Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Někdo tiše zaklepal na dveře.

„Naděždo Alexandrovno,“ ozval se sousedčin hlas, „nebrala jste si z kuchyně můj emailový kastrol, ten s pocínovaným dnem?“

„Ne, Avdoťjo Semjonovno, nebrala.“

„Nebrala? Tak ho asi někam zašantročila moje Zinuška. Teď spí, chudinka… Zeptám se jí potom. A ještě něco vám musím říci. V tom kufru, co stojí v kuchyni, celou noc škrábala myš. A je tam myslím pořád. Měla byste kufr otevřít a vyhnat ji…“

„Myš? V mém kufru s dopisy?“

Naděžda Bulajová vyšla rychle z pokoje.

Avdoťja Semjonovna zůstala v ordinaci a dala se do řeči:

„Bojím se… Bojím se toho, že moje sousedka není docela při zdravém rozumu. Moje Zinuša jezdí s vlakem na celé týdny pryč a já jsem v celém bytě sama s Naděždou Alexandrovnou. Chodí tiše, mluví málo a pořád se dívá na ulici, vyhlíží nějakého ženicha. A zatím bude mít nevěsta pomalu čas, aby si chystala rubáš… Zinuša říká: ›Maminko, z čeho máte strach? Vždyť žije tiše a dělá si svou práci. Je to úplně normální stařenka.‹ Ale já si přece pořád dělám starosti. Budete-li k ní chodit, trochu si ji všímejte, udělejte si svůj úsudek a potom mi řekněte, jestli se jí mám bát nebo ne.“

Na chodbě bylo slyšet kroky Naděždy Bulajové a sousedka odešla.

Pokračoval jsem v přerušené rozmluvě.

„Sergej Sergejevič zmizel.“

„Ne, neříkejte to! On prostě odešel… odešel z tohoto domu.“

„Odešel? Dávno?“ vyhrkl jsem.

Uvědomil jsem si ihned, jak beztaktní bylo mé zvolání, zarazil jsem se a zmlkl jsem.

Paní Bulajová chvíli váhala, jako kdyby si dodávala odvahy, a potom se zeptala:

„Promiňte, jaké je vaše jméno?“

Představil jsem se.

„Tak co vás sem tedy vlastně přivedlo, Grigoriji Alexandroviči? Vždyť na doktora Dumčeva už všichni zapomněli.“

„Nezapomněli,“ vyhrkl jsem. „Vůbec ne. Ale teď se na nic neptejte. S doktorem Dumčevem mne seznámila jedna podivná událost. Zatoužil jsem nějak mu pomoci. Věřte mi, nepustím tu věc z rukou. Dávám vám své slovo. Jenom vás prosím: neptejte se mne prozatím na nic.“

„Dobře, věřím vám.“

„Ale já o doktoru Dumčevovi nic nevím.“

„Dumčev,“ pravila Bulajová pomalu a klidně… „byl neobyčejný a podivuhodný člověk. Ale jestli se chcete o Sergeji Sergejeviči dovědět opravdu všecko, nedávejte mi otázky. Tak byste živého Dumčeva neuviděl, zůstaly by jenom vaše otázky a moje odpovědi.“

„Co tedy navrhujete?“

„Odložte plnicí pero a poslouchejte!.. Bylo to dávno…“ začala Bulajová.

Za dveřmi se ozval hluk.

„Toho si nevšímejte. Gibraltar přestavuje nábytek a znovu zametá čistou podlahu u mých dveří.“

„Jaký Gibraltar?“

„Tak jsem překřtila svoji sousedku Avdoťju Semjonovnu. Tak jako kolem Gibraltaru nepropluje žádná loď nepozorována, tak také neprojde nikdo kolem jejích očí. Každého podrobí důkladné prohlídce. Ona má pořád ze všeho strach.“

„Tak tedy, bylo to dávno“… připomněl jsem.

Ano, dávno,“ opakovala Naděžda Alexandrovna. „Bylo mi tenkrát sedmnáct let. Pamatuji si přesně den, hodinu a dokonce i minutu, kdy jsem po prvé spatřila Sergeje Sergejeviče Dumčeva. Bylo to na samém úsvitu letectví. Ne, lépe když řeknu ještě před samým úsvitem. Byla neděle, devátého července. Stalo se to na jarmarku…“

Stará, prošedivělá žena se rozhovořila a já jsem zapomněl, že je stará. Neviděl jsem už její šediny. A už jsem nevěřil, že to všechno bylo tak dávno. Jako by ty desítky let pohltil žár jejích nesplněných snů. Minulost se vrátila — viděl jsem ji a slyšel jsem její živý hlas.

