Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

Z menšího otvoru se spouštějí k zemi kovové schůdky, po kterých hned vstupuje do letadla skupina lidí.

„Vše v pořádku. Mohou nastoupit další,“ ozývá se za chvíli ve všech sluchátkách, jež mají lidé ve skafandrech na uších.

Akademik Navrátil vstupuje jako poslední. Mává ještě na pozdrav lidem v hale — a již mizí v kolosu. Jde z místnosti do místnosti a naposledy kontroluje všechna zařízení.

Vnitřek letadla připomíná několikaposchoďový dům.

V nejnižší etáži je zásobárna pohonné hmoty, v další jsou reaktory na získávání atomové energie, a ve třetí atomová elektrárna, čtvrtá etáž je skladištěm surovin na výrobu potravin a v páté je kuchyň, připomínající spíše laboratoř. V téže etáži je též zásobárna kyslíku. Dvě poschodí uprostřed rakety s útulnými ložnicemi, s velkou klubovní místností, s biografem a knihovnou jsou vyhrazena k odpočinku cestujících. V dalších třech etážích jsou uloženy nejrůznější přístroje a součásti strojů, které budou sloužit až za pobytu na některé z planet. Hlava letadla — velká koule — je vyplněna pozorovatelnami a vědeckými pracovnami. Na samém vrcholku je umístěna kabina kapitána, kterým bude střídavě pět vědců.

Trvalo dosti dlouho, než akademik Navrátil prošel všechny místnosti a dostal se až sem. Odložil poslední části skafandru, sedl si k oknu a pozorně sledoval Slunce, blížící se rychle po hvězdné obloze k velikému globu Země. Pak se sklonil nad mikrofon na šikmé desce před sebou.

„Hlaste, jak pracují reaktory. Až se první hrot sluneční korony schová za Zemi, zapněte motory. Při polovičním zatmění startujeme. Plné sluneční zatmění budeme sledovat již daleko od Měsíce.“

„Vše v pořádku, jsme připraveni,“ zněla odpověď.

Noví obyvatelé letadla i všichni lidé v hale se marně snaží zastřít vzrušení. V tento okamžik se člověk po prvé odvažuje do tak obrovských dálek! Vždyť na konci této pouti mohou čekat neznámí tvorové, oživující neznámé planety — nebo katastrofa a nešťastný konec odvážného pokusu o dobytí vesmíru.

Na vysoké věži nad halou bliklo několikrát modré světlo. Paprsek se zaleskl v záři reflektorů…

Náhle se pod kolosem objevuje rudá záře. Kolem konstrukce se zvedají šedivá oblaka prachu. Záře žloutne a proměňuje se v plameny.

Kolos se pohnul. Proklouzává mezi rameny konstrukce a rozvážně se zvedá do výše.

Teď už konstrukci opustil a vznáší se ve vzduchoprázdném prostoru. Stále rychleji stoupá k hvězdné obloze.

„Šťastnou cestu, stateční plavci!“ přinášejí mu radiové vlny pozdrav se Země. „Pozdravujte od nás tvory na neznámých planetách!“

V deseti kilometrech nad měsíčním povrchem se letadlo stáčí do vodorovné polohy a rychle mizí za obzorem.

„Veliká cesta do neznáma začala,“ hovoří opět televisní hlasatel. „Paprsek brzy dostal takovou rychlost, že lehce překonal přitažlivost Měsíce. Ani tato rychlost však ještě nestačila. Vždyť vážným nebezpečím byla stále ještě přitažlivost Slunce.

Propočty akademika Navrátila však nezklamaly. Po několika dnech se Paprsek dostal z vlivu naši sluneční soustavy. Teď mu již v cestě nestojí žádné překážky. Nekonečný volný prostor přímo pobízí k zvyšování rychlosti. A je jí potřeba, neboť cesta je daleká…

Zrychlování je regulováno tak, aby je posádka letadla snesla. Pokračuje však pravidelně, neboť každý výbuch raket je zvyšuje. Není tu už žádné síly, která by mohla Paprsek přibrzdit.

