Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Třebaže dobu odjezdu tajili a zvolili si brzkou ranní hodinu, přišly se s Tháidou rozloučit velké zástupy Memfiďanů. Upřímně zarmoucení lidé ji prosili, aby se co nejdřív zas vrátila. Do vody a na loď dopadaly stovky věnců z posvátného lotosu, jehož květy se smějí trhat pouze v takovýchto výjimečných případech. Loď se tiše odrazila od břehu, vesla zapleskala, za zádí zmizely domy, chrámy a pak i pyramidy. Tháis už nikdy neuvidí podivné staré město, které si tak oblíbila a kterému věnovala kus svého života. Už nepobude v Néithině chrámu, útočišti filozofů. Znovu tedy „ton aióna“ — navždycky!

Tháidu překvapilo, jak rychle Alexandrie vyrůstala. Za těch několik let, po která neopouštěla Memfidu, se město rozrostlo a bylo už větší než bývalé hlavní město Egypta, dostalo krásné nábřeží, které se za večerů plnilo hlučnými veselými davy. V přístavu se pohupovala spousta lodí a opodál čněly nad mořem základy obrovitého majáku na ostrově Faru. Město nemělo egyptský ráz. Tháis v něm nacházela mnoho společného s Athénami, což možná nebylo náhodné, ale záměrné. Novou část dokonce oddělovala od malých domků Rhakótidy zeď podobná Kerameiku. I tady se na ní psala pozvání hetérám jako v Athénách, Korintu a Klazomenách. Ptolemaios budoval rychleji než ostatní stavby Múseion a knihovnu, které se tyčily nad střechami a jejich bílé kameny a nádherná jednoduchá architektura přitahovaly pohledy lidí. V zahradách a kolem domů vyrostly palmy, cedry, cypřiše a platany, svahy vyvýšené části města pokrývaly růžové keře. Ale nejnádhernější bylo zářivě modré moře. V jeho hučících vlnách se rozplývala Tháidina únava z jednotvárnosti posledních let a obava, vyvolaná nejistotou života, který měla před sebou. Teď už se s mořem nikdy nerozloučí! Přemohla touhu okamžitě se vrhnout do zelené pobřežní vody a zamířila od moře k pahorku s Alexandrovou hrobkou. Odložila všechny královské odznaky, ale přesto se kolemjdoucí ohlíželi po nevysoké ženě s neobyčejně čistou a hladkou tváří, jejíž pravidelné rysy překvapovaly i zde, v zemi, v níž nebyly nijak vzácné výrazně krásné tváře obyvatel Orientu a Helady. Cosi v její chůzi, v měďnatě opálené pleti, hloubce nesmírně velkých očí, postavě rýsující se skrze chitón z velejemného egyptského lnu nutilo chodce provázet ji očima. Pár kroků za ní pokulhával Rhoikos, těsně vedle staršího syna, oba ozbrojení a bdělí, neboť Eridě na svou čest slíbili, že ji nespustí z očí.

Tak jako před několika lety došla Athéňanka k umělému návrší z mořských oblázků stmelených vápnem, obloženému šedivou syénskou žulou. V peristylu z masivních kamenů stála stráž dekarchů v čele se setníkem (lochágem). Bronzová vrata by vydržela i nejsilnější úder obléhacího stroje. Při minulé návštěvě Ptolemaios ukazoval Tháidě důmyslné zařízení. Při vyražení výztuže by se obrovská lavina oblázků sesula a zasypala by hrob. Za jedinou noc by je pak bylo možné zalít vápnem s vaječným bílkem a zakrýt předem připravenými deskami. Tháis ukázala lochágovi prsten s královskou pečetí a ten se jí hluboce uklonil. Deset vojáků pootevřelo bronzová vrata a zapálilo lampy. Uprostřed krypty stál zlatý, basreliéfy zdobený sarkofág, který Athéňanka dobře znala. Srdce jí znovu sevřel smutek. Vzala pohár s černým vínem a lahvičku s vzácným olejem, kterou jí přinesl Rhoikos, vykonala obřad zalití stínu velkého vojevůdce a upadla do podivné strnulosti podobné snu. Slyšela šelest křídel rychle letících ptáků, šplíchání vln a tlumené dunění, jako by někde v dálce běželo tisíce koní. Tháidě se zdálo, že do těchto přízračných zvuků pronesl vladařský, jen k jejímu srdci promlouvající Alexandrův hlas jediné slovo: „Vrať se!“

Vrať se, ale kam? Na rodné břehy Helady, do Memfidy nebo sem, do Alexandrie? Zlatý sarkofág odpovídal na dotek chladem. Nedařilo se jí soustředit se na minulost. Rozloučila se pohledem na zlaté postavy basreliéfu, vyšla, sestoupila z návrší a ani jednou se neohlédla. Měla teď už trvalý pocit osvobození, jaký poprvé zažila v chrámu Eridu. Splnila poslední povinnost, teď už ji netrápilo vědomí, že něco důležitého nevykonala.

