Vladimír Babula: Přátelé z Hadonoše

Stařec zaťal zuby a vztekle zasyčel: „Ano, tak to říká chladný geolog… ale já v tom pekle žil,“ vykřikl pronikavě. „Půda mi doslova hořela a bortila se pod nohama…“ Sklonil hlavu a pokračoval klidněji:

„První noc… Země se třásla a pukala, hory soptily mně nad hlavou, roklinou, ve které jsem byl ukryt, hnala se ledová bouře. A v srdci zoufalství…

Lehl jsem si mezi rozházené, ještě teplé balvany, a čekal, až mne zaleje žhavá láva.

Ohlušivý výbuch nedaleké sopky mne znovu probral k životu. Strach o život zvítězil nad beznadějným zoufalstvím. Vyskočil jsem a bezhlavě jsem pádil z hor do údolí. Na cestu mi svítily plameny vulkánů.

Několikrát jsem upadl, dnes už nevím, zda tím, že se chvěla země, nebo že mi nohy vypovídaly službu.

Brzy jsem se dostal k malé horské říčce, tekoucí v hlubokém korytě. Její voda vřelá jak v kotli nad plamenem. Dál jsem mohl jenom těsné podél břehu, protože po levé ruce se svažovala k říčce strmá skalní stěna. Pára, unikající z koryta, pálila mě ve vyprahlém hrdle a opařila mi celý obličej. Obklopila mne mléčnou mlhou, takže jsem musel postupovat vpřed krok za krokem.

Konečně jsem prošel úzkou soutěskou. Octl jsem se na široké rovině, končící na obzoru pralesem.

Dunění za mými zády mne opět popohnalo do šíleného běhu. Jako splašený kůň skákal jsem přes výmoly a rýhy, klopýtal přes kameny a hustou spleť rostlin.

V pralese jsem viděl svoji spásu. Vběhl jsem do jeho temna a jako divý zuřivě prorážel houštiny.

Liány a šupinaté kmeny drásaly mi obličej i ruce. Bolesti jsem však nepocítil — jen jakýsi vzdálený pocit, že po celém těle mi teče lepkavá krev.

Sil rychle ubývalo.

Doplazil jsem se až ke stromu se svítícími plody — a klesl jsem v bezvědomí.

Jak dlouho jsem tak ležel, nevím. Probudila mne palčivá bolest v nohou. S obtížemi jsem nadzvedl oteklá víčka.

Vykřikl jsem hrůzou. Ležel jsem na pokraji plamenů, boty a kalhoty mně již hořely. Vyskočil jsem a s vypětím posledních sil unikal před strašlivou smrtí. Prales nehořel na štěstí rychle. Silné dužnaté listy obsahovaly příliš mnoho vody. Kmeny plné mízy praskaly v žáru ohně jako vybuchující granáty.

Když jsem se dostal na okraj pralesa, svalil jsem se na zem a dlouho lapal po dechu. Chvílemi se mi zdálo, že se udusím — stažené hrdlo mi vypovídalo službu.

Se zatnutými zuby jsem se obrátil a rozhlédl se. Po šedivé obloze se válely chuchvalce dýmu. Přede mnou se zvedal kopulovitý kopec s holým písčitým vrcholkem.

Zvedl jsem se a po mnoha dlouhých odpočincích jsem se doplazil nahoru, abych měl lepší výhled po okolí. Jen matně si vzpomínám, že za kopcem jsem spatřil pravidelně zvlněnou rovinu, jako když vlna za vlnou běží po moři. Za okamžik jsem totiž usnul.

Do horečnatých snů mísil se jakoby rachot děl a hučení rozbouřeného moře.

Probudil mne liják a krutý pocit žízně. Posadil jsem se, abych vypátral, zda někde neobjevím potok nebo aspoň louži vody. Nedovedeš si představit, jak jsem byl ohromen, když jsem se podíval na krajinu před sebou. Myslel jsem, že blouzním. Zvlněný terén se proměnil v řadu oblých horských hřebenů. Na jednom z nich jsem seděl já. Ta tam byla zprohýbaná rovina, zmizel i kopec, na jehož vrcholku jsem usnul.

Tělo jsem měl jako polámané — teprve za chvíli jsem zpozoroval, že půda pode mnou se chvěje a kmitá.

Hučení v uších přehlušil rachot, doléhající sem odněkud z nedohledna. Země pode mnou se přímo rozhoupala a v několika okamžicích tak popraskala, že jsem se zabořil do vlhkého písku.

