Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Ilustroval Zdeněk Burian

Časopis Pionýr

1954

Jsou dny, které se obzvlášť vryjí do paměti a dlouho jsou úzce spjaty s osudy mnoha lidí.

Takovým dnem byla i neděle patnáctého května roku 199-. Oči většiny lidí na světě byly již od časného rána upřeny k vesmíru — a pak se náhle obrátily k východnímu pobřeží jižní Afriky.

V ten den ještě nikdo netušil, jak spolu souvisí vzrušující události v Africe a ve vesmírných dálkách — a jakou úlohu má v nich sehrát skromný slovenský geolog doktor Zajac. O jeho vědecké práci se naposledy veřejně hovořilo před dvanácti lety, kdy byl jmenován členem-korespondentem Světové akademie věd za objev nového principu velmi citlivého gravimetru. Od té doby plynul jeho život zdánlivě všedně. Den co den nasedal společně se skupinou geologů do vrtulníku k dokonalým přístrojům, které za letu nad slovenskými kraji odhalovaly skryté poklady hlubin Země. Pozorně sledoval obrazovky gravimetru a ultrazvukových vysílaček — a všechna naleziště vzácných kovů a rud pečlivě zaznamenával do přesných map.

Po skončení zaměstnání odcházel na druhou stranu Dunaje do velké laboratoře, kterou mu postavila akademie. Málokdo věděl, co tam vlastně dělá. Ani pionýři z astronomického kroužku, kteří jediní měli do Zajacovy pracovny přístup, nemohli zvědavým spolubydlícím prozradit nic bližšího. I pro Zajacovu manželku byla laboratoř na Petržalce tajemstvím, třebaže věděla, čím se tam vědec zabývá.

Sotva první záblesky májového rána pronikly do ložnice, doktor Zajac se probudil. Zhluboka se nadýchl svěžího vzduchu a při pohledu na otevřené okno se usmál.

„Zase se to Haničce nepodařilo,“ zajásal v duchu. Rychle se oblékl a tiše proběhl předsíni k východu.

Vtom se otevřely dveře vedlejší ložnice.

„Kam tak brzy? Vždyť ještě není ani půl páté. Že jsi zase vytáhl rolety, aby tě probudilo světlo?“

Manželka vědce nahlédla do místnosti.

„No samozřejmě! Už nevím, co s ním mám dělat. Každou sobotu poschovávám všechny budíky i náramkové hodinky a stáhnu rolety v oknech, aby si mohl aspoň v neděli pospat, ale on ne! Za celý týden není volné chviličky, kterou by neobětoval laboratoři — a ani v neděli si neudělá čas pro sebe!“ Hovor ve třetí osobě byl neklamným příznakem, že se Hana Zajacová velmi zlobí.

„Už to brzy skončí, Haničko,“ řekl vědec chlácholivě.

„Vždyť, už se mi podařilo gravitační pole narušit. Nevím ještě, na jak velkou vzdálenost to bude působit, ale první krůček už je hotov. Včera večer reagoval gravimetr dokonce i na změny těžiště ve vedlejší místnosti.“

„Tatínku, nezapomněl jsi, že Paprsek dnes slaví výročí?“ ozval se z ložnice chlapecký hlas.

„Vidíš ho? Jaký táta, takový syn! Už také vstává se slepicemi. Pročpak ještě nespíš, Jurko?“

„Když já se bojím, aby mi tatínek neodešel. Slíbil jsem chlapcům z kroužku, že se zeptám, jestli můžeme dnes v deset hodin přijít do laboratoře na reportáž. Tatínku, viď že ano?“

„Nevím, nevím,“ poškrabal se Zajac za uchem. „Mám toho dnes tolik na programu, že ani možná všechno nestihnu. Pro dnešní reportáž mě raději omluv. Vždyť ji můžete sledovat stejně dobře u nás, nebo na vašem televisoru v observatoři.“

„My bychom ji raději, tatínku, viděli u tebe na Petržalce,“ zaprosil chlapec. „Já to už chlapcům slíbil. Uvidíš, že tě nijak nebudeme rušit. Vždyť to bude výroční reportáž.“

„Kdo by vám odolal, učenci,“ zasmál se Zajac. „Ale upozorňuji tě, že vás do laboratoří nepozvu. Zůstanete pěkně v místnosti pro hosty. Potřebuji dnes naprostý klid.“

