Vladimír Babula: Přátelé z Hadonoše

Ilustroval Zdeněk Burian

Časopis Pionýr

1956

Nad holými vrcholky Bílých Karpat zakroužil tryskový vrtulník. Doutníkový trup letadla zamířil svým špičatým nosem k bílým mračnům na jasně modré obloze a nesen dvěma protisměrnými vrtulemi pomalu klesal na mýtinu, na níž stála velká horská vila. Dívka, sedící na verandě, vyskočila a běžela k místu přistání.

Z letadla, jež se postavilo kolmo k zemi na teleskopické podvozky, vystoupil ramenatý muž ve sportovním obleku.

„Kryštofe, Kryštofe,“ volala dívka radostně a zamávala oběma pažemi na pozdrav. Najednou se zarazila.

„Vy nejste… Kryštof… Z dálky jste mu trochu podobný. Babička říkala, že dnes přiletí z Tibetu…“

Muž se usmál. Tvrdé rysy v jeho tváři roztály jak sníh při prvním jarním slunci.

„Nejsem Kryštof — škoda. Doma mi říkají Leife…“

„Už vím, už vím, už jsem vás poznala,“ zvolala dívka. „Tolikrát jsem vás viděla v televisi. Vy jste přece inženýr Severson! Vítám vás u nás. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nás navštívil! To mi budou děvčata ve škole závidět…“

„Doktorka Bartošová je doma?“

„Babička? Ne. Vlastně je, Šla jenom na procházku. Hned pro ni zaběhnu. Ta bude mít radost…“

„Počkej, zajdu za ní sám. Kterým směrem šla?“

„Když půjdete tímto průsekem, určitě ji najdete. Nebude daleko.“

Inženýr Severson vstoupil do hustého dubového lesa.

Zrzavé veverky poskakovaly v korunách stromů a zvědavě si prohlížely návštěvníka. Ty nejodvážnější přihopsaly až k jeho nohám. Posadily se na bobek a sepnuly přední nožičky, jako by prosily o nějakou dobrotu.

„Nic nemám, nepočítal jsem s vámi,“ zasmál se tiše Severson a přejel si dlaněmi po kapsách sportovní vesty. Veverky ho však trpělivě doprovázely až na konec průseku, — zřejmě jeho slovům nevěřily.

Před Seversonem se otevřelo nádherné horské panorama. Cesta, po níž kráčel, pokračovala po vypouklém svěže zeleném horském hřbetu, který rozděloval krajinu na dvě nedohledná údolí. Na obou stráních vyčuhovaly z lesa vily horských obyvatel. Odněkud zdáli přinášel vítr dětský smích.

Severson se zastavil a zhluboka vdechl kořeněnou vůni hor.

„Vítám vás u nás, Seversone. Čekala jsem vás až zítra,“ ozvalo se nečekaně za jeho zády. Trhl sebou a rychle se otočil.

„Soudružko Bartošová,“ vydechl překvapeně. „Vůbec jste se za těch dvacet let nezměnila. Jako bych se právě probudil a znovu vás po prvé viděl u akademika Tarabkina…“

„Děkuji za poklonu, vy lichotníku. Také jste se zřejmě nezměnil,“ rozesmála se žena a stiskla Seversonovi ruku na uvítanou.

„Myslím to vážně — rozhodně bych vám nehádal víc jak třicet…“

„Raději toho nechme. Víte přece, že ženy nerady hovoří o stáří. Ostatně — byla by to chyba, kdyby bojovnice proti stárnutí sama stárla. To by se mi moji svěřenci pěkně poděkovali. Připadala bych si jako stará Kača Pagáčová, obávaná kouzelnice z Žítkové. Její chatrč stála kdysi právě na tomto horském hřbetě. Vichřice a sněhové bouře, které se tu občas přehnaly, zvyšovaly u nevzdělaných lidí hrůzu z jejího čarování. Říkalo se jí ‚bohyně‘. Z litého vosku a olova hádala ubohým horalům šťastnou budoucnost, zažehnávala ‚uřknutí‘, léčila, zaklínávala a mezi lidem rozsévala nenávist.

