Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

Gruber se zamračil.

„Už vidím, kam míříš. Mně nabízíš státního tajemníka — a sám se chceš stát presidentem, viď? To my známe! Tak chytrý jsem já také! A jakou funkci bys přiřkl Krausovi, ty diktátore?“

„Důležitou. Může se stát ministrem války. Víš přece, že chceme-li planetu ovládnout, nesmíme ji na dlouho nechat žít v klidu. Divide et impera — rozděl a panuj, znáš to, ne? A potom: chtě nechtě přijde jednou chvíle, kdy se na Zemi začnou o Paprsek obávat a vypraví se mu na pomoc. Tím získáme další schopné bojové letadlo. Když je pak obě patřičně zatížíme atomovými zbraněmi, které nám jistě ochotně obyvatelé Kvarty vyrobí podle našeho receptu, můžeme se klidně vrátit na Zemi a lehce získat znova moc. Však i tam jsou našinci.

Dovedeš si představit — vládnout potom lidstvu zde i tam na Zemi? Uznáváš, že ministr války bude tu mít skvělé možnosti?“

„Máš to dobře vypočítáno, příteli. My se budeme pachtit s bůhví jakými lidmi — a ty si pěkně budeš sedět v pozadí a jen shrabovat, co my získáme. To by dokázal každý! Ale já si to takhle nepředstavoval. Pro tohle jsem se netrmácel tolik let vesmírem!“ Gruber se rázně otočil, vyšel z místnosti a bouchl za sebou dveřmi.

Paprsek se přiblížil k neznámé planetě Kvartě již natolik, že hnědězelené pevniny a temně modrá moře byla viditelná pouhým okem. Místy je přikrývala pásma neprůhledných mračen.

Navrátil a Čan-su zkoumali neznámé krajiny silnými dalekohledy. Většinu pevné země pokrývaly zelené lesy. Pobřeží, pokud byla viditelná, zdála se pustá, bez jediné stopy lidské činnosti. Ani na pevnině se dosud neobjevil jediný světlý bod, který by připomínal naše města.

„Přistaneme tedy na moři?“ zeptal se Čan-su.

Navrátil si protřel oči unavené dlouhým pozorováním.

„Domnívám se, že bychom udělali líp, kdybychom nepřistáli vůbec,“ řekl rozvážně.

„Proč? To snad nemyslíte vážně?“ zvolal překvapeně Čan-su.

„Promiňte, nevyjádřil jsem se dost přesně,“ usmál se Navrátil. „Pochopitelně jsem pro přistání — ale ne s Paprskem. Bylo by to příliš riskantní. Letadlo by se mohlo poškodit — a těžko bychom se pak dostali zpět — domů. Nikdo se tu přece nechce stát Robinsonem.“

„Vy tedy navrhujete, abychom Kvartu navštívili pouze v pomocných letadlech a Paprsek proměnili v jakýsi umělý Měsíc?“

„Ano, přesně tak. Získáme tak bez další námahy pohodlnou přestupní stanici ve vzduchoprázdném prostoru, z které můžeme snadno odstartovat domů nebo na další pouť. Paprsek nám zároveň může sloužit jako dokonalá observatoř — i jako radiostanice, která bude bez rušivých vlivů atmosféry přenášet naše zprávy na Zemi.“

Čan-suovi se rozzářil obličej.

„S tak dokonalým návrhem musí ovšem souhlasit všichni. Mám tedy dát Krausovi pokyn, aby zahájil přípravy?“

„To závisí přece jedině na vás,“ usmál se Navrátil a položil příteli ruku na rameno. „Jste teď přece naším kapitánem, kterému plně důvěřujeme…“

Brzy nato se otevřel boční východ a z letadla vystoupili do vzduchoprázdného prostoru muži v kaučukových skafandrech. Plavnými pohyby přiblížili se pomocí dlouhých lan k zadní části kolosu, kde jsou upevněna ještě tři pomocná letadla.

A již se otevřel i hlavní otvor pro nákladní zboží. Objevili se v něm dva muži, kteří táhli za sebou velký kovový plovák. Pro nezasvěceného diváka by byl tento výjev jistě překvapením, neboť muži zacházeli s těžkým kusem kovu jako s hračkou. Přiložili jej k trupu pomocného letadla a několika hbitými pohyby utáhli velké šrouby. A hned se vrátili pro další, až všechna tři pomocná letadla — Šipka, Sokol a Racek — byla vyzbrojena vodními lyžemi.

