s námořní klepsydrou, zajištěnou proti kymácení. Přivázán širokým pásem naklonil se námořník nad vodou, bosýma nohama se opíral o bok lodi a vypustil střelu, která za sebou táhla provázek s přivázanými barevnými rybími měchýři. Dvakrát dopadl provázek špatně, teprve potřetí proletěl rovnou. Jakmile se příď lodi dostala k začátku provazu, kormidelník udeřil do měděného gongu a jiný námořník spustil klepsydru. Druhý úder se ozval, když příd míjela konec provazu.

„Kolik kapek?“ zvolal kormidelník.

„Třicet jedna,“ následovala odpověď.

„Vidíš,“ vysvětlil Eridě velitel, „provaz dlouhý půl stadia byl napjatý, vlny díky zkušenosti mých námořníků nijak neporušily přímý směr. Loď proplula jeho délku za jedenatřicet úderů srdce či kapek v klepsydře. Je ovšem nutné provést opravu po přihlédnutí k vlnám a k zakřivením provazu. Přibližně se dá říci, že naše Kirké pluje kolem šedesáti stadií za hodinu, což je při střední plachtě a bez vesel velmi dobrá rychlost. A teď si představ, kolik je třeba času na cestu do Pafu, ale jen pro sebe, nepohněvej Mořského starce! Aby byla vzdálenost změřena správně, musí se po celou plavbu provádět měření mnohokrát. Mění se síla větru, proudy a cesta je daleká!“

Kormidelník vybral čas, kdy etésiai, letní větry vanoucí k Egyptu, na krátký čas mění směr a dují od severozápadu. Moře potemnělo, dostalo barvu chioského vína a po jeho chmurné hladině běžely řady bělohřívých Poseidonových koní. Silný vítr unášel z jejich hřebenů pěnu, která pod bezoblačným nebem v slunci zářivě svítila. Takové moře zná každý Helén a silný vítr mořeplavce neznepokojoval, věděli, že kvečeru zeslábne, takže nehrozí to nejhorší, co by se mohlo stát — noční bouře.

Tháis a Eris, doprovázejíce se na seistron a kitharu, zpívaly na přídi nejrůznější písně: helénské — smutné a melodické; perské — táhlé a teskné; foinícké — temperamentní a rychlé; zpívaly i písně libyjských pirátů s divokým pokřikem a hvízdáním, čímž vyvolávaly nadšení námořníků a rozčilovaly velitele, protože mořeplavci byli pak nepozorní.

Tháis si chtěla s dcerou pohrát a popovídat si, proto se uchýlila do ústraní pod přístřešek na zádi paluby, chráněný proti větru a šplíchání vody rákosovými rohožemi. Při jedné takové důvěrné rozmluvě překvapila maličká Irana Tháidu přáním, že se chce stát hetérou. S dětskou naivností vyprávěla o bohatých dárcích, jaké dostávají hetéry, o hostinách s hudbou a tanci, o zbožňování mužů — stačí jediný pohled a vrhají se k hetéřiným nohám.

Čím víc se matka mračila a čím víc se usmívala Eris, tím usilovněji se dívka snažila dokázat, že má pravdu. Dokonce se nadšeně rozhovořila o polibcích a něžných objetích mužů.

Rozhněvaná Tháis se dovtípila, čí slova její dcerka opakuje, ale ovládla se a trpělivě jí vysvětlovala, že uvěřila pohádkám: v životě a zvláště v životě ženy není nic lehké a samozřejmé, ať už dělá cokoli.

„Bohové nám ženám neposkytli příliš mnoho cest do života,“ tiše vysvětlovala dceři, hladila ji po rovných kaštanových vlasech a dívala se do vážných tmavohnědých očí, „proto musíme pečlivě vybírat, znát a zvážit přitom všechny schopnosti, které nám bohové dali, i to, jak bychom je mohly zdokonalit, Povolání hetéry je jedno z nejtěžších. Podobá se dráze umělce, hudebníka či architekta. Který muž by byl tak hloupý, aby se chtěl stát hudebníkem, když nemá sluch? Ale dívky si často myslí, že kouzlo mládí, zvonivý smích a plavná chůze stačí k tomu, aby měly úspěch. Velmi se mýlí. Uplyne rok dva a všechno končí hanebným životem v opilství s hrubými, zvířeckými přivandrovalci v přístavních krčmách. Ty máš sice dokonalé tělo, krásnou tvář, nádherné vlasy a máš i pěvecký a taneční talent, ale to všechno stačí leda na podřadnou herečku, často odměňovanou ranami vedoucího družiny. Ale aby sss rnohla stát dobrou hetérou, musíš mít kromě zevnějšku a půvabu vynikající paměť, umět recitovat ve třech nářečích, mít ráda a ovládat dějiny, znát základy filozofických učení. Pak můžeš hovořit s básníky a filozofy jako rovný s rovným a méně nadané muže budeš převyšovat. Ale i to je málo. Musíš se umět vždycky vkusně oblékat, rozumět sochařství, malířství anebo dokonce sama kreslit. Musíš na první pohled odhadnout lidi, podmaňovat si muže a přitom jim nespoutávat vůli a plnit povinnosti hostitelky na symposiích. Kromě toho se musíš, věnovat také atletice, v níž bys mohla soupeřit s muži. Já se například považuju za dobrou jezdkyni a ještě líp plavu, v tom se mohu měřit s každým mužem. A to ti neříkám všechno — také musíš být odolná jako Sparťan, snášet víno jako barbar a mít zdraví jako krétský býk. Máš-li k tomu všemu předpoklady a od šesti let do třinácti projdeš školou v Korintě, a těch sedm let budeš prolévat dětské slzy nad urážkami, při zkouškách, práci a trestech, pak z tebe bude vskutku vynikající hetéra. Budeš-li mít štěstí, neonemocníš-li a tvá krása předčasně neodkvete.“

Tháis se zvrátila do opěradla proutěného křesla a zavřela oči, jako by ji unavilo vzpomínání. Ztichlá Irana dlouho mlčela, pak se přitulila k matce a řekla:

„Pochopila jsem! Už nechci být hetérou.“

„Jsi rozumná a opatrná, pravá dcera krále, který se proslavil svou obezřetností a moudrostí. Jdi se prospat, začíná horko. A pošli mi sem vychovatelku!“

Jakmile dcerka odešla, Tháis vyskočila a netrpělivě se několikrát prošla po palubě. Eris ji objala, protože dobře věděla, v jakém je rozpoložení.

„Nic se nestalo, ta dívenka je prostě zralá na vdavky a vykládá Iraně nesmysly, které jí popletly hlavu.“

„Málo jsem se dceři věnovala, když.“

„Pak je to tedy tvoje vina, a ne vychovatelky,“ usmála se Eris.

Tháis dupla nohou, ale pojednou se rozesmála.

„Máš pravdu. Ale já jí dám hetéru!“

„Začínáš pozdě s královskou přísností. Chceš-li vědět, i tady jsi něco zmeškala.“

„Co, bohyně spravedlnosti?!“

„Nevidíš, že pro to děvče je nejvyšší čas? Bude se zbytečně trápit a její pevná prsa ochabnou bez lásky. A kdo tím bude vinen? Ty, dospělá! Žije u tebe, tak jí nahraď matku.“

„To je trápení se vzdělanými dívkami z dobrých rodin. Zbytečně brzy začala číst!“

„A nedočetla se i o tvých příhodách? O Alexandrovi a o lidech kolem něho už bylo přece napsáno dost knih.“

Přiběhla vychovatelka, bystrá dívka s velkými ňadry, černýma snivýma očima a dlouhými řasami.