Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Ptolemaios nenašel odvahu jí odporovat.

Eridu uložili do jednoho pokoje a hovořili spolu až do svítání. Nikdo se nedozvěděl, o čem. Ráno královna položila před Ptolemaia posvátný úreos, sundala barevné královské perly a egyptský šat, oblékla si svou oblíbenou exómidu a vzala si náhrdelník z pařátů černého noha.

Z obrovské palácové terasy byl výhled na nekonečné moře, zbarvené Eójinou růžovou zorou.

Ptolemaios sám přinesl purpurové víno krétských vinařů a nalil je do dvou křehkých číší, vybroušených z horského křišťálu ještě za prvních egyptských faraónů.

„Hygiaine, králi! Nechť tě chrání všichni bozi Helady, Egypta a Asie při tvém budovatelském a sběratelském díle! Tháis zdvihla číši, odlila z ní směrem k moři a pak ji vypila.

„Když takhle mluvíš, rve mi to srdce,“ řekl Ptolemaios, „s velkou bolestí se s tebou loučím.“

Athéňanka se čtveračivě usmála a zaťukala na pohádkově drahou nádobu na víno z rohu indického jednorožce.

„Piješ jenom z ní, aby tě nemohli otrávit?“

Ptolemaios zlehka zčervenal a neodpověděl.

„Už jsi v zralém věku. Je načase, aby sis vybral jenom jednu královnu. A ty sis ji už vybral! Proč truchlit?“

„Byla to nezapomenutelná doba, kdy jsem provázel Alexandra a tys byla s námi v Mezopotámii.“

„Byla to vskutku nezapomenutelná doba, ale jenom minulostí se žít nedá. Kdy bude připravena loď?“

„Dám rozkaz, aby okamžitě připravili širokou loď se silnou ochranou. Za dva tři dny můžeš vyplout, jenom řekni, kam má kormidelník zamířit.“

„Na Kypr, k Pafu.“

„Já myslel, že se vrátíš do Athén.“

„Poražených nebožtíkem Antipatrem, s Múnychií uzavřenou Makedonci, s čerstvým hrobem Démosthena, jenž se nedávno otrávil? Ne, dokud ty, Kassandros, Seleukos a Lýsimachos neskončíte válku proti Antigonovi, nepojedu tam. Jistě víš, že Kassandrův vojevůdce spálil v Argu zaživa pět set lidí a na oplátku Antigonův stratégos úplně vyvrátil a zpustošil posvátný Korint?“

„Nu co, taková je válka.“

„Válka divochů. Zdivočeli vojáci i jejich velitelé, když si dovolí na půdě Helady něco takového, co si nedovolili ani cizinci. Půjde-li to tak dál, nečeká Heladu nic pěkného!“

Ptolemaios se díval na Tháidu a pozorně jí naslouchal.

„Mluvíš stejně jako noví filozofové, kteří nedávno přišli do Múseia. Říkají si stoikové.“

„Vím o nich. Snaží se najít novou mravnost, spočívající na rovnosti lidí. Přeju jim při tom hodně štěstí!“

„Sotva ho budou mít! Na západě sílí římská říše, toužící podrobit si celý svět. Ze záhadných důvodů nenávidí obzvlášť Židy. Římané napodobují v umění Helény, ale v podstatě jsou suroví a spoléhají jenom na vojenskou sílu, jednají krutě s dětmi, ženami a zvířaty. Místo divadel mají obrovské cirky, kde zabíjejí zvířata a sebe navzájem pro zábavu řvoucího davu.“

„Rádi tedy přinášejí krvavé oběti?“

„Ano. Odkud to víš?“

„Znám takové proroctví. Země, v nichž lidé přinášejí krvavé oběti a dávají svým bohům podobu divokých zvířat — Helada, Řím, Kartágo — , čeká brzy zkáza, všechno, co vytvořily, bude zničeno a jejich národy zahynou.“

„O tom musíš povědět mým filozofům. Nechceš si s nimi v Múseiu pohovořit?“

„Ne. Mám málo času. Chci ještě vidět Leontiska.“

„Plaví se u libyjských břehů, ale už včera jsem za ním poslal rychlou loď, jako bych tušil tvé přání.“

„Jaká výhoda být královským synem! Ještě jednou ti děkuju, že ses rozhodl udělat z něho prostého námořníka, a ne následníka trůnu, svého místodržitele anebo spoluvladaře. Je po mně a nehodí se k takové úloze.“

„Zdědil po tobě krétskou krev s nekonečnou láskou k moři. A co by sis přála pro Irénionu?“

