Vladimír Babula: Přátelé z Hadonoše

„Tentokrát to myslím docela vážně,“ zapřísahal se asistent. „Divím se, že dosud nic nevíte. Je toho plný svět…“

„Tedy — ven s tou lochnesskou obludou a nenapínejte nás,“ smála se lékařka. „Podobně u něho začíná apríl vždycky,“ obrátila se k Seversonovi.

„Jakýpak apríl — zpráva z Marsu — úžasná zpráva! Představte si — v sousedních slunečních soustavách jsme myslící lidi nenašli — a teď nás přicházejí navštívit…“

Severson ožil:

„Kdo, kdo k nám přichází?“

„Výzkumná stanice na Marsu před několika hodinami oznámila, že směrem k Zemi letí z vesmíru velké těleso neznámého původu. Prostě — meteor to není, těleso má příliš pravidelný tvar a pravděpodobně je opatřeno křídly. A to ještě není všechno…“

„Možná se vracejí dvě další mezihvězdná letadla — Elektron a Foton — a vaše fantasie si kapánek zapracovala,“ přerušila ho stále nevěřící lékařka, „Mám dojem, že jste se minul povoláním. Měl byste psát fantastické romány.“

Severson zavrtěl hlavou.

„Elektron ani Foton to být nemůže. I kdyby letadla dosáhla rychlosti světla, nemohou tu být dříve, než za dva roky. Jen v tom případě by to bylo možné, kdyby letěla desetkrát rychleji než světlo. A o tom pochybuji.“

„Výborně, soudruhu Seversone! A Elektron ani Foton by nevysílaly tak záhadnou zprávu, jakou zachytil spojař našeho letadla. Okamžik, poznamenal jsem si ji, hned vám ji přečtu… Už to mám:

‚Lidé na Zemi, přátelé na planetě Zemi! Nebojte se nás! Přicházíme k vám z neznámých končin vesmíru jako přátelé.“

Zpráva byla vyslána přesně tak, jak vám Ji čtu — v angličtině, rozumíte mi dobře? V angličtině . Rozhodně nejde o omyl, záhadní lidé zprávu několikrát opakovali.“

„A najednou se octnou v Tokiu na náměstí — já už to znám,“ rozesmála se doktorka Bartošová. „Jestli jsem vám prve věřila málo, teď už vám vůbec nevěřím. Jste sice hodný, že nás chcete rozveselit, ale dnes není prvního apríla. Pokud vím, máme dnes čtvrtek patnáctého listopadu.“ Také Severson se nakazil smíchem lékařky. Najednou mu však něco blesklo hlavou a rychle zvážněl:

„O pravdivosti soudruhových slov se můžeme lehce přesvědčit. Zapněme televisor,“ navrhl. Lékařka ochotně souhlasila. Pozvala hosty do pokoje a nabídla jim křesla u přijímače. Vnučku poslala do kuchyně pro občerstvení.

Na promítacím plátně se objevila malebná jižní krajina s palmami. Vysílali právě reportáž z bývalé Sahary.

„Jak vidíte, v televisi zatím zachovávají klid a rozvahu,“ řekla vítězoslavně doktorka Bartošová. „Či myslíte, že tak sensační zpráva by neovlivnila vysílání — kdyby byla ovšem pravdivá? Dovedete si jistě představit, co by pro nás znamenal příchod neznámých tvorů z vesmíru.“

„Chápu, že mně nevěříte. Zavinil jsem si to sám svými hloupými žerty. Ale tentokrát nežertuji. Prostě je to tak.“

„Nic si z toho nedělejte, Kryštofe. Pro vaše žerty jsem se na vás nikdy nezlobila. Humor je koření života. A jak se daří Selenarctovi? Selenarctos je totiž můj nejstarší svěřenec,“ vysvětlovala Seversonovi. „Je mu teď asi dvěstě padesát let. Přesně to žádný neví, v jeho mládí se nevedly přesné zápisy. Jméno Selenarctos přijal asi ve sto letech, když se po příchodu osvobozenecké čínské armády do Tibetu začal vzdělávat. Při studiu zjistil, že medvědi, s kterými se tolikrát utkal v souboji, jmenují se učeně Selenarctos tibetanus. Jméno se mu tak zalíbilo, že se od něho nemohl odloučit.“

„Selenarctos není ve své kůži,“ podrbal se Kryštof ve slámově světlých vlasech. „Stále si naříká na počasí. Klimatická centrála na Kulakangri se mu nemůže nijak zavděčit. Ať přepne na slunečno nebo na sněžení, stařeček stále nadává. Vzkazuje vám, že by s vámi rád mluvil, ještě než zemře. Prý to bude velmi brzy. To ovšem tvrdil už několikrát — a stále je ještě zde. A — jak jsem zjistil — zdravý je jak řepa.“

„Jeho špatná nálada se mi však nelíbí,“ řekla vážně doktorka Bartošová. „Zítra se na něho podívám. Nechcete letět se mnou, soudruhu Seversone? Zdravý vzduch Himálají vám rozhodně neuškodí.“

Severson ochotně souhlasil.

Večerní zprávy potvrdily pravdivost Kryštofových slov. Neznámé těleso skutečně prolétlo kolem Marsu. Brzy se však ztratilo z dohledu i tak bystrým očím, jakými jsou radary a astrotelevisory. Observatoře na Zemi ani na Měsíci nespatřily ničeho. Televisní snímek, který vyslala stanice na Marsu, nebyl sice docela jasný, ale přesto přesvědčivě dokazoval, že jde o uměle vytvořené těleso a ne o meteor.

Ve společenském salonku doktorky Bartošové se rozpředl živý hovor. Hlavní slovo měl pochopitelně Kryštof, který nyní triumfoval.

„Vidíte — nechtěli jste mi věřit. Teď už je nad slunce jasné, že naši sluneční soustavu navštívili myslící tvorové z neznámých končin vesmíru. Prostě — sensace…“

„A tito myslící tvorové čirou náhodou mluví anglicky, viďte,“ poznamenala Bartošová ironicky.

„Také mně to nejde do hlavy,“ souhlasil Kryštof. „Zeptejte se Světové akademie věd, co o záhadné zprávě soudí.“

Lékařka vytočila na televisním telefonu číslo a chvíli čekala, až se objeví obraz.

Mladý muž na obrazovce se usmál:

„Vidlím vám na očích, co vás trápí, Věruško. Zpráva z Marsu, je to tak?“

Doktorka Bartošová přikývla:

„Uhodl jste, Míťo — jako vždycky. Ale ještě více mne zajímá záhadná zpráva, vysílaná v angličtině…“

„Považujeme ji za hloupý žert některého radioamatéra, který zachytil zprávu z Marsu. Je prostě nemožné, aby neznámí tvorové hovořili touže řečí jako některé národy u nás na Zemi, tím spíše, že k nám přilétají z ještě větší dálky, než jsou planety v souhvězdí Centaura. Sluneční soustavy v trojhvězdí Centaura jsme přece probádali dokonale.

Před hodinou startovalo několik meziplanetárních letadel, abychom se na nečekaného hosta mohli podívat zblízka. Ráno vám oznámím první výsledky průzkumu. Zatím — dobrou noc…“

„Neměla byste zítřejší cestu do Tibetu odložit?“ zeptal se Kryštof. „Kdo ví, co všechno se ještě semele.“

„Ani příchodem neznámých tvorů na Zemi se život nezastaví. A v tomto případě jde přece o člověka, dokonce o nestaršího člověka na světě. Objednejte nám, prosím, v Trenčíně raketové letadlo na devátou hodinu.“

Severson spal neklidně. Zpráva o příletu neznámých tvorů ho hluboce vzrušila…

Brzy ráno volal mladý muž z akademie. Doktorka Bartošová na první pohled poznala, že je nesmírně vzrušen.

„Stalo se něco nepochopitelného, něco nevídaného, Věruško,“ vyrážel ze sebe trhaně. „Letadlo Jiskra skutečně objevilo záhadné těleso. Je to obrovská koule s jakýmsi vějířem křídel. Když se Jiskra přiblížila na dohled, koule zvýšila rychlost. Během několika minut zmizela — i s obrazovek radarů a astrotelevisorů. Jako by se v jediném okamžiku rozpadla na atomy…“

„Přijmete nás do řídící kabiny?“ zeptala se lékařka hlavního pilota, když se Seversonem dorazili na trenčínské letiště.

„Pro vás všechno, soudružko Bartošová,“ usmál se pilot. „Prodloužíte mně za to život na pět set let. A já vás budu vozit do roztrhání těla…“

Letadlo se vzneslo do výše. Kaskáda vážských stupňů se brzy proměnila v stříbrnou šňůru s bílými korálky. Také svítící vrcholky Tater se scvrkly v nepatrné pahrbky na plastické mapě.