Celý Paprsek ožil jako podrážděné mraveniště. V několika okamžicích se všichni vědci proměnili v nosiče. Velmi by se mýlil, kdo by se domníval, že je tato práce nějak unavila. V meziplanetárních prostorech jsou i nejtěžší náklady téměř bez váhy. Není tu zemské přitažlivosti…

„Hlásím, že všechny potřebné nástroje jsou uloženy v Šipce,“ ozval se konečně Krausův hlas v řídicí kabině.

„Nezapomněl jste na vrtulník?“

„Je na svém místě.“

„A čluny jsou překontrolovány?“

„Ano, vše v pořádku. Nezjistili jsme závady.“

„Připravte tedy Šipku ke startu.“

O složení posádky raketového letadla Šipky musel rozhodnout los. Nikdo se neosmělil, aby se sám přihlásil k letu, ale každý po tom toužil. Vždyť výprava Molodinové na Vlaštovce letí jen na průzkumný let, ale Šipka má po prvé přistát na neznámé planetě!

Los padl na akademika Navrátila, profesora Madarázse, Cahéna, Svozilovou, Grubera a Krause. Kapitánem Šipky byl zvolen Navrátil.

„Šťastnou cestu — a mnoho srdečných pozdravů Kvarťanům,“ loučil se s poutníky Čansu.

„Brzy na shledanou!“ zvolal Navrátil ještě ze dveří rakety.

Otvor se neprodyšně uzavřel. Několik mužů odpoutalo rychle Šipku od kolosu. Atomové reaktory čekaly jen na povel, aby uvolnily obrovskou energii pro reaktivní motory. „Vpřed!“ pokynul Navrátil.

Letadlo vyklouzlo z objetí Paprsku a zamířilo dolů — k velkému živému globu.

Po dvou hodinách se již vznášelo sto dvacet kilometrů nad povrchem planety.

Šipka změnila nyní směr a chvíli letěla rovnoběžně s hladinou moře.

„Prohlédneme si nejprve celou planetu, což?“ obrátil se Navrátil ke Krausovi. „Filmový pás nám hodně pomůže při vypracovávání map — a snáze také najdeme nejvhodnější místo k přistání.“

Hlavní pilot mlčky přikývl na souhlas.

Hluboko dole se rychle střídaly pevniny s temnou hladinou moře. Na obzoru se v rudě prozářené atmosféře objevilo největší ze sluncí — žlutý Centaur A. Za necelou hodinu na to vyplulo nad horizont další slunce Centaur B, o něco menší, zářící oranžovou září. Nejmenší z družné trojice — krvavě rudá Proxima — objevila se až při letu nad druhou polokoulí.

„Pochybuji, že by Kvarťané znali sáně a lyže,“ žertoval Kraus.

„Také si to myslím,“ souhlasil Madarázs. „Po Arktidě ani Antarktidě není na planetě stopy. Zdá se, že tu sněhu mnoho neužijeme. Nebo snad je právě na celé „zeměkouli“ žhavé léto? Hádej, když se v těch podivných třech sluncích dosud nevyznáš!“

„Podívejte,“ ukázal Kraus prstem dolů. „Vidíte ten široký průplav mezi dvěma pevninami? To by bylo ideální místo pro přistání! Co o tom soudíte, soudruhu Navrátile?“

„Mohlo by být,“ potřásl akademik hlavou. „Kdo nám však zaručí, že se právě v těchto místech nerozbijeme o dno? Rozhodně se na něj musíme podívat zblízka.“

„Sneseme se tedy níž?“ zeptal se Kraus.

„Ano, klesejte až do dvou tisíc metrů nad mořem…“

Paprsek se zatím ustálil na rychlosti 8 kilometrů za vteřinu. Právě takovou rychlost potřeboval k tomu, aby se mohl proměnit v umělou oběžnici kolem Kvarty.

Trysky na zádi letadla utichly.

U přístrojů zůstala jen nejnutnější obsluha. Ostatní si sedli k televisorům a s napětím sledovali vysílání ze Šipky.

„Vzduch obsahuje kromě dusíku ještě helium, ale je zcela dychatelný,“ hlásí Svozilová. „Tlak tisíc metrů nad zemí 0,8 atmosféry. To znamená, že se dole můžeme pohybovat volně, bez skafandrů…“