Pojednou se mi zdálo, že hřebeny přede mnou klesají a já pomalu stoupám k nebesům. Jak jsem později poznal podle horstva, z kterého jsem uprchl, vydouval se a stoupal jedině hřeben, na kterém jsem bezmocně seděl v písku a ztrnule sledoval hrůzné změny krajiny. Během několika hodin byl jsem vyzvednut do obrovské výše. V dálce se rozběsnilo moře. Vlny vysoké jako hráze vztekle bily do pevniny a urvávaly celé kusy země,

Z pralesů vyběhli podivní ještěrové a ztřeštěně pádili k nově vzniklé hoře, jež mne vyzvedla. Vyškrabal jsem se z písku a klopýtal opačným směrem dolů, abych se před nimi zachránil.

Zvířata mne brzy dohonila. Jejich mohutná svalnatá těla míhala se kolem mne jako přeludy. Žádný z obludných tvorů nejevil o mne zájem. Dokonce se zdálo, že mne chtějí ušetřit, neboť někteří mne buď oběhli, nebo přeskočili.

— Unikají asi před velkým nebezpečím, — šlehlo mi hlavou a znovu jsem se vzchopil. Uběhl jsem několik kroků a opět klesl. Zoufale jsem se díval za prchajícími zvířaty. Kolem mne se právě plazil ještěr, který se pro své těžké tělo a neohrabané silné nohy opozdil za ostatními. Několika skoky jsem se octl u něho. Zachytil jsem se kostěných destiček, kterými bylo poseto jeho tělo, a vyšplhal se na hřbet.

Ještěr mne zřejmě ani nezpozoroval. Napínal všechny síly, aby dohonil ostatní.

Ohlédl jsem se. Kousek za námi supěl netvor s dlouhým krkem a obludnou tlamou, vyzbrojenou drobnými ostrými zuby. Stačilo, aby trošičku natáhl krk — a má pouť peklem rázem skončila. Ale — když už ti hrozí nebezpečí ze všech stran, přestaneš se bát a začneš chladně uvažovat. Možná mi nebudeš věřit, ale já v té hrůze začal přemýšlet, jak se nebezpečnému tvoru ubránit.

Zatím co jsem sledoval nebezpečí za zády, doběhl můj koráb k široké řece. Bez rozmyšlení se vrhl do vody a plaval na druhý břeh, nad kterým se již zvedaly první stráně velehor. Na vzpomínky nebylo času, proto jsem si ani neuvědomil, že dříve tu řeka netekla. Znal jsem totiž docela dobře okolí hor, ve kterých jsem delší dobu pobýval.

Údolím zazněl dunivý hukot.

Hukot sílil a stále více ohlušoval. Ještěr pode mnou vypjal všechny svaly, aby překonal několik metrů, které zbývaly ke břehu.

V zákrutu údolí se objevila mohutná hráz vody, která jako pohybující se vodopád řítila se přímo k nám.

Seskočil jsem s těla zachránce a několika tempy dorazil jsem ke břehu. Dodnes se tomu divím, kde se ve mně vzalo ještě tolik energie. Vyskočil jsem na břeh a chtěl utíkat nahoru po stráni. Sotva jsem se však zachytil balvanu, zaplavil mne déšť zpěněné vody.

Zavřel jsem oči a bezmocně očekával příští.

Příval vody se však přehnal — a já zůstal těsně nad ním viset na balvanu. Nebohý ještěr — můj zachránce — zmizel ve zběsilém živlu…

Nové nebezpečí číhalo na mne na stráni. Odpočívalo tu několik ještěrů, kteří neměli dosti sil, aby vyšplhali výš.

Voda stále stoupala — dosahovala mi až k chodidlům. Nedá se nic dělat, musím pokračovat v cestě.

Sklonil jsem se k hladině a dlouze se napil. Voda byla trošku slaná, ale bolestivou žízeň přece jen zahnala. Dokonce se mi zdálo, že mi poněkud vrátila sílu do paží a nohou.

— Využiji ochablosti zvířat a vystoupím výše do hor, — uvažoval jsem.

S námahou jsem vylezl až na malou náhorní rovinu a zalezl do svěže zeleného křoví. Štěstí se mi opět na chvíli vrátilo. Přímo na dosah ruky houpaly se ve větvích nachové oválné plody, které jsem znal a na kterých jsem si již vícekrát pochutnal.

Vítr skučel a občas objevila se nad křovím hlava některého z ještěrů. Já však ničeho nedbal. Hltavě jsem polykal šťavnatou sladkou dužinu.

Únava mi brzy zavřela těžká víčka. Když jsem se probudil, opět jsem sáhl po plodech, najedl se — a znovu usnul. Tak jsem v houštinách strávil několik dnů. A byly to dlouhé dny, to mi věř. Na obloze se střídala dvě slunce. Jedno již třeba dávno zapadlo a druhé stálo teprve na vrcholku klenby.