Vladimír Babula: Puls Nekonečna

„Tobě se nelíbí Karlův most?“ vytrhuje mne Eva z myšlenek naivní otázkou.

„To víš, že líbí,“ hraji si na bezcitného. „Teď je půl páté — a za půl hodiny mám důležité jednání tamhle za Kampou.“

„Škoda — tolik jsem se na tebe těšila…“

Dívám se na ní zkoumavě. Cítím, že se mi koutky úst chvějí ironickým úsměvem.

Eva můj pohled pochopila.

„Honzo, Honzo,“ vzdychla si. „Nešťastných osm let. Dnes jsi mi daleko bližší…“

Ve světle zamlžených luceren jsme pomalu kráčeli k Malostranské věži.

„Ty — ty sis na mne vůbec nevzpomněl?“ řekla nesměle.

„Vzpomínal…“ Pomalu jsem ztrácel půdu pod nohama. „Nikdo se mi zatím natolik nezalíbil…“

„Vím, pyšná a vybíravá princezna…“

A teď to přišlo jako bomba: „Čekala jsem na tebe, Honzo. Ne nežertuji. Dříve jsem si to neuvědomovala. Příliš jsem milovala architekturu.“ Najednou se mi zdálo, že to není tatáž Eva. Tahle je nějak něžnější…

Na věži Mikulášského chrámu odbíjely hodiny pátou. „Pegas“ vzpamatoval jsem se. „Už mě čeká.“ Vzal jsem Evu pod paždí a táhl jí přes Maltézské náměstí do Nosticovy ulice. Napřed mi vyčítala, že si dávám dvě schůzky najednou, ale pak se zájmem poslouchala episodku s nočním rozhovorem o signálech z vesmíru.

Stařičký dům číslo 5 byl matně ozářen lucernou upevněnou na průčelí v úrovni přízemních oken. Nad klenbou vrat rozpínal svá křídla barokní štít se dvěma hrdličkami, které si podávaly vavřínové snítky. Další štít nad nimi byl otlučen, díval se do ulice jako slepé oko.

Rozsvícené okno, které podpíral, zpívalo do ulice úvodní prolog z Komediantů. Gramofonová deska byla už pořádně ohraná, ale to jen zvyšovalo romantičnost chvíle.

V tomhle přestárlém domě bydlí tedy vědec, který moderními přístroji loví hlasy vesmíru?

„Mám tušení, že tu není něco v pořádku,“ řekla mi Eva. „Buď tě někdo vyvedl aprílem nebo nevím co…“

„Snad se nebojíš?“ smál jsem se. Vstoupili jsme do chladné chodby dlážděné pískovce. Několik kroků od vrat klesalo do podzemí ošlapané schodiště. Vchod do sklepa.

Seznam obyvatel jsme na špatně osvětlené chodbě nenašli.

„Dům není tak velký, projdeme ho celý,“ rozhodli jsme se a pomalu jsme vystupovali po vrzajících dřevěných schodech do prvního poschodí.

Světlo nefungovalo. Svítili jsme si proto na cestu i na dveře sirkami.

Octli jsme se až na úzkém ochozu v podkroví, ale štítek s nápisem dr. Pegas jsme nenašli.

„Říkala jsem ti, že to byl jen žert,“ šeptala mi ustrašená Eva. „Mám sice ráda takové staré domy, ale tady bych bydlet nechtěla. Vypadá to tu příšerně.“

Sotva to dořekla, otevřely se jedny z dveří a z nich vystoupila stará rozcuchaná žena v omšelém županu se svícnem v ruce. V záři plápolající svíčky vypadala jako zjevení.

„Hledáte někoho?“

„Doktora Pegase.“

„Doktora Pegase?“ divila se žena. „Bydlím tu již přes padesát let, ale člověk s tak divným jménem tu nikdy nebydlil,“ řekla nedůvěřivě.

„Pokud vím, Pegas neboli Pegasus je okřídlený kůň z řeckého bájesloví. Bydlí tu sice jeden podivín, který má doma sluhu nebo co, ale Pegas se nejmenuje. A toho sluhu jsem nikdy neviděla, ačkoliv s ním často doma mluví.“

Zakoktali jsme na omluvu a obrátili se k východu. „Ani nikde v okolí takový člověk nebydlí, znám skoro celou Malou Stranu,“ volala za námi ze schodů.

Vyběhli jsme ze schodů jak nezvedené děti. Na ulici jsme se ulehčením rozesmáli.