Jarmark! Jarmark pod jižním poledním sluncem. Hlučný, pestrý, zvučící a vyšňořený.

Probudíš se, otevřeš okenice, rozevřeš dokořán okno — a jarmark zvučí a zvoní všemi zvony, hlučí lidským davem, pestří se jasnými barvami ženských šátků a krojů, duní a ohlušuje křikem, řehtáním, bekotáním a mekotem.

A v krámech a stáncích, narychlo sbitých z čerstvě ohoblovaných prken, blyští se na slunci rozložené pentle, látky, šátečky, skleněné perly, hoří jasnými barvami, slévají se a přelévají v oslnivých pásech. Všude je tlačenice, člověk na člověku.

Při sténavém kolovrátku se točí a skřípe kolotoč, děvčata usazená v malovaných vozících výskají a veselí, rozpustilí chlapci na ohnivých dřevěných koních, s čepicemi švihácky postrčenými na ucho, hvízdají, až uši zaléhají.

A ta tlačenice!

Pod vozy prodavačů a mezi nohama kupujících hledá s čumákem při zemi a se spuštěným ohonem nějaký ubohý vesnický pes svého pána. Ale kde toho je konec! Ten jistě sedí někde v hospodě. Výrostek s harmonikou psa kopl, psík zavyl, schoulil se, spustil ocásek ještě níž, utekl pod vůz a dal se znova do hledání.

Slepí zpěváci protáhle vyzpěvují jakousi jednotvárnou píseň. Kdy začala? A kdy skončí? Nikdo neví. Vede je světlovlasý kluk se špičatým nosem a chytrýma očičkama. S čepicí v ruce rozráží před nimi zástup. A oni jdou za ním husím pochodem, každý ruku položenu na rameni druha, jenž jde před ním.

A hned za nimi se lehce a ladně nadnáší cikánka, pestrý šátek s třásněmi přehozený přes rameno, celá ověšená korálky, penízky a barevnými kamínky, blýskajíc obrovskými kruhy náušnic. Prochází mezi vozy a krámky, zlehka potrhuje rameny, přes tu chvíli chytá někoho za ruku a repetivě přemlouvá: „Pozlať ručičku, budu ti hádat, celý osud ti vypovím!“

A slunce stoupá výš a výš a horko se mění v žár. Na jižním jarmarku je čím dál hlučněji a živěji.

Tu se najednou odněkud z dálky ozve dlouhý, táhlý výkřik: „Letí! Člověk letí do nebe!“

Výkřik však utonul v rámusu a hřmotu.

Nikdo se neobrátí, nikdo neodpovídá. Trh hlučí a šumí dál svou starou melodii.

Jakýsi muž v dlouhém soukenném kabátě a v čepici s lesklým štítkem vyskočil na vůz a zamával rukama.

„Lidičky!“ křičí člověk na voze. „Lidičky, podívejte se, podívejte se, co se to děje tamhle na věžičce!“

„Kde, kde?“

„Tamhle na věži. S té věže poletí člověk!“ Člověk poletí do nebe!

Dav se zavlnil a dal se do pohybu. Kdosi rozrážel zástup lokty a vykřikoval: „Uhněte z cesty! Honem, honem! Tam, tam!“

A neohrabaný, zvědavý dav, chtivý podívané, se vrhl směrem k věžičce na blízkém pahorku.

Na široké plošince na věži ležel stroj, připomínající velikou vážku. U stroje stál mladík a upravoval na něm jakési dlouhé řemeny. Měl na sobě rubašku a černou pláštěnku. Bledý obličej s pevně sevřenými rty, jemné nervosní prsty.

Když se napřímil, jeho oči se soustředěně upřely kamsi daleko, přes hlavy davu, který obklopil plošinku.

Divný, nepochopitelný a docela osamocený byl ten člověk na křiklavě okázalém jižním jarmarku. Zdálo se, že je zaměstnán svým strojem natolik, že ani nevnímá, co se kolem něho děje.

Podnikatel, který dal vystavět věžičku, vybíral po pětníku od každého, kdo chtěl do ohrady.

Ohrazené místo kolem věže se hustě naplnilo lidmi.

Podnikatel vystoupil na několik schůdků u věže a rozhlašoval:

„Ctěné dámy a pánové! Zrovna teď na své vlastní oči uvidíte, jak člověk poletí do nebes. Je-li vám libo, můžete tomu člověku za své peníze dávat otázky. Je to tak, jak jsem řekl: ten člověk poletí od nás do nebe a zase se vrátí nazpátek!“