Po pěti měsících utichá raketový pohon. Paprsek dosáhl potřebné rychlosti a dál letí setrvačností…“

Jurko je tak zaujat reportáží, že ani nepozoruje, že už dávno není v místnosti sám…

Zatím co chlapci doprovázejí v myšlenkách Paprsek do vesmíru, doktor Zajac si složitými propočty ověřuje výsledky včerejších pokusů. Něco mu stále nesouhlasí.

„Nic jednoduššího,“ říká si. „Pokusy prostě zopakujem — a pak uvidíme, v čem vězí chyba.“ Usedá před širokou desku s obrazovkami a sahá na páku, aby uvedl do chodu přístroje ve vedlejší místnosti. Ruka mu však zůstává ztrnule stát kousek nad pákou.

Zajac se překvapeně dívá na obrazovku gravimetru. Svítící linka se rozechvěla, aniž se co v laboratoři pohnulo. A teď se tak rozkmitala, že se proměnila v nepravidelné čmouhy. Že by otřes země? Seismograf se však ani nepohnul… Ba ne, teď už i on vyvádí jako při zemětřesení!

Zajac běží do vedlejší laboratoře:

Naprostý klid.

Utíká do místnosti pro hosty a zůstává stát mezi dveřmi: na stěně klidně pokračuje reportáž a chlapci se polekaně otáčejí.

„Promiňte… já myslel, že mi tu při nejmenším rozbíjíte nábytek,“ vykoktal na omluvu. „Zbláznil se mi totiž gravimetr i seismograf. Nenechte se rušit, zavolám si do akademie…“

Rychle vytočil číslo na televisním telefonu a sotva se v malém okénku objevila tvář staršího muže, spustil: „Prosím vás, co se děje? — Ano, tady je Zajac. — Kde se pracuje s výbušninami? Vyvádí tak i vaše seismografy?“

Muž na obrazovce se tvářil udiveně.

„Uklidněte se, soudruhu. Nezapomínejte, že je dnes neděle — a pokud vím, v poslední době se s výbušninami nepracuje vůbec nikde. Okamžik, mám tu důležité hlášení, zavolám vás za chvíli.“

Chlapci vyskočili z křesel a shlukli se kolem telefonu.

Konečně bliklo červené světýlko.

„Měl jste pravdu, doktore,“ vypravil ze sebe vzrušeně muž na obrazovce. „Děje se něco podivného. Z Durbanu právě přišla krátká zpráva, že na východním pobřeží Afriky mezi Port Shepstonem a Mganduli se pojednou objevila na obloze rudá záře. Krátce na to se ozval prudký výbuch, který podle mínění Watsona se navlas podobá výbuchu atomové bomby. Nejde mi to do hlavy, neboť v těch místech není jediné atomové elektrárny. Zavolám vás ještě, až dostaneme zprávy od komise, která ihned odletěla na místo neštěstí.“

„Kde by se dnes vzala atomová bomba?“ kroutil hlavou Zajac. „Kdo by ji odpálil? Vždyť nebezpečí války už dávno není.“

Chlapci ztratili zájem o osudy Paprsku. Vypnuli televisor a společně se Zajacem netrpělivě očekávali zprávy z Afriky.

Rozhovor váznul.

Na obloze se mihlo raketové letadlo, které velkou rychlosti uhánělo na jih.

Běžely vteřiny, minuty — uplynula hodina.

„Na akademii na nás asi zapomněli; už je poledne. Pusťme si zprávy, snad se dovíme něco nového,“ navrhl Jurka.

Zpráva o Africe byla zařazena jako první. Hlasatel oznámil neštěstí a pokračoval:

„Příčiny překvapujícího výbuchu jsou zatím neznámy. Radioaktivní záření, které dosud znemožňuje bližší prozkoumání místa výbuchu, nezvratně dokazuje, že jde o účinky atomové zbraně. Ale jak se tato zbraň mohla objevit ještě dnes, kdy už lidstvo žádné zbraně nevyrábí, to je těžko pochopitelnou záhadou. K výbuchu došlo na štěstí na neobydleném skalnatém pobřeží, takže podle předběžných zjištění si nevyžádal velkých obětí. Jediným raněným je dosud neznámý muž, který byl nalezen čtyřicet kilometrů od místa explose. Má těžké popáleniny radioaktivním zářením a zápasí se smrtí…“