„Ode dneška ti budu říkat doktore Pegasi, ty lovče dobrodružství. Pojďme na černou kávu k Malířům, až se trochu vzpamatuji.“

Ulicí zabzučela motorka pionýr. Vysoký tón namáhaného válce nepříjemně rozřízl ticho uličky.

Muž v kožené bundě a s kuklou na hlavě zamířil k nám…

„Dobrý večer, pane redaktore. Čekáte už dlouho? Promiňte, zdržel jsem se poněkud ve výzkumném ústavu.“

„Doktor Křížek!“ vydechl jsem překvapeně. „Vy jste tedy onen záhadný doktor Pegas?“

„Ano, trošku jsem vás potrápil. Vím, že novináři jsou národ zvědavý. Ale Pegas jsem opravdu. Říkají mi tak kolegové — pro mé fantastické nápady. Vaše paní?“ obrátil se k Evě.

„Zatím ne…“

„Mám — li být upřímný — s dámskou návštěvou jsem nepočítal. To víte, jsem tak trochu starý mládenec a na pořádek si tak moc nepotrpím.“

Eva pochopila, že vědec chce se mnou hovořit bez svědků.

„Také nejsem připravena na návštěvu. Honza mi o vás řekl teprve před chvílí. — Jak dlouho se zdržíte? Zaskočila bych si k Malířům na kávu, moc se mi ta hospůdka líbí, stejně jsem se tam chtěla podívat.“

„Nanejvýš slabou hodinku, nezlobte se, slečno,“ uvítal Pegas Evin návrh.

„Tedy za hodinu tě budu čekat u dvou hrdliček,“ rozloučila se Eva a rázně vykročila k Maltézskému náměstí. Tušila asi, že se na ní dívám, protože se ještě dvakrát otočila a zamávala mi. Tenkrát jsem ještě netušil, jaký to byl pozdrav…

Pegas zatáhl motorku do chodby, rozsvítil velkou baterku a zavedl mne po vrzajících schodech do prvního poschodí. U dveří, na konci nevelké, plísní zapáchající chodby, se zastavil.

„Ferdo, otvírej, mám vzácného hosta,“ zavolal Pegas přitlumeně na někoho za dveřmi.

Těžké dubové dveře se pomalu otevřely. Marně jsem čekal, kdo se v nich objeví. Zůstaly prázdné.

„Tak neokouněj, Ferdo, a rozsviť, přece tu nebudeme potmě.“

Na zdech zablikalo několik zářivek. Vstoupili jsme do krásně prozářené místnosti a prolamovaným stropem. „S kým jste hovořil?“ divil jsem se. „Vždyť tu nikdo není!“

„Myslíte jako Ferdu? To je můj neviditelný sluha.“

„Neviditelný?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Snadno vás o tom přesvědčím. Poslouchá mě na slovo. Koukej, Ferdo, proč jsi už dávno nestáhl ty rolety, sousedé nám vidí až na stůl!“

Rolety sotva slyšitelně sjely dolů. Zamrazilo mě v zádech.

„Ferda poslouchá také na písemný rozkaz. Napište nějaký úkol na tenhle kousek papíru.“

„Ferdo, zatop, je tu chladno,“ napsal jsem krasopisně. Plynové teploměry se ihned rozzářily.

„Zatím jsem vaše kybernetická kouzla prohlédl. Vaše skryté přístroje reagují na zvuk.

Ale ten písemný rozkaz mě vyvedl z míry. Nenápadně jsem stiskl nějaký knoflík, vidíte?“

Vyslýchal jsem doktora. „Nemám rád podfuky. Všechno, co jsem vám zatím předvedl, je poctivá věda. Čekají vás ještě větší překvapení. Slíbil jsem vám přece, že vám dám námět pro fantastickou povídku.“

Rozhlížel jsem se po pokojíku. Stěna proti dveřím byla až po stropní klenbu vyplněna knihovnou, u okna stál jednoduchý psací stůl, u knihovny kulatý stolek se dvěma pohodlnými křesly. Vpravo od dveří byl instalován falešný anglický krb. Nad ním se rýsovaly větší plechové dveře, vedoucí zřejmě do širokého komína. Natřeny byly stejnou barvou jako malba stěn.

„Trochu těsné,“ usoudil jsem po letmé prohlídce.

„Ne tak docela, Ferdo, ukaž pánovi cestu do ložnice.“

Část regálu s knihami se rozevřela jako dveře. Zároveň se rozžehlo světlo v další místnosti. Stěny kol dokola byly obloženy knihami. Doslova uprostřed pokoje stál jednoduchý divan s nočním stolkem. „Na okna nezbylo místo,“ vysvětloval Pegas.