Vladimír Babula: Puls Nekonečna

Jsme nejbídnější trosečníci, jací se kdy narodili na naší rodné planetě. Jak nádherný život měl proti nám Robinson! Nad hlavou mu zpívali ptáci, břehy jeho ostrova omývalo kouzelné, věčně proměnlivé moře…

Vichřice i nejstrašnější bouře zněla by mi tu jako hudba z pohádky. Prach všedního dne skropený kapkami deště by mi tu byl vzácnější než skvostné perly ve zlatavém písku.

Trosečníci! Trosečníci v nekonečném mrazivém vesmíru…!

Ne — nejsme trosečníci. Jsme šílení jezdci na okřídleném Pegasovi, který jediným skokem přeskočí celou galaxii. Jsme poutníci, o jakých lidstvo dosud ani nesnilo. Před týdnem jsme ztratili Mangu, nejtrpělivějšího a nejbystřejšího badatele. Spočítal rychlost našeho letu a dospěl k fantastickému číslu: desateronásobek rychlosti světla. Nevěřil svým očím. Několikrát překontroloval kybernetického počítače, ale chyba byla vyloučena. „Zbláznil jsem se, bezpečně jsem se zbláznil,“ řekl zlomeným hlasem, když nám oznámil výsledek. „Taková rychlost přece není vůbec možná…“ Přezkoumali jsme atomové hodiny i pozorované body v prostoru — a všechno bylo kupodivu v pořádku. Uklidňovali jsme nešťastného Mangu, ale marně.

„Afrika, moje drahá Afrika,“ vykřikl najednou a ukázal na mlhovinu, která měla podobný tvar.

A pak už viděl Afriku v každé mlhovině, kterou jsme míjeli — a dokonce v každé plápolající hvězdě. Teď leží na lehátku a blouzní z horečnatého sna. Jeho křik čeří hladinu mých vzpomínek, nemohu se soustředit. Nevím, zda mám vůbec pokračovat…Ale jak jinak objevím onu tragickou chybu? Mangu usnul. Využívám chvilky ticha a vracím se závratnou rychlostí na Zemi, k Pegasovi do podzemní laboratoře. Jak to jen tenkrát bylo? Pegas mne omráčil. Vzpomínám, co bylo potom…

Pomalu jsem se probíral z mrákot. Cítil jsem, jak se prochladlá krev čeří, až se celé tělo rozbouřilo horkými vlnami. Kde jsem? Proč ležím naznak na vlhké betonové podlaze? A proč je tu taková tma? Či snad jsem oslepl? Pravděpodobně. Silnice pode mnou je nesnesitelně studená — a tam někde v polích štěbetají do nekonečna vrabci a řinčí celý orchestr cvrčků. Hmatám kolem sebe. Hlava je stejně těžká a tupá jako beton pode mnou.

„Halo, kde jste kdo?“ vypravil jsem konečně ze sebe. To přece není můj hlas…A odkud přichází ta hluchá ozvěna? Zatracení cvrčci, kdyby na chvíli utichli…

Pokouším se vstát. Jde to těžce. Zdá se mi, že hlavu strkám do žhavé mlhy. S námahou jsem skrčil nohy. Zakopl jsem při tom o nějakou krabičku. Z jejího nitra se vyhoupl kužel světla, který nevysoko nade mnou vytvořil plísňově zelený kruh. Vidím — zaznělo mi v uších jako nevyslovená ozvěna, přicházející z bolestivé tmy. Kužel světla se mi na chvíli změnil v zářící jícen sopky. A hlava nesnesitelně bolí…

Kde to jen jsem a proč tu ležím? Cvrčci a vrabci se odstěhovali o kousek dál. Jejich monotónní zpěv mi doléhá do uší z velké dálky. Nevidím nic než svítící krabičku s trychtýřem mdlého světla. Hlava marně dává rozkazy rukám, aby ukořistily záhadné světlo v temnotách, jedinou známku života. Je téměř na dosah, a přece tak nedostupné. Tělo se nechce předklonit. Ne, je to skutečnost, už to vím, už pevně svírám krabičku v dlani. Oslepuje mne, ale zrak neodvracím. Srdce mi klepe na spánky. Těžkopádně obracím kužel světla před sebe. Oči si dlouho zvykají na roztřesený obraz, který vykouzlila krabička.

Stůl s řadou obrazovek…

Kde jen jsem už tento stůl viděl?

Ano, už to mám — u Pegase.

