Vladimír Babula: Puls Nekonečna

Časopis Pionýr

1960

Český spisovatel fantastické literatury Vladimír Babula se narodil 24. července 1919 v Uherském Brodě. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně. Zpočátku působil jako ilustrátor dětských knih. Pocházel z komunistické rodiny, proto musel za okupace uprchnout do Švýcarska. Po válce redaktorem severočeského vydání Mladé fronty, po přestěhování do Prahy působil jako zemědělský redaktor v Mladé frontě. Poté krátce působil v továrně Tatra jako dělník. Od roku 1952 redaktorem Mladého technika — později název Věda a technika mládeži — kde se stal šéfredaktorem. V roce 1960 odchází do ČTK a krátce poté je novinářem na volné noze.

Publikoval od 40. let, nejprve jako autor dětských leporel, k psaní SF jej přiměl kolega a SF spisovatel Rudolf Faukner. Společně napsali vědecko-populární knihu Kdyby přišli Marťané aneb Průvodce po Zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958), ve které jsou imaginárním mimozemšťanům vysvětlovány základy přírodních věd.

Zemřel 12. listopadu 1966 v Praze.

DÍLO VLADIMÍRA BABULY:

Signály z vesmíru

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1954, číslo 5-26, kapitola 1-21, ročník 1955, číslo 1–9, kapitola 22–30, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1955, 1. vydání, ilustrace František Škoda

— Mladá Fronta 1956, 2. vydání, ilustrace František Škoda

— Slovenské nakladatelství dětské knihy 1956 (Identické vydání jako MF 1956, jen ve slovenském překladu)

Planeta tří sluncí

- časopis Pionýr (ročník 1954, číslo 1-16, ilustrace Zdeněk Burian)

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1957, číslo 1, 3-26, kapitola 1-25, ročník 1958, číslo 1–4, kapitola 26–29, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1957, ilustrace František Škoda

— Mladá letá (Slovensko) 1958, ilustrace František Škoda (Identické vydání jako MF 1957, jen ve slovenském překladu)

Přátelé z Hadonoše

- časopis Pionýr (ročník 1956, číslo 1-11, ilustrace Zdeněk Burian)

Oceánem světelných let

— Mladá Fronta 1963, ilustrace Kamil Lhoták

(celkově přepracované a zkrácené vydání všech tří dílů)

Všechna vydání, pokud není uvedeno jinak, jsou vzájemně odlišná (zkrácená, přepracovaná, změněné názvy kapitol, apod.)

Puls nekonečna

- časopis Pionýr (ročník 1960, číslo 1–8, samostatná vědecko-fantastická novela, ilustrátor neuveden)

Další časopisecké sci-fi povídky:

Astrodepeše z roku 2095, Skok do třetího tisíciletí, Veliký den.

Nemám nejmenší naději, že tyto řádky bude někdo číst — a přece musím psát. Moji nešťastní spolupoutníci propadli beznaději a zoufalství. A ti nejstatečnější — Vasja a Mango — mají teď jiné starosti. Naslouchají dechu vesmíru, měří jeho puls.

Před dvěma hodinami Mango zjistil, že se náš koráb řítí přímo do žhavého srdce naší galaxie.

To tedy znamená konec. Úchvatný, strašlivě nádherný konec…

Proč tedy píši? Cestovatel André, když stanul smrti v tvář, dopsal poslední slovo svého deníku. Já jej právě v tomto okamžiku začínám.

Má to snad být moje zpověď? Ne, nemám se z čeho zpovídat. Ani samomluvou můj deník není… Nejsem úplně opuštěn. S Vasjou a Mangou intenzivně pracujeme — a v práci se člověk necítí opuštěn ani v poslední okamžik svého života.

Nepíši ani ze zvyku, napsal jsem přece několik fantastických povídek. Ale tohle už rozhodně není sen…

Před několika vteřinami ozářil stránky mého deníku výbuch pohasínající hvězdy. Chtěl jsem odložit pero a sledovat toto obdivuhodné znovuvzkříšení umírajícího slunce, ale Vasja mně v tom zabránil.