Vrátila se do bílého domu pod cedry, který jí Ptolemaios přidělil jako sídlo, když odmítla bydlet v paláci. Oblečena do královských rouch odjela s Eridou ve voze k výstavnému Ptolemaiovu domu.

Nejprve ho požádala o setkání mezi čtyřma očima. Král, jenž chystal slavnostní uvítám a hostinu, se podvolil jen nerad. Když však nubijský otrok přinesl a otevřel kožený vak se zlatou uzdou, Ptolemaios zapomněl na svou rozmrzelost.

„To je dárek, který mi tvým jménem přivezl mladý thrácký otrok,“ řekla Tháis.

„Neposlal jsem ti ho, i když mám takové mistrně udělané věcičky rád.“

„A ti dva zápasící levharti na čelence ti neříkají nic?“

Ptolemaios vycítil, že Tháis je vážná, ale přesto ji chtěl odbýt žertem.

„A neposlal ti dar některý z tvých nesčetných ctitelů? „

„Možná. Některý z těch, co by mě rádi viděli mrtvou!“

Ptolemaios rozhněvaný a udivený vyskočil.

„Nařiď, aby uzdu odnesli učeným lékařům Múseia k zjištění, jaký jed usmrtil Boanérga a ohrozil můj život, takže jsem se ocitla na pokraji propasti Tartaru. Už dávno bych tam byla, nebýt jí,“ ukázala Athéňanka na Eridu.

„A to se dělo mým jménem?“ rozkřičel se Ptolemaios a dupl nohou. Palácem se rozlehl jeho mocný hlas. Přiběhli vojáci řinčící zbraněmi.

„Nerozčiluj se zbytečně. Ani já, ani Eris jsme na jediný okamžik nepomyslely na tebe. Ale poslal ji člověk z tvého blízkého okolí, o tom nepochybuj!“

„To není možné!“

„Můj moudrý Ptolemaie, uvažuj chvíli a podívej se na zobrazení levhartů. A dále, tys určil za svého nástupce Bereníčina syna, nikoli svého staršího syna Ptolemaia řečeného Blesk. Ani mého Leontiska. Za to jsem ti vděčná; chlapec alespoň nezemře rukou nějakého vraha. Matka Ptolemaia řečeného Blesk už odešla do Hádu, naživu jsem ale ještě já a kraluju.“

„Bereníké?!“ Ptolemaiovi se zlomil hlas, jako by dostal smrtelnou ránu.

„Ne!“ zaznělo přesvědčivé slovo, a to mu vrátilo život. „Podívej se!“ podala mu Tháis destičku se jménem.

Ptolemaios pokrčil rameny.

„Zeptej se Bereníky. Myslím, že jméno bude znát, i když s tou podlostí nemá nic společného.“

Rozzuřený Ptolemaios vyšel, za chvíli se vrátil a táhl za sebou rozcuchanou Bereníku, která se zřejmě právě oblékala na hostinu. Jemnou, smrtelně bledou tvář jí hyzdil strach a černé oči těkaly z Tháidy na muže.

„Znáš ho?“ vyrval Ptolemaios Tháidě osudnou destičku. Bereníké si jméno přečetla a padla mu k nohám.

„To je můj bratranec z matčiny strany. Ale přísahám při Stygu a tmách Amenthu.“

„Nepřísahej, královno,“ Bereníké strnula, když zaslechla tento zřetelně vyslovený titul z Tháidiných úst, „my víme, že jsi nevinná.“

Athéňanka Bereníku zdvihla a ta se vedle memfidské královny zdála malá, ačkoli byla postavou vyšší.

„Rozkážu, aby toho ničemu okamžitě jali!“ vykřikl Ptolemaios a udeřil do kovového gongu.

„To je zbytečné. Jistě se schoval, když se dozvěděl, že mu úklady nevyšly. Ale zapamatuj si ho, králi!“ řekla Tháis takřka výhružně, odstoupila od Bereníky a velitelským gestem propustila sluhy, kteří před chvílí na zavolání přiběhli. „Slavnost ruším! Dnes budu rozmlouvat se svým mužem o samotě.“