Při všech jejích kouzlech a čárech zůstávali tu lidé v nevýslovné bídě, dál pili denaturovaný líh a umírali na tuberkulosu. Ani sobě nevykouzlila ‚bohyně‘ přepychový život. Kde nic není, ani čert nebere… Škoda vzpomínat,“ mávla lékařka rukou, „těžké doby jsou na štěstí za námi. Žijeme teď v ráji, o kterém moje prababička právě na těchto stráních snila… Nu, jak se vám líbí můj rodný kraj? Příroda na Kvartě byla romantičtější, viďte?“

„Romantičtější, ale cizí, věřte mi. Byla zákeřná a neúprosná. Tady z každé květinky, z každého stromu s roztomilými veverkami cítím, že jsem doma, že příroda je tu můj nejlepší kamarád. Rozhodně vidím nad sebou raději jedno jediné slunce než tři. Akademik Navrátil to říkává správně: všude dobře, doma nejlíp…“

„Ano — doma nejlíp. Vidíte, tak jsem se rozpovídala, že jsem vás málem zapomněla pozvat na malé občerstvení. Jistě jste po cestě unaven.“

„Unaven po půlhodinovém letu? Netrmácel jsem se přece vlakem, jak se kdysi cestovávalo,“ odporoval Severson. „Na všech stranách pozoruji ohledy a strach o mé zdraví. ‚Šetřte se, nenamáhejte se tolik,‘ kladla mi na srdce Nataša Orlovová. ‚Odpočiň si, bereš toho na sebe moc,‘ strachuje se neustále Alena. Nedovedu to pochopit. Nejsem přece z perníku, cítím se docela zdráv. Přiznám se — za vámi jsem přijel jen pro klid v rodině. Nevím, proč bych se měl léčit…“

„Já vás také léčit nebudu,“ usmála se lékařka shovívavě. „Jak víte, bojuji pouze proti stárnutí. Či snad netoužíte po prodloužení života? Upřímně řečeno — let do sousední sluneční soustavy není zrovna elixírem věčného života, na zdraví vám rozhodně nepřidal. Svědčí o tom i vaše šedivé spánky. Jsou sice na pohled docela hezké — ba některým dívkám se dokonce líbí, ale pro nás — bojovníky se stářím — jsou příznakem určité ochablosti nejjemnějších organismů v těle.

Délka života nezávisí jenom na Vitě 45, kterou teď užíváme pro neustálé obnovování jemných organismů. Závisí také na celkové životosprávě. Je docela přirozené, že v dobách vašeho mládí — v dobách kapitalismu, kdy lidé nežili zrovna nejlépe, kdy se denně strachovali o budoucnost, pili alkohol a kouřili — bylo vysoké stáří bílou vránou. Ve vašem případě je boj o vysoké a činné stáří obzvláště složitý a obtížný problém. Špatná životospráva až do posledního letu s Amundsenem, pak zmrznutí a mnohaletá klinická smrt v ledovcích Arktidy — a konečně obtížný proces oživování a regenerace organismu. Všechno jste obstál šťastně, jen co je pravda. Stal se z vás opravdu nový člověk v pravém slova smyslu. Proč vám to tedy všechno říkám? Abych vás snad poučovala? Víte dobře, že ne — natolik mně znáte. Chci jen, abyste hned v začátku pochopil složitost problému, důvěřoval mně a pomáhal mi… Kryštof se vrací,“ ukázala na vrtulník, který se právě zaleskl v záři slunce.

„Kryštof Lipski, můj asistent. Velmi schopný člověk, moje pravá ruka, dalo by se říci. Někdy je sice trochu tvrdohlavý a rád vyvádí lidi aprílem, jak se u nás říká, ale jinak je to velmi příjemný chlapík. Naše Liduška — jako vnučka — ho přímo zbožňuje. Ostatně — poznáte ho sám…“

Když přišli na mýtinu, Kryštof Lipski stál již u vily a živě se bavil s pionýrkou. Sotva spatřil doktorku Bartošovou, rozběhl se k ní a udýchaně ze sebe vypravil:

„Soudružko Bartošová, víte už o tom? Tomu se přece říká sensace, ne?“ Aniž čekal na odpověď, přistoupil k Seversonovi a představil se.

„To jsem zvědavá, co jste si zase na nás vymyslel,“ zasmála se lékařka. „Asi to bude něco podobného, jako posledně ten zkušební vrt, při kterém se podle vašeho vyprávění vrtaři nečekaně octli na druhém konci zeměkoule — v Tokiu na náměstí, viďte?“