Jurko se objevil v sadě u tatínkovy pracovny už o půl desáté. Obešel sochami zdobenou budovu a postupně nahlížel do velkých oken. Konečně objevil tatínka. Doktor Zajac seděl skloněn nad přístroji a zapisoval si něco do notesu. Chlapec zaťukal na sklo, a když vědec zvedl hlavu, zamával mu na pozdrav. Pak se rozběhl po chodníčku k břehu Dunaje a sedl si do trávy. S rozkoší vystavil tvář mírnému dopolednímu sluníčku a zaposlouchal se do bzukotu včel, které kralovaly ve vonné lípě nad jeho hlavou.

Občas se proti modré obloze zaleskly vrtule helikoptér, které odnášely výletníky do nejkrásnějších koutů přírody. Za stejným cílem se vydávaly také plovoucí hotely, ověnčené pestrými vlaječkami.

Jurku dnes neznámé kraje nelákaly. Netrpělivě zalétal zrakem na most a pak přes řeku na věž protějšího paláce, kde se leskly v slunci zlaté ručičky velkých hodin.

Chlapci stále nejdou — a je už za pět minut deset! Zrovna dnes musí přijít pozdě! Nu — čekat už na ně nebudu. Kdo pozdě chodívá, sám sobě škodívá.

Jurko vyběhl po mramorových schodech do budovy a tiše vstoupil do podlouhlé místnosti s několika křesly. Sedl si ke kulatému stolku s malou skřínkou a otočil několika knoflíky. Ze skřínky vytryskl proud paprsků. Na stříbřitém plátně na protější stěně vyvstal nejasný obraz. Znovu několikrát otočil knoflíkem — a na obrazu se objevila kresba meziplanetárního letadla s nápisem „P a p r s e k “.

„Za necelé dvě minuty zahájíme pravidelné televisní vysílání pro mládež,“ ujal se slova hlasatel. „Jak jsme vám oznámili minulou neděli, dnešní reportáž o badatelské cestě Paprsku do vesmíru bude opravdu jubilejní. Právě před osmi lety, odstartovalo velké meziplanetární letadlo z hlavního letiště na Měsíci a vydalo se na dalekou pouť. Podle posledních zpráv, které jsme zachytili z Paprsku, jsou v letadle všichni zdrávi a cesta pokračuje přesně podle propočtů akademika Navrátila. Nepřihodí-li se nic nepředvídaného, v listopadu dosáhne již výprava hvězdy Proximy Centaura a Nový rok oslaví na některé z neznámých planet. Na počest tohoto slavného vítězství budou ve všech městech celého světa vypáleny ohňostroje.

V naší jubilejní reportáži vám dnes v krátkém přehledu zopakujeme celou historii slavného letu…

Obraz na plátně se začíná měnit a před očima sotva dýchajícího Jurky se objevuje rozlehlá měsíční rovina. Kol dokola ji vroubí náhrdelník kráterů, které vrhají ostré stíny po skalnatém povrchu. Uprostřed roviny svítí okna klenuté haly a v jejich záři se matně leskne kovový kolos, sevřený v ocelové konstrukci. Vesmírné letadlo připomíná z dálky maňáska z divadélka. Směrem k hvězdné obloze mu jako hlava trčí velká koule s průhlednou čepičkou. Trup je silný válec se zaoblenými hranami. Dokonce má i jakousi sukýnku, kterou vytvářejí čtyři menší raketová letadla s vlaštovčími křídly, upoutaná ke kolosu.

Lidé ve skafandrech, kteří se procházejí kolem konstrukce, vypadají vedle gigantického letadla jako mravenci.

Těsně nad obzorem, nad vrcholky kráterů se usmívá Sluncem ozářená Země, jako by netrpělivě očekávala, co se bude dít.

Před halou je rušno. Členové výpravy dnes naposledy kontrolují, zda na něco nezapomněli. Akademik Navrátil dává svou vysílačkou, umístěnou na kukle, stručný rozkaz:

„Nakládat!“

Jeřáby, upevněné na průčelí budovy, rozvážně otáčejí svá ramena, zvedají bedny nejrůznějších tvarů a vkládají je do nitra kolosu.

Konečně se velká kovová vrata zavírají a na vrcholku letadla se rozsvěcuje zelené světlo.