Jsem v podzemním doupěti Pegase. Jako z cívky magnetofonu se mi vlekle odvíjejí vzpomínky. U tohoto stolu jsem stál, když mne Pegas omráčil elektrickou jiskrou. Chtěl mne snad zabít, abych nevyzradil jeho tajemství? Nebo mne tu jen uvěznil? Nechá mne tu umřít hlady a žízní, nebo mne tu bude milostivě krmit jako uvězněného Dalibora? Při této myšlence jsem se zachvěl hrůzou. Raději mne měl zabít rovnou…

Eva určitě čeká před domem v obavách. Kdyby jí tak napadlo vzbouřit veřejnost a zavolat bezpečnost! Pegas by musel s barvou ven…

Nevím, jak dlouho jsem strnule seděl na podlaze a namáhavě přemýšlel. Konečně se mi natolik vrátily síly, že jsem se jakž takž postavil a vydal se na vrávoravou prohlídku svého vězení. Jak se dalo čekat, dveře do podzemní chodby byly zamčené. Plazil jsem se kolem zdi, až jsem narazil na další dveře, které dosud ušly mé pozornosti. Skrývaly se za vysokým panelem s mnoha elektrickými relátky. Po několika marných pokusech se mi podařilo pootočit mosazným knoflíkem. Výborně, jde to! Pegas asi na tyto dveře zapomněl — otevřely se…

Za dveřmi svítila těžce průhledná modrá mlha. Zdroj světla jsem nenašel. Zdálo se mi, že celý prostor je vyplněn drobnými částicemi fluoreskujícího prachu. Svítící krabička mi brzy prozradila, že jsem se dostal do nevelké místnosti zařízené podobně jako sousední laboratoř. Z jednoho vězení jsem pouze přešel do druhého. Má tupá hlava to nechtěla pochopit. Pryč, pryč odtud, říkala mi tvrdošíjně. Zvolil jsem opět cestu podél zdi. Úzkostlivě jsem se vyhýbal podivným konstrukcím a rozvodným deskám. Bál jsem se prostě každého stykače a stočného drátu. Čert ví, kde číhá nová nástraha. Dokonce jsem měl chvílemi dojem, že z té změti cívek, panelů a kondenzátorů se na mne šklebí Pegasova vidina — golem.

V rohu zatuchlé kobky jsem najednou narazil na skleněnou desku… Nevědomky jsem uskočil — v hrůze před další nástrahou. Tykadly svítící krabičky jsem opatrně ohledával další překážku. Ruce mi najednou zdřevěněly, hrudník úzkostí sevřel srdce. Ve svitu baterky se za sklem objevil Pegas. Ležel na znak na jakémsi operačním stole. Ruce měl složeny na prsou, jakoby o něčem přemítal se zavřenýma očima.

V hlavě se mi najednou vyjasnilo. Dostal jsem vztek. Zemdlelým tělem projela žhavá jiskra. Vrátil se mi pocit síly. Zuřivě jsem zabušil na skleněnou desku a vykřikl: „Vstávejte, doktore Pegasi, na odpočinek není čas. Jsem stále ještě zde, žiju! Žiju, slyšíte!“ Zsinalý obličej se ani nepohnul. Pod nohama mi zařinčela ocelová tyč. Přišla jako na zavolanou. Bez rozmýšlení jsem jedinou ranou roztříštil skleněnou stěnu, až mne celého posypal skleněný sníh.

Naklonil jsem se nad Pegasovu tvář. Usmíval se oním pohrdavým úšklebkem, který se mi tak nesmazatelně vryl do paměti. Chvíli jsem váhal. Musím ho přece probudit, bez jeho pomoci se z těchto katakomb nedostanu. Uchopil jsem ho za ruce v úmyslu, že s ním zalomcuji, ale sotva jsem se ho dotkl, ustrnul jsem. To nebyly ruce, to byl spíše věrný sádrový odlitek. Přiložil jsem mu ucho na hrudník a pozorně naslouchal. Neozval se ani slabounký šelest. Znovu jsem zkoumal obličej. Nebylo o tom pochyb: přede mnou ležel skutečný Pegas. Byl mrtev…

Zdrceně jsem si sedl do střepin k jeho nohám. Okamžiky, které jsem prožíval, zdály se mi neskutečné. Jak jsem se jenom dostal do této strašné situace? Kdo zabil Pegase? Jak dlouho tu už živořím v podzemí? Nezavinil jsem snad v nepříčetnosti Pegasovu smrt? Možná, že není ještě mrtev, snad se dá ještě zachránit, utěšoval jsem se. Po důkladné prohlídce místnosti jsem za jedním z přístrojů objevil díru ve zdi, která — jak se zdálo — byla čerstvě prokopána. Kdo se tu prokopal? Na uvažování však nebyl čas. Otvorem dostal jsem se do Dientzenhoferovy chodby. Nebylo o tom pochyb: vzduch prosycený plísní, metronom kapek vody a perleť na stěnách…