„Ať ji vychovává Pentanassa, má přítelkyně ze starého rodu, jehož jméno je vytesáno kyperským písmem na ostrovních pomnících. Chtěla bych z ni udělat řádnou ženu. Má tvou rozvahu, je opatrná v jednání a zdá se mi, že je i prozíravá. To, že jsi rozdělil Alexandrovu říši a ponechal sis jen Egypt, je pro mne vzorem tvé státnické moudrosti!“

„Zvolil jsem si Egypt ještě z jednoho důvodu. Tady vládnu cizím národům, vytvořím nový stát podle vlastních představ a vyberu si k tomu nejschopnější lidi. Na ty, kteří za svůj blahobytný život vděčí mně jako králi, se ve zlých dobách mohu vždycky spolehnout. Tady už nebude existovat zlovolná závist, pomluvy, bitky a soupeření mocných, ale omezených lidí z urozených rodů, což bylo příčinou toho, že Helada nedosáhla takového rozkvětu, jakého mohla dosáhnout, neboť má skvělý lid. Její nejlepší občané byli vždycky obětí pomluv a ostouzení. Urození se vynikajícím osobnostem odvděčovali popravami, vyhnanstvím, zradou a vězněním. Jen si vzpomeň na Periklea, Feidia, Sokrata, Platóna, Themistoklea, Démosthena!

Ještě jednu číši, teď tu mou, na rozloučenou!“ Ptolemaios zdvihl křišťálovou číši, ale pojednou se zarazil. „Za celá ta léta ti nemám co vytknout až na jednu věc. Chceš vědět, jakou?“

Tháis se zájmem přikývla.

„Jak jsi mohla dovolit, aby byla prodána stříbrná Anadyomené, ke které jsi stála modelem? Cožpak jsi nevěděla, jak mám rád tebe, ženskou krásu a všechno, co souvisí s tebou?“

„Nic jsem nedovolovala. Tak tomu chtěl osud. Lýsippos určil sochu pro Alexandra, ale král neměl nejdřív čas a potom brzy skonal. Tehdy jsi neměl na sochy ani pomyšlení. Ale já jsem ráda, že se socha dostala do Indie. Tam se dívají na ženskou krásu úplně jinak, za nynějších poměrů v Haladě si nejsem jista, že by se tam socha ze stříbra zachovala, i kdyby byla umístěna v chrámě.“

„Máš pravdu a já svou výtku odvolávám. Mimochodem, když u mne Seleukos hledal útočiště, mluvil o tom, že se chystá na tažení do Indie. Dal jsem mu radu, aby se své části Indie zřekl a postoupil ji Čandraguptovi. Řekl mi, že se jí zřekne, když za ni dostane pět set slonů!“

„Ten obr a sběratel obrovitých zvířat je milý!“

„Z mužského hlediska tak milý není. Sloni jsou mohutná vojenská síla, pohyblivá, lepší než falanx a těžká jízda. Seleukos nesbírá pro armádu slony zbytečně. Jsme přátelé, ale bude i jeho nástupce mít ke mně a k mým nástupcům přátelský vztah? Abych mohl čelit slonům, musím si je opatřit také. Indie je mi nedostupná, proto musím získat slony z Libye. A tak jsou pro mě vskutku neocenitelné údaje o cestách na jih, zvláště o plavbě do Puntu, které jsi shromáždila. Už jsem nařídil, aby byly postaveny lodě pro plavbu Erythrejským mořem k Mysu vůní a dál až tam, odkud Egypťané dováželi všelijaká zvířata. V Libyi jsou jiní sloni než v Indii, mají větší uši, obrovské kly a šikmý hřbet, jsou taky divočejší a hůř se krotí. Ale pro boj jsou dokonce lepší než indičtí, protože jsou zuřivější a odvážnější. Nejsou zvraty osudu prapodivné? Tys pomohla Seleukovi svou sochou získat slony, ale mně ještě víc — poznat místa, kde se vyskytují. Ještě jednou ti děkuju!“

„Rozednilo se!“ připomněla Tháis zaujatému králi. „Bereníké se trápí a já už taky musím jít.“

Ptolemaios a Tháis vykonali úlitbu bohům, objali se a políbili jako bratr a sestra. Athéňanka probudila Eridu, která za šumění vodotrysku usnula. Šly pěšky ke svému domu a vzbuzovaly při tom stejné nadšení kolemjdoucích jako před mnoha lety, Nikdo by čtyřicetileté Tháidě a pětatřicetileté černé kněžce nehádal víc než oběma dohromady padesát.