„Piš,“ řekl rozhodně. „Je to naše poslední naděje na záchranu.“

Ano, v těchto několika slovech je celý smysl mé zdánlivě nesmyslné práce. Účetní, kterému v konečném součtu přebývá několik haléřů, musí všechny položky — i kdyby jich bylo sebevíc — přepočítat znovu. Až najde chybu. A já hledám chybu.

Připadám si jako člověk, který si chce na něco vzpomenout, a proto se vrátí na místo, kde mu to „něco“ napadlo, kde na ně myslel.

Hledám chybu, ke které došlo v součtu vzrušených dnů mého života. Chybu, která nás uvrhla do pulsujících vnitřností vesmíru.

Kolem nás je závratný prostor bez hranic, prolétáme jím rychleji než myšlenka — a přece jsme ve vězení.

Rodné Slunce se ztratilo v mlze rozervané Mléčné dráhy. Plamínky hvězd mlčí. Gigantický stroj se údivem dívá na nepatrný prášek, který mu pronikl do soukolí. Milióny očí sleduje jeho nezvyklý pohyb po proudu času.

Ledový pohled prostoru mi ochromuje srdce. Míjíme žhavé koule vyplazující na nás dlouhé rudé jazyky. Hvězdy rychle rostou a zase se ztrácejí v temnu.

Mléko mlhoviny se rychle sráží ve hvězdné ostrůvky. Závoj se trhá, pronikáme dvojicí sluncí.

Jakou rychlostí letíme? Mango se ještě nedopočítal. Naše atomové hodiny pracují sice přesně, ale jen pro nás. O čase na zemi nemáme ani ponětí, dávno jsme už ztratili spojení s lidmi. Který rok se teď píše na naší planetě? Žije ještě někdo z našich přátel? Mají pravdu vědci, kteří tvrdí, že při naší rychlosti se nám čas zastavil? Nezestárlo lidstvo o celá staletí? I když neskončíme ve výhni galaktického středu, nalezneme možná na Zemi jenom své vzdálené potomky…

Ne — ne — dosti již úvah a nářků. Musím se vrátit domů na Zemi a do minulosti, mé myšlenky musí být tisíckrát rychlejší než náš graviplán. Jediným skokem musí mne vrátit domů a odhalit prokletou chybu.

Domů, třeba do deštivého dne nebo na zaprášenou ulici. Všechno, co jsem tam kdysi zatracoval, budu teď hýčkat v náručí jako své dítě. Nad kaluží bláta se zastavím v úžasu, i veš bude pro mne roztomilé zvířátko. Alespoň na chvíli — byť jenom v myšlenkách — uniknu z ledového prostoru a ocelových stěn…

Všechno to začalo oné osudové noci. Spát jsem šel pozdě — dopisoval jsem povídku o letu na Měsíc. Jak podivné — vesmír byl od počátku mé tragédie mým osudem! Ve fantastickém letu k zasmušilé tváři našeho souputníka jsem pokračoval i ve snu, když jsem konečně zhasl světlo. Blížil jsem se už ke kráterům v obavách z dramatického přistání. V raketovém motoru najednou něco zazvonilo.

Porucha? Výstražný signál, že něco selhalo? Prohlížím motor. Zvonění neustává. Probouzím se. Hlava mi třeští, chvěji se zimou. Byl to tedy jen sen…

A opět ten protivný zvonek. Do temného pokoje řinčí telefon. Budík monotónně odťukává čtvrtou hodinu po půlnoci.

Co se stalo? Proč tak pronikavě řinčí? Kdo mne budí tak pozdě v noci? „Co je?“ ptám se rozmrzele. „Je tam redaktor Hruda?“ odpovídá mi sluchátko otázkou. „Bohužel u aparátu. Přece víte, kam voláte. A kdo tam?“

„Doktor Pegas.“ Údiv. Takové jméno přece neznám. „Kdo?“ ověřuji si, zda jsem